Jeden z nich, ten slavnější. Šahdžahán Bhuján (uprostřed v bílém s červeným...

Jeden z nich, ten slavnější. Šahdžahán Bhuján (uprostřed v bílém s červeným knírem) opustil věznici v červnu 2023, zbytek dlouhého trestu mu byl odpuštěný. Za jeho katovské služby. | foto: Profimedia.cz

Trest smrti mají, katy ne. V Bangladéši se popravují vězni navzájem

  • 36
Tamní justice zdědila tradici nejvyšších trestů, rozsudky smrti padají v Bangladéši dodnes. Katovská profese však v zemi zmizela. Hrdelní tresty proto musejí vykonávat sami vězňové. Vítají to, zkracují si tím své vlastní tresty.

Bangladéš patří k 54 zemím světa, kde stále ještě platí trest smrti. Není jen formální, je součástí justiční praxe. Za posledních padesát let tu bylo popraveno, většinou oběšením, přes pět set odsouzenců. Více než dvě tisícovky dalších na svou popravu v přeplněných věznicích čekají.

Hrdelní trest v zemi vychází z legislativy Pákistánu, na němž Bangladéš získala nezávislost v roce 1971, předtím byla pod britskou koloniální správou. Jenže zatímco trest smrti v právním uspořádání zůstal, institut vykonavatele rozsudku země zrušila. Katy, státem delegované popravčí, tu nemají. Ale potřebují je.

A tak je vybírají jednotlivé věznice z řad svých vězňů.

Popravčí celebritou

Příkladem může být třeba Šahdžahán Bhuján. V roce 1991 byl odsouzený za loupežnou vraždu k odnětí svobody na dvaačtyřicet let. Z vězení však na svobodu vyšel už letos. Protože se v roce 2001 ujal katovské profese v centrální věznici v Dháce.

OBRAZEM: Azyl desetitisíců členů gangů. El Salvador otevřel megavěznici

O tom, že to s provazem umí, informoval představenstvo věznice sám. Když mu popravší úlohu vedení žaláře svěřilo, oběsil šestadvacet vězňů odsouzených k trestu smrti. Za každou vykonanou popravu dostal od ředitelství věznice finanční odměnu, ale také příslib zkrácení trestu. Ve spojení s jeho dobrým chováním a dalšími okolnostmi zkrátilo pobyt za mřížemi téměř o deset let.

„Nebyl to špatně strávený čas,“ vzpomíná dnes čtyřiasedmdesátiletý Bhuján na svobodě. „Správa věznice si mě předcházela, hezky se o mě starali.“

K jeho klientům se počítal islamistický vůdce bangladéšské teroristické organizace Džamáat-ul-Mudžáhidíni pan Ali Ahsan Mudžáhid. Ze světa sprovodil též několik důstojníků, kteří byli shledáni vinnými z přípravy vojenského převratu v roce 1975 a ze zavraždění šejka Mudžibura Rahmána, zakladatele země. Velkou slávu si vydobyl, i mimo vězení, popravou sériového vraha Eršáda Sikdera.

„Kdybych je nepověsil já, udělal by to někdo jiný,“ vysvětluje Šahdžahán Bhuján. „Jako odsouzený jsem s nimi do jisté míry soucítil, ale musel jsem to udělat. Já jsem o jejich oběšení nerozhodl, nařídil mi to stát.“

Ty bachař, já vězeň. Lidé Alcatrazu hledali smír na společných srazech

O svůj život na svobodě se nebojí. I když mu teď neřeknou jinak než Džallad, tedy Kat, je považován za celebritu. Lidé se s ním na ulici zastavují a fotí. Nemá rodinu, ke které by se mohl vrátit, ani domov, který by mohl nazývat vlastním. Proto žije společně s dalším propuštěným vězněm, s nímž se za mřížemi spřátelil.

Nabídka, která se neodmítá

Většina ze sedmašedesáti bangladéšských věznic, jejichž kapacita je až o dvě třetiny přeplněná, si svého kata nebo katy z řad vězňů drží. Jedním z nich byl i Babul Miah, který si odpykával dvaadvacetiletý trest ve věznici v Nagoru. Každou minutu za mřížemi považoval za pobyt v pekle, takže se příliš nerozpakoval, když dostal nabídku zkrátit si trest o dva měsíce, to byla odměna za jednu popravu. „Nebyla to těžká práce, tak jsem ochotně souhlasil,“ vypráví Miah.

Poprav oběšením nakonec vykonal sedmnáct. „Nesmíte je litovat, s vámi to přeci nemá nic společného. To soud zamítl jejich odvolání,“ filozofuje Miah podobně jako Bhuján. „Po první popravě jsem byl nešťastný, ale postupně jsem si vytvořil určitou odolnost. Je to práce, kterou musejí vykonávat jen mentálně silní lidé.“

I Miah se stal po předčasném propuštění celebritou. Psali o něm noviny, jeho zážitkům z vězení byl věnován i krátký seriál. Dnes žije ve své rodné vesnici, s mladou ženou a dětmi. Na svůj čas za mřížemi nemá hezké vzpomínky, ale katovskou profesi už vnímá spíše epizodně. Byla to práce, kterou bylo třeba udělat, součást jeho trestu. Něco, co bylo třeba vykonat, aby se z vězení mohl dostat dřív.