„Dívám se do tváře staré tisíce let. A na ten pohled nikdy nezapomenu.“ Tak popsal forenzní vědec Joe Mullins pocit, když pohlédl na výsledek své práce. Povolala ho k ní Cambridgeská univerzita. Chtěla, aby dal podobu muži, jehož ostatky se našly ve vesnici Fenstanton.
„Zemřel tak strašlivou smrtí, že jsme cítili, že tím, že mu dáme tvář, se mu dostane aspoň o trochu víc respektu,“ uvedla pro BBC odbornice z univerzity Corinne Duhigová.
Kostra a třináct hřebů
V roce 2017 nalezli u Fenstantonu archeologové hroby pocházející povětšinou ze čtvrtého století našeho letopočtu. Našli v nich kostry čtyřiceti dospělých a pěti dětí, jedna z nich však vyčnívala. V noze měla pěticentimetrový hřeb, byl kolmo vražený do její patní kosti. Vedle něj byl v kosti důlek, podle vědců svědčil o tom, že na první pokus se vykonavatelům trestu přibití paty nepovedlo.
Kolem kostry leželo dalších dvanáct železných hřebů. Pokud se přitom v římské říši provádělo ukřižování přibitím na kříž a ne přivázáním, bylo podle Duhigové obvyklou tradicí hřeby z těla vytáhnout a znovu je použít, případně z nich vyhotovit amulety nebo je vyhodit.
Podle odborníků patřila kostra, které při dokumentaci dali číslo 4926, muži ve věku kolem pětatřiceti let, vysokému asi 170 centimetrů, což byla tehdy obvyklá mužská výška. Ukřižování ho o život trýznivou smrtí připravilo někdy mezi roky 130 a 360 našeho letopočtu, shrnula zpráva Cambridgeské univerzity.
Odborníci si dokonce udělali pomyslný výlet do jeho života. Celý ho podle jejich mínění prožil v hrabství Cambridgeshire, s největší pravděpodobností měl hnědé vlasy a oči. Celý život pracoval manuálně, snad vyráběl svíce nebo mýdlo ze zvířecích kostí – archeologické naleziště jich ukrývalo spoustu, uvádí BBC. Jeho kosti vykazují stopy mnoha poranění, infekce a zánětu. Na kříž ho měli přibít asi kilometr a půl od hřbitova, kde poté našel poslední útočiště.
Podle Duhigové nález dosvědčuje, že se nejbarbarštějšímu římskému trestu nevyhnula ani malá osada na samém kraji římského impéria. Sloužila jako zastávka, zřejmě na křižovatce cest a přirozeně pod dohledem římských vojáků, na putování mezi většími sídli. Nálezy svědčí o obchodu i o jistém bohatství římských obyvatel osady. Především však o tom, že sídlo sloužilo k výrobě, zpracovávaly se v něm materiály přivážené z větších měst v okolí, popisuje magazín British Archaeology.
Krásnější tvář jsem nerekonstruoval, říká o středověké ženě expert |
Fenstantonský archeologický doklad je přitom teprve druhým svého druhu, který věda má o praxi ukřižování z římské doby, první pochází z Izraele, tamní hřeb v patě se však nedochoval tak dobře a stal se předmětem zpochybňování a kontroverzí, dodává list The Guardian. Britský nález je mnohem výmluvnější. U zbylých dvou nálezů se hřeby nedochovaly.
Krutý trest muže dostihl na samém kraji římské říše. Jaký byl důvod, to se nedozvíme.
„O praxi ukřižování toho víme hodně – jak se provádělo, kde, kdy a tak dále, z historických svědectví, pramenů. Toto je však první materiální důkaz o tom, jak ukřižování vypadalo, který můžeme vidět,“ uvedl pro The Guardian David Ingham z Albion Archeology, která fenstatonský projekt vykopávek vedla. Objev je tím unikátnější, že bylo krajně neobvyklé, aby Římané tělo po ukřižování sundali a pohřbili u ostatních hrobů v lokalitě. V roce 212 navíc Řím tento trest pro občany zakázal, hrozil pouze otrokům, ve výjimečných případech též těm, kdo spáchali zvlášť závažný zločin jako vlastizradu. Možné však je, že v tak odlehlém kraji říše, jako byl Fenstanton, praxe prostě odmítala odejít ze scény, rozmýšlí David Ingham a Corinne Duhigová.
OBRAZEM: „Upír“, Máří Magdaléna, vladaři. Díky 3D ožívají lidé minulosti |
Místo přibíjení hřeby někdy Římané oběti na kříž přivazovali. Dlouhá a trýznivá smrt byla nešťastníkům vyhrazena v obou případech.
Dát mu tvář. A respekt
Poté, co vědci nahlédli tak hluboko do života ukřižovaného, jak se dalo, se rozhodli dát mu i tvář. Úkol svěřili americkému forenznímu expertovi Joeovi Mullinsovi. Jeho obvyklou prací jsou rekonstrukce současných obětí trestných činů, provádí je pro policejní a trestní orgány. „Byla to nejzajímavější lebka, na níž jsem pracoval,“ odtušil k fenstatonskému úkolu.
„Bylo to jako skládat dohromady puzzle,“ cituje ho server Independent. „Lebka byla problém, byla roztříštěná.“ Nakonec mužovu podobiznu zkomponoval, po zevrubném zkoumání mu vtiskl temné, zapadlé oči.
Důvody, proč muže ho stihla krutá smrt, neznáme, Mullinsova práce však člověka z doby před dvěma tisíci lety přiblížila, polidštila, individualizovala. Tak jak si Duhigová a vědecký tým přály.
