Průběh druhé světové války popisuje velmi detailně řada zdrojů, ale když přijde na její poslední výstřely, i zkušení historikové znejistí. Titulem „poslední bitva“ se v Evropě může pochlubit řada incidentů. Bitva u příbramské Slivice skončila 13. května 1945, čtyři dny po kapitulaci Německa. Ve slovinské Poljaně se bojovalo ještě patnáctého a v chorvatském Odžaku dokonce pětadvacátého května.
Události z ostrova Texel k výčtu patří též, byť se v mnoha ohledech vymykají. Rozlohou největší nizozemský fríský ostrov se na samém sklonku války stal dějištěm krvavého konfliktu mezi gruzínskými a německými vojáky, který si vyžádal desítky životů místních, než ho ukončil příchod vojáků kanadských.
Odpovědi na otázky, kdo tu vlastně byl hrdinou, zrádcem či obětí, zkomplikoval i nejednoznačný výklad událostí v poválečných letech, v železnou oponou rozdělené Evropě.
Strategický Texel
Ke kladům Texelu, kromě předlouhých písečných pláží a pěstování brambor, přibyla po obsazení Nizozemska nacisty jeho strategická poloha. Stal se jedním z ústředních bodů takzvaného „nového“ Atlantického valu, čemuž odpovídalo budované opevnění. Bunkrů a pevností, betonových monster, tu vyrostlo přes pět stovek.
Pomineme-li však přítomnost vojáků wehrmachtu, obsluhy děl zdejší pobřežní baterie, válka se ostrovu vyhýbala. Nic na tom nezměnila proměna východní fronty anebo vylodění v Normandii. Texel a jeho třináct tisíc obyvatel měli vzácnou šanci prožít celou válku bez jediného výstřelu. Změnilo se to v posledních dnech války, kdy si prošli peklem zabíjení a naprosté destrukce.
Prvotním impulsem se stalo povstání části texelské posádky, k němuž došlo krátce po půlnoci 5. dubna. Tedy den poté, kdy oficiálně německá vojska kapitulovala v Dánsku a Nizozemsku.
Proti svým spolubojovníkům a velícím důstojníkům se tu vzbouřili příslušníci 882. pěšího praporu gruzínské legie německé armády. Oprávněně totiž vnímali nevyhnutelný konec války se značnou nejistotou a hrozili se toho, co bude následovat.
Nečistý štít povstalců
Tato legie, jako soubor podřízený velení wehrmachtu, byla zformována v roce 1943 ze sovětských zběhů, zajatců a protikomunistických partyzánů, vesměs gruzínské národnosti. Tito vojáci netrpěli sentimentem vůči Sovětskému svazu a nevážili si generálů Rudé armády, kteří je po vlnách posílali na smrt.
Do útvaru se nejčastěji nechali naverbovat proto, že v německých zajateckých táborech by na ně čekala jen zima, hlad, dřina a smrt. Smrt jim však hrozila i v případě, že by se naverbovat nenechali a osvobodili by je sovětští vojáci. Tím, že se vzdali nebo padli do zajetí, se podle stalinských doktrín stali válečnými zrádci a nic jiného než kulku si nezasloužili. Nabídka služby v gruzínské legii jim vnášela do rovnice, kde dvojím výsledkem byla smrt, možnost přežití.
Idealizovat si přehnaně příslušníky 882. pěšího praporu, nesoucí hrdě jméno královny Tamary Gruzínské, se však nevyplácí. Svou novou věrnost německým zájmům dokládali při bojích proti partyzánům v Polsku, kde se dopustili řady krutostí.
Neprojevili se však dostatečně schopně, takže byli přesunuti ke strážní službě v Nizozemsku. A nakonec skončili na Texelu. Jednotka, v níž bylo osm stovek Gruzínců a čtyři stovky Němců, tu prožila dva relativně klidné roky. Kromě několika náletů se tu žádné drama neodehrálo.
Válka se chýlila ke konci a zdálo se, že se ho dočkají. Dne 4. dubna 1945 totiž přijal polní maršál Sir Bernard Montgomery bezpodmínečnou kapitulaci německých sil v Nizozemsku, severozápadním Německu včetně všech ostrovů, v Dánsku a všech námořních sil.
Zdálo se být dobojováno. Jenže zdaleka ne všichni němečtí velitelé v Nizozemsku se hodlali vzdát.
Masakr kvůli míru
Když se Gruzínci dověděli o plánu svých německých nadřízených přemístit je z ostrova do vnitrozemí a nasadit do boje proti postupujícímu nepříteli, vyděsili se. Nedávalo jim to smysl. Sami nikterak netoužili po dalším boji, po tom, aby vlastními těly kryli ústup nacistů. Už nechtěli bojovat, zvlášť ne proti spojeneckým silám. Těm se právě vzdát chtěli, aby na ně nedosáhli rudí komisaři z NKVD.
Německým velitelům ten nápadný pokles odhodlání a bojové morálky neunikl. Gruzínci byli na Texelu částečně odzbrojeni, dislokováni do domácího vězení kasáren a po rotách přesouváni na pevninu. To vyprovokovalo událost, jež vešla do vojenské historie jako Noc bodáků.
