Že byste za žádných okolností neoblékli černou uniformu s umrlčí lebkou na brigadýrce? Větou "My bychom to nikdy neudělali" odbyla Rona Jonese i jeho třída. Psal se rok 1967 a v Americe to vřelo, vrcholil boj za zrovnoprávnění lidí tmavé pleti a proti válce ve Vietnamu. Nositeli společenských změn byli mladí lidé, kteří si nechali demonstrativně růst dlouhé vlasy a žili verši Boba Dylana a Jima Morrisona. Květinová mládež nemohla pochopit, jak se generace jejich rodičů a prarodičů mohly dobrovolně vydat v nesvobodu a ve jménu absurdit páchat strašlivé zločiny.
Šestadvacetiletému učiteli Ronu Jonesovi však postoj jeho žáků na střední škole v kalifornském Palo Altu připadal povrchní a povýšený. Rozhodl se jim dokázat, že téměř každý je všeho schopný. A rozhodl se jim to dokázat na nich samotných. Příští hodina proto připomínala spíše vojenský výcvikový tábor. Jones nařídil, že všichni musí sedět rovně a plně se soustředit na látku. Kdo nespolupracoval nebo se jeho autoritativnímu vystupování smál, byl potrestán dalšími úkoly a zesměšněním.
Jste vyvolení
Jonese překvapilo, jak rychle se nový režim ujal, a rozhodl se v experimentu pokračovat. Před další hodinou po třídě rozvěsil plakáty s heslem "Síla disciplínou, síla společenstvím, síla akcí, síla hrdostí". Třída už není bandou znechucených puberťáků, řekl svým žákům, ale hnutím jménem Třetí vlna. Venkovní svět upadá do sobectví a chaosu, ale oni ho zachrání. Ve škole i mimo ni se budou zdravit zdviženou paží.
Třída se proti Jonesovi nevzbouřila, na třetí hodinu experimentu naopak přišli noví studenti a ještě ten večer hnutí posílilo, mělo na dvě stovky členů. Všichni dostali členské průkazy a úkoly, například kreslení plakátů či bránění ostatním studentům ve vstupu na Jonesovy hodiny dějepisu. Učitel se nestačil divit, když za ním studenti začali sami od sebe chodit a hlásit přestupky svých spolužáků proti pravidlům hnutí.
Čtvrtý den jim oznámil, že jsou součástí celoamerické organizace, která následující den veřejně oznámí svoji existenci a lídra, který bude kandidovat na prezidenta Spojených států. Nadšení žáci tedy připravili velké shromáždění ve školní tělocvičně a poslušně čekali na svého vůdce. Po nekonečných minutách čekání se však na obrazovce objevil divoce gestikulující Adolf Hitler a Jones šokovaným studentům oznámil ukončení experimentu.
Síla autority
Pokusů zkoumajících možnosti manipulace proběhla celá řada, známý je také ten Milgramův z června 1961. Projekt byl reakcí na soud s Adolfem Eichmannem, který se rozběhl tři měsíce před spuštěním experimentu. Je možné, že organizátor holocaustu a jemu podobní třeba jen následovali rozkazy, o kterých dále nepřemýšleli nebo přemýšlet nechtěli?
Mladý asistent na katedře psychologie univerzity v Yale Stanley Milgram si podal inzerát, v němž nabízel čtyři dolary za účast na výzkumu lidské učenlivosti. Probandi měli za úkol zasazovat čím dál silnější elektrické šoky osobě skryté za zdí, kdykoliv špatně seřadí páry slov, které se měla naučit. Muž v doktorském plášti probandy pobízel, aby zkoušenému uštědřovali stále silnější rány. Vše je ve jménu vědy, a když odpověděl špatně, trest si zaslouží, taková jsou přece pravidla.
