Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Hříšní lidé města pařížského. Apači byli vládci ulic, špeluněk i holek

Žili za hranicemi zákona a byli na to hrdí. Kontra-společnost z nich dělala troufalost, arogance, vlastní zákony i kodex cti. Též špinavé způsoby pouličního boje, styl oblékání, tetování, vlastní tanec. Apači byli pařížskou kuriozitou jako Eiffelovka. Média z nich udělala mýtický fenomén, který předčil realitu.
Rozhodně nebyli romantickými, pozornými, věrnými milenci. Popkultura však...

Rozhodně nebyli romantickými, pozornými, věrnými milenci. Popkultura však apačské gangstery vykreslila jako kruté, ale neodolatelné, i svým exotickým, kriminálním původem. | foto: Getty Images

Na jedné straně obří postava, sebevědomě, pyšně rozkročená. Na nohou švihácky vycíděné, nablýskané botky, kolem pasu rudý pás, pod kazajkou pruhované námořnické triko. Na krku šátek, na hlavě placaté čepice. Jedna ruka v pěst, v druhé, ukryté za tělem, připravený dlouhý štíhlý „surin“, jak pařížský argot říkal podomácku, improvizovaně vyrobenému noži. Tak v roce 1907 vykreslila ilustrovaná příloha magazínu Le Petit Journal archetyp člena jednoho z gangů pařížských Apačů.

Svrchu shlížel před sebe, kde k němu vzpínala ruce ubohá, malinká postava policisty. Bylo zřejmé, kdo je v oné scéně vládcem. A bylo zjevné, co se před čtenářovýma očima odehrává. Za dvojicí, jejíž síly nebyly vyvážené, byla horda dalších Apačů, útočící na zcela bezmocného, pokořeného policistova kolegu. Na zemi ležela apačská oběť, ctihodný občan, u hlavy kaluž krve.

Tak časopis líčil zločinnou, krvavou realitu pařížských ulic. Tak šturmoval pro to, aby vládu nad nimi síly pořádku odňaly drzým a bezcitným apačským hordám, jak gangy média nazývala.

Apačský mor ničí Paříž. Tiskoviny gangsterský fenomén zveličovaly, fascinovaný děs čtenářů byl jedním důvodem, druhým byla kampaň pro represivní politiku.

Apači byli fenomén, který k Paříži období Belle Époque, tedy od konce devatenáctého století do první světové války, patřil stejně jako její galerie, vinárny a nákupní centra. Média obraz romantických divochů s vlastními návyky a pravidly, kteří metropoli pustošili jako indiáni Divoký západ, fascinoval. Tak moc, že ho sama tvořila.

Kamarádství, násilí, identita

Společenství, jemuž byla apačská identita přisuzována, tvořily bandy na okraji společnosti a za hranicemi zákona. Živily se zlodějnami, ale i pasáctvím a prostitucí, přepadeními, loupežemi, páchaly násilí, znásilnění. Dopouštěly se rvaček s policií, ale též mezi sebou. Byly propojené kamarádstvím, s méně rigidními strukturami než jsou ty, které známe ze světa italské mafie.

Od jiných, starších protagonistů pařížského zločineckého světa, například slavného anarchistického Bonnotova gangu, se lišily v jednom ohledu. Nelpěly na konspiraci, na podzemní, naprosto ilegální a tajené existenci. Svůj status bandy nezastíraly, mnohdy se k němu hrdě hlásily. Byl jejich identitou.

Pojmenování jednotlivých gangů se povětšinou odkazovala k místě jejich působiště. Gang Les Grains de Beauté de Montreuil operoval na východních předměstích, Les Etrangleurs de Bercy, kteří údajně trestali kolemjdoucí, jenž na otázku po jménu jejich gangu nedokázali odpovědět správně, vládli vesnici Bercy, která byla k metropoli nově připojená.