Gruzínci v noci 5. dubna zaútočili na stráže, hlídky, posádky. Na německé muže ze své vlastní jednotky, své dosavadní spolubojovníky a velitele, které dobře znali. Znali též hesla a kontrolní zvolání, věděli o trasách hlídek i všední rutině kasáren. Výsledkem byl surový masakr, při němž bodáky a nabroušenými lopatkami pobíjeli spící vojáky na palandách a naprosto zaskočené někdejší kolegy v kantýnách.
Vzbouřence podporovali i členové nizozemského odboje. Ovšem nemožnost poznat „své od jejich“ ve tmě, když všichni měli stejné uniformy a výzbroj, chaos neumenšila.
Do rána Gruzínci obsadili téměř celý Texel, s výjimkou bunkrů a baterií pobřežních děl na nejjižnějším a nejsevernějším výběžku ostrova. K těmto posledním bodům záchrany prchali jednotliví němečtí vojáci z texelské posádky, kteří masakr zázračně přežili.
Plán vzbouřenců byl prostý. Válka pro ně skončila a stačí jen počkat, než na Texel dorazí spojenečtí vojáci. Jenže ti se neblížili.
Krvavá pomsta
K přeživším nočního masakru se počítal i velitel celého ostrova major Klaus Breitner, který kritickou noc strávil v Den Burgu, u své milenky. Počítal se k těm, kteří kapitulaci neakceptovali. A právě on se stal odpovědným za další průběh událostí.
Z pevniny povolal slepenec nejrůznějších německých bojových formací. Jejich jádrem byly dvě tisícovky vojáků střeleckého pluku námořnictva Marine-Schützenregiment. S nimi zahájil znovudobytí ostrova.
Pobřežní baterie, které vzbouřenci nedobyli, teď měli na jeho povel obrátit svá děla na Texel a začít pálit na zrádce. Kde přesně jsou? Breitner nečinil rozdíly mezi Gruzínci, příslušníky odboje a civilisty. Za zrádce a vrahy považuje všechny.
Kanóny, které měly potápět lodě, tak přeorávaly celý ostrov, vesnici za vesnicí. Vyjednávat se nedalo, což Texelané zjistili při několika hromadných popravách. Němci zabili bez milosti každého, kdo jim byl podezřelý. Hranice mezi tím, kdo s kým, kde a za koho bojuje, zřetelná příliš nebyla.
Němci vydávající se za Gruzínce vypalovali domy, v nichž farmáři ukrývali raněné. Věšelo se a střílelo, hukot děl neutichal. Dopadení Gruzínci byli přinuceni svléci se z uniformy, kterou podle slov německých vojáků znesvětili svou zradou, vykopat si vlastní hrob v písku a poté byli popraveni.
Válka tu neskončila ani 9. května, ani o týdny později. Gruzínský odpor byl rozprášen, vzdalo se i sedmapadesát obránců opevnění v majáku u Eierlandu – jen proto, aby skončili před popravčí četou. Ještě dlouhé dny po tomto posledním boji procházely německé oddíly ostrovem, pátraly po přeživších a účtovaly s místními obyvateli.
Povstání bylo utopeno v krvi. Přežily ho necelé dvě stovky jednotlivců, kteří byli ukryti místními, anebo se skryli v minových polích na pobřeží.
Zrádce, vrah a Hrdina Sovětského svazu
Řádění majora Breitnera oficiálně skončilo až 20. května, když k ostrovu dorazil oddíl kanadských vojáků a začal vojáky wehrmachtu odzbrojovat. Neskončilo však zcela.
Jeden z hlavních vůdců gruzínské vzpoury, bývalý sovětský pilot Šalva Loladze, byl Němci dopaden a popraven 25. dubna.
Gruzínci opouštěli své skrýše pod příslibem, který jim dal generálporučík Charles Foulkes, že se vzdávají kanadským vojákům a nebudou vydáni zpět do Sovětského svazu. Nebyli sice zařazeni mezi běžné válečné zajatce, to ano, ale jinak ani tento slib neměl dlouhého trvání. Úmluva z Jalty tvrdila něco jiného.
Poté, co na ostrov dorazila sovětská jednotka Směrš, bylo šestadvacet gruzínských vojáků okamžitě odesláno do gulagu a seznam přeživších byl znovu „přečíslen“. Na ostatní čekaly soudy, prověrky, vězení. A to ještě dopadli relativně „lépe“ než jiní členové Gruzínské legie, na které čekaly rozsudky smrti, trestné oddíly, anebo peklo gulagu.
Rehabilitace se přeživší dočkali v 50. letech, kdy se z nich najednou, na pokyn nejvyššího sovětského velení, stali dekorovaní Hrdinové Sovětského svazu. Obrátku v roce 1968 dokončil výpravný velkofilm Ukřižovaný ostrov.
Události však vykresloval v silně tendenčním duchu. Gruzínce představoval jako statečné zajatce, kteří se vzbouřili proti nacistům.
Konec války dnes lidé na Texelu moc neoslavují. Neví, kdy přesně měl nastat. Vzpomínky pamětníků se tu od toho, co se běžně učí v dějepisu, dost lišily. A kvůli masakru a plošné devastaci, kterou desítky místních zaplatily životem, slavit ani nebylo co.
Rozporuplné zůstávají i jejich názory na gruzínské povstalce. Někteří je vnímají jako rebely a hrdiny, jiní je považují spíše za zrádce a vrahy. Nejsou si ani jistí, jestli bylo povstání na ostrově Texel poslední bitvou druhé světové války. Jsou přesvědčeni o tom, že ona bitva patřila k těm nejzbytečnějším.