Ve vedlejší místnosti ve skutečnosti nikdo netrpěl, řev předtočený na magnetofonovou pásku se ale stupňoval do naprosté agónie. Údajný protějšek prosil o milost a křičel, že má nemocné srdce. Téměř všichni probandi se v tomto momentě začali zdráhat a předstíraný pokus zpochybňovali. Někteří se začali nervózně smát, potit se a projevovali i další známky intenzivního stresu. Muž v bílém plášti postupně reagoval čtyřmi předdefinovanými frázemi jako "šoky mohou být bolestivé, ale nezpůsobují trvalé poškození tkáně, takže, prosím, pokračujte".
Nejpozději po ujištění, že proband za případné následky nenese žádnou zodpovědnost, se většina lidí vrátila k mačkání knoflíku. Před spuštěním experimentu oslovení studenti psychologie předpokládali, že ho dokončí jen v průměru 1,2 procent lidí. Milgramovi kolegové na Yale a další oslovení psychiatři měli dokonce za to, že nejvyšší elektrické napětí pošle do "provinilce" jen desetina procenta probandů. Do momentu, kdy zkoušený přestal reagovat, se však ze 40 účastníků dopracovalo 26, tedy dvě třetiny.
Kdo si nekopne
Stejně neslavně dopadl pro lidskou společnost i takzvaný Stanfordský experiment týmu kolem psychologa Philipa Zimbarda. V rámci projektu financovaného výzkumnou agenturou amerického námořnictva Office for Naval Research jeho skupina v roce 1971 vybrala dva tucty dobrovolníků z řad studentů Stanfordské univerzity. Losem byli rozděleni na stejně velké skupiny vězňů a stráží.
Stráže byly před zahájením experimentu důrazně upozorněny, že nesmí použít fyzického násilí. "Můžete ale vězně vystavovat nudě a do určité míry i strachu. Dejte jim pocit, že jsou nám vystaveni na pospas, že jejich životy naprosto ovládáme, že nemají soukromí. Jinými slovy: my máme veškerou moc, oni žádnou." Skupina byla vybavena uniformami z vojenského výprodeje, slunečními brýlemi zamezujícími očnímu kontaktu a dřevěnými holemi.
Náš vůdceExperiment Rona Jonese přeneslo do dnešní doby německé drama natočené v roce 2008. Snímek Náš vůdce režiséra Dennise Gansela vysílá 20. září stanice FilmBox. |
Vězni prvně absolvovali proceduru podobnou skutečnému zatčení, včetně prohledání, focení a odebrání otisků prstů. Vyfasovali nepohodlné vězeňské mundúry a každému bylo přiděleno číslo místo jména. Zatímco se stráže střídaly v třísměnném provozu, vězni nesměli sklep univerzitní budovy po dva týdny opustit. Ubytováni byli v celách po třech, pro "neukázněné" byla připravena samotka.
Hned na druhý den nabral pokus nebezpečné obrátky, když jedna z cel odmítla dál plnit příkazy stráží, které se trojici vězňů jaly přesvědčovat spuštěním hasicího přístroje. Konflikt postupně eskaloval, strážní vzpurným vězňům odebírali matrace, takže museli spát na holém betonu, nutili je vykonávat potřebu do kbelíku v cele a mnoha vynalézavými způsoby je ponižovali. Po šesti dnech musel být experiment přerušen.
Nejsou to lidi
Podle Zimbarda se u třetiny stráží začaly probouzet netušené sadistické sklony. Většina "bachařů" ostatně na zprávu o ukončení pokusu reagovala odmítavě až agresivně. Podivně snadno se se svou rolí sžili také vězni. Někteří z nich po ukončení pokusu vypověděli, že už se chystali požádat stráže o milost, i když by tím přišli o patnáct dolarů peněžní odměny. Přestali si uvědomovat, že šlo kdykoliv odejít z vlastní vůle.
Klíčovým se pro rychlou eskalaci experimentu ukázal být mechanismus odosobnění. Vězni byli v očích stráží velmi rychle zredukováni na trojmístné číslo a potíž, kterou je stále nutno řešit