Banda Dégringoleurs d’Aubervilliers pracovala na severovýchodě, specializovala se na loupení v hotelích, vinárnách. Komunitu Les Marlous de Belleville proslavil byznys s prostitucí ve čtvrti, která se chlubí druhým nejvyšším místem Paříže. Les Ravageurs de Puteaux terorizovali západní oblast, milovali rvačky s policií, které často provokovali násilnostmi mezi sebou. Název bandy Les Costauds de la Villette, jejímž heslem bylo „Slovo je zlaté, psané slovo je odpad“, ukazuje na jinou bývalou vesnici, která se stala součástí metropole. Jména jiných gangů vycházela z jejich image, to byly například Zelené kravaty, nebo jmen jejich vůdců.

Kde se nakonec vzali Apači?

Éra zločinu a tisku

Enormní podíl na fenoménu apačské kriminální subkultury má prvek, který se v devatenáctém století stával pilířem moderní společnosti. Média. Přesné okolnosti a datum, kdy se v nich termín „Apači“ objevil poprvé, historie neuchovala. Často se u jeho zrodu objevuje čtvrť Belleville. Podle jedné z verzí termín „Apači“ použily v roce 1900 noviny Le Matin, když psaly o tamním gangu. Podle jiné tak v roce 1902 označili novináři Victor Morris a Arthur Dupin bandy rváčů z ulice de Lappe a pasáky právě z Belleville.

Podle nejbarvitějšího popisu se pojmenování „Apači“ zrodilo rovnou na bellevillské policejní stanici. Když tamní důstojník vyslýchal vůdce místního gangu s výhružnou přezdívkou „Terreur“, tedy „Teror“, popisoval osmnáctiletý chuligán násilí své družiny s takovou hrdostí, s tak provokativní sdělností, otevřeností, cynismem a arogancí, že policista jejich zločiny označil za „skutečně apačské způsoby“. Ono přirovnání mělo mladičkému gangsterovi zalichotit, znělo romanticky, připomnělo mu snad, usuzoval list Le Petit Journal illustré, dobrodružné knihy, v nichž defilovali divošští vládci amerických skal a prérií. Když Teror vyšel z vězení, vyhlásil prý nové jméno své bandy: Apači z Belleville. A to inspirovalo další a další pařížské gangy, mínil list.

Kořeny pojmenování však nejsou dodnes jisté, nakonec mohlo, soudí historička Michelle Perrotová, vzejít od samotných mladistvých gangsterů. Média k němu každopádně přilnula. A životu, půtkám, zločinům, vlastnostem a protagonistům gangů metropolitních Apačů věnovala velkorysý prostor.

V roce 1902 tak tisk fascinovala válka o prostitutku Casque d’or, jak znělo přízvisko Amélie Élie. Bojovali o ni dva gangsteři, Joseph Pleigneur známý jako Manda a François Leca, a jejich bandy. A byla to řež o mnoha epizodách, při jedné z nich Mandův gang Lecu několikrát postřelil. A když Leca po ošetření v nemocnici, kde před policií dodržel gangsterský zákon mlčení a neřekl ani slovo, opouštěl, zaútočili Mandovi zabijáci znovu a třikrát jej pobodali.

Byla to hrůza na otevřené ulici: půl hodiny nezastřeného, barbarského, běsnícího násilí, v centru Paříže, uprostřed jasného dopoledne! Tisku událost dodala k líčení apačského fenoménu potřebné kontury. „Jsou to apačské zvyky, návyky Dalekého západu, nehodné naší civilizace,“ vynášel odsudky Dupin v La Petit Journal. Pánové Manda a Leca vyfasovali „apačství“ bez jasných indicií, na pečlivé zkoumání však již nebyl prostor, soukolí „apačského fenoménu“ se rozjelo naplno.

Zhrzený milenec. Když Joseph Pleigneur zvaný Manda paní Casque d'or potkal, bylo mu dvaadvacet.

Dodržoval zločinecký zákon. Dominique François Eugène Leca byl při gangsterské válce o prostitutku bandou svého soka Mandy zraněn hned několikrát. Nikdy však na policii nepromluvil.

Rozhořčením přetékaly všechny noviny a magazíny. Morální panika přitom apačské subkultuře ochotně přiznávala status celebrity. Mezi začátkem června a prvním srpnovým týdnem otiskla literární revue Fin de Siècle osmnáct dílů údajných pamětí madam Casque d’or. A všechno to odsuzování necítilo potřebu dokládat důkazy. Apači byli všude, Apači mohli za všechno. Mohli za rvačky, za výtržnosti, loupeže, vraždy. Nejistotu, strach.

Apači kralovali titulním stránkám listů Le Petit Journal, Le Journal, Le Petit Parisien. Le Matin vedl dokonce pravidelnou apačskou rubriku. Děsili buržoazii, která se viděla jako hlavní terč mládežnických gangů. Inspirovali stranu řádu a pořádku k volání po návratu veřejných trestů bičování, které by mladé Apače ponížily před očima veřejnosti, svých druhů ve zločinu i děvčat. Turistické průvodce odvrácenou Paříže se nemohly obejít bez apačského místopisu.

Nadsazená pozornost a leckdy nadsazené popisy reality v médiích vedly k veřejnému zděšení – a skrze něj se Apači stali nástrojem politického boje. V době, kdy se ve Francii debatovalo o zrušení trestu smrti, se stal „apačský mor, který zaplavil Paříž“ zbraní pro jeho zachování. A posilou opozice proti prezidentovi Armandu Fallièresovi, který v letech 1906 až 1909 systematicky pardonoval každého odsouzeného k trestu smrti.

Ne všichni žurnalisté však ztratili hlavu. Pochyby v roce 1907 nezastíral například list Le Gaulois. Už ani nevíme, jestli je to tak, že Apači vyprodukovali jistý druh literatury, nebo tak, že jistý druh literatury vyprodukoval Apače, shrnul zmatky nad nafouknutými zprávami a komentáři.

Proti buržoazii, dřině za mizerné peníze, fízlům

Společenské subkultury, které dobová média nadneseně, manipulativně, tendenčně, bulvárně prezentovala jako apačské, však existovaly. Jen ne v tak jasných, už vůbec ne organizovaných konturách a vysokých počtech. Ony lokální bandy žily z porušování zákona, menšího nebo většího. Po jistý čas, nebo napořád. Zatímco někteří členové band pokračovali dál do hlubin kriminálního světa, aby se z nich nikdy nevyprostili, další z života za hranou zákona vystoupili, zůstal pro ně hříchem dospívání v chudobě a vzdoru.

Nahlédněte do světa pařížských Apačů i jejich mediálního obrazu

Právě vzdor, třebaže nebyl tak politizovaný jako v případě anarchistického Bonnotova gangu, rozhořčoval měšťáckou společnost exemplárně. Podle historičky Perrotové označoval Apač banditu, který představoval úmyslné ohrožení společenského řádu. Rebela, který dával místo nekonečné a špatně placené dřiny v továrně přednost jakékoli jiné práci, včetně nelegální, který považoval prosperující buržoazii za svého nepřítele, stejně tak jako represivní síly pořádku. Apač byl protestem hrdého primitivního světa velkoměsta proti pokrytecké společnosti buržoazie a jejího sobeckého pokroku, nezasloužených croissantů a automobilů.

Ony tendence, postoje, kritika rebelství nebyly jen výplodem úzkosti kapitalistické společnosti. Perrotová uvádí, že navzdory své démonizaci se fenomén Apačů těšil, jako moderní obdoba loupežníků, popularitě mezi mládeží. Například skupina Les Poteaux de Vincennes se měla zrodit právě z novinových článků a aury, kterou kolem Apačů vykreslovaly. Nejprve to byla prostě jen parta spolužáků, postupně se z ní stala organizovanější zločinecká banda.

Rvali se bez pravidel. Tancovali, jako by se prali

Obrysy fenoménu však byly rozostřené. Poznávacím znamením měla být image, nablýskané botky, flanelový rudý pás, upnuté kazajky, námořnická trika, kalhoty známé jako Bénard. Často licousy, obvykle též napomádované, ulízané vlasy. Švihácký, frajerský ohoz.

Nevěrný, přehlíživý, dokonce krutý - ale neodolatelný. Typ apačského milence byl populární ještě ve dvacátých letech dvacátého století.

Jednotlivé apačské gangy mělo spojovat tetování, například gang Coeurs d’Acier of Saint-Ouen, nejmilejší banda naší známé prostitutky Casque d’or, nosil tři hvězdičky na levé ruce, mezi palcem a ukazováčkem. Skupina Dégringoleurs d’Aubervilliers sázela na písmena D. A. na levačce a dvě tečky a hvězdu mezi palcem a ukazováčkem. Jiná apačská tetování zahrnovala výkřiky jako „Le bagne sera mon tombeau“, „Vězení bude mou hrobkou“.

Brutální a rafinovaná zbraň. A mýtická

Údajná apačská super zbraň: revolver, boxer a nůž v jednom.

Má se to s ní obdobně jako se samotnými apačskými bandami, nafouknutými do mýtických rozměrů. Jejich korunní zbraní měla být kombinace revolveru, boxeru a nože. Jak apačské! Ďábelské, surové. Přitom stylové! Majitel šílené zbraně mohl zabíjet střelbou, bodnutím, drtivými údery, zdá se.

Jenže jsou to jen fantazie, poznamenávají experti. Nad sedm metrů nemůže být jako střelná zbraň bez hlavně účinná, její subtilní konstrukce by nejspíš beztak zvládla pouze jeden výstřel. Nijak praktická není ani jako boxer, nepřiměřeně robustní bubínek nedovoluje pevný stisk. A nože měli apačští gangsteři jistě vražednější.

Tento kousek, vystavuje ho muzeum v Lutychu, byl vyrobený podle patentu belgického zbrojíře L. Dolneho. Podle kritiků je tedy velmi nepravděpodobné, že by zbraň byla něčím jiným než nákladnou kuriozitou zakoupenou movitým sběratelem, že by ji jako zbraň poslední šance nosil v kapse po pařížských ulicích chudý násilník z apačských band.

V srdci apačských societ byly podle Perrotové ženy. Vedly se o ně pře, bitvy, byly však též zbožím, apačský svět byl s prostitucí provázaný. Jejich postavení však bylo rozporuplné, svět band jim poskytoval mnohdy víc prostoru než většinová morálka, jenže jen proto, aby byla ona „volnost“ v poslední instanci přehlušena a upřena finálním násilím. V podřízenosti žen se nakonec gangy i okolní společnost shodly.

Symbolicky o vztahu mezi mužem a ženou ve zločineckém podsvětí vypovídá apačský tanec – divoký, násilný, plný předstíraných úderů, ran, kopanců, škrcení. Zahrnuje zvedání a zahazování partnerky, imitaci její ztráty vědomí. Má ztvárňovat násilnou konfrontaci mezi pasákem a prostitutkou a žena v něm mívá prostor na své násilné odpovědi.

Svérázná, tenzní působivost tance a jeho protagonistů podle některých zdrojů vodila do apačské náruče v zaplivaných putykách i zámožné paničky ze společnosti, kterou subkultura pohrdala.

Něco zápisků se uchovalo i o mnohem všednější apačské praxi, než byl tanec, o jejich pouličních násilných praktikách. Jejich bojový styl se samozřejmě neohlížel na pravidla a fair play. Oslovit oběť, jednou rukou přitom naznačit smeknutí pokrývky hlavy, avšak hodit dotyčnému do obličeje, přikročit a udělit mu hlavičku na solar plexus, poté mu dát druhou při vztyčení se do brady, to měl být jeden ze špinavých triků.

Mezi další patřilo hození vlastního sáčka na hlavu oběti, jakmile byla dezorientována, následoval řetězec kopů kolenem do břicha, rozkroku, ran do hlavy. Naopak kazajka či plášť napadeného se mu daly napůl vysvléci a přehodit přes jeho ramena, čímž se mu znehybnily paže.

Apači ve filmu

Milostný trojúhelník mezi šlapkou Amelií Élie a dvěma gangstery ztvárnil film Casque d’Or z roku 1952. V hlavních rolích se představila Simone Signoretová a herec a šansoniér Serge Reggiani.

Po chycení za klopy byl zase ideální moment na hlavičku do tváře poškozeného. Bandité se nebránili útokům zezadu, zatímco jeden přehodil přes krk oběti šátek, otočil se k jejím zádům svými a předkloněním se jej vytáhl na ramena a škrtil, kumpán imobilizovaného prohledal a oloupil. Apačskými pouličními technikami se měli dokonce zabývat mistři francouzského savate jako Pierre Vigny nebo Jean Joseph Renaud. Právě jeho zájem o efektivní obranu proti chuligánskému stylu vedl k sepsání bible obrany La défense dans la Rue.

Ještě v roce 1925 věnoval sebeobraně proti apačskému útoku v Petit Journal text mistr francouzského a anglického boxu Charles Ledoux. Tou dobou však již byla realita apačské přítomnosti v Paříži tatam. A mediální blouznění o apačské hrozbě též. Apači se z Francie a jejího hledáčku vytratili po vypuknutí první světové války. Podle Perrotové se stačí podívat na ztráty, které v ní francouzská armáda utrpěla právě v „apačské“ věkové skupině. Apači nakonec padli za obranu společnosti, s níž byli ve válce.

Autor:
  • Nejčtenější

Anální sex je výzva. Nejvíc tabu je však v Česku jiná praktika, říká průzkum

18. května 2024

Erotické hračky nepředstavují podezřelou exotiku, v ložnicích jsou jako doma. Ostatně jako...

Kult sexu a rozkoše. Emmanuelle měla svou předlohu, paní Marayat

16. května 2024

Její život je jako z erotického románu. Posedlost rozkoší, spiklenectví volného sexu, orgie spojené...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Jak dlouho spát, stát, hýbat se. Studie zkoumala optimální denní režim

17. května 2024

Hýbat se je zdravější než sedět, spánek se nemá podceňovat. Základní náhled máme všichni. Jenže jak...

Sadistická show týrala muže přes rok. Japonsko fascinovala, děsila i léčila

14. května 2024

Cyklus oněch reality show v roce 2003 vláda oficiálně postavila mimo zákon. Byly brutální,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

OBRAZEM: Jsem to já. Před 75 vznikla slavná nahá fotka Marilyn Monroe

20. května 2024

Je to příběh o nouzi, hrdosti, uznání. Ono nahé focení před rudým sametem podstoupila v roce 1949...

Pošlapat, vystavit, vyvrhnout. Televizní soutěž ženy ničila kamerami a skalpely

21. května 2024

Premium Vybrali nejnešťastnější, nejzoufalejší ženy. Mělo se jim dostat proměny, která postaví jejich život...

OBRAZEM: Jsem to já. Před 75 vznikla slavná nahá fotka Marilyn Monroe

20. května 2024

Je to příběh o nouzi, hrdosti, uznání. Ono nahé focení před rudým sametem podstoupila v roce 1949...

Fascinace mimořádnou brutalitou. Mad Frank bral turisty na místa svých zločinů

19. května 2024

Premium Před deseti lety zemřel jeden z nejznámějších gangsterů Frankie Fraser. Člen nechvalně proslulého...

Starým lidem hrozil kletbami. Svého vraha paní proto kryla ze strachu

18. května 2024

Premium Poslední zářijové noci roku 1932 rozzářily noční tmu nad městečkem Rokytnice na Přerovsku plameny...

Nejhorší noční můra, řekla žena, která v botě syna objevila cizí AirTag

Mého syna někdo sleduje. S takovým pocitem několik týdnů žila žena z Floridy poté, co na svůj iPhone začala dostávat...

Zemřel Vlastimil Harapes. Baletní mistr Národního divadla i českých filmů

Ve věku 77 let zemřel tanečník a herec Vlastimil Harapes. Dlouhá léta byl sólistou baletu Národního divadla. Zahrál si...

Anální sex je výzva. Nejvíc tabu je však v Česku jiná praktika, říká průzkum

Erotické hračky nepředstavují podezřelou exotiku, v ložnicích jsou jako doma. Ostatně jako masturbace. I orální sex....

Svěrák se na mě nedíval jen jako na hezkou buchtu, říká Radka Pavlovčinová

Jan Svěrák ji vidí jako robotku. Radka Pavlovčinová v nové hře filmového a teď už i divadelního režiséra hraje umělou...

Zásnubní šaty elegantní princezny. Spustily Kate efekt, návrhářku zničily

Seriál Když si jeho šaty oblékne některá z členek královské rodiny, obvykle to každý návrhář oslavuje jako životní úspěch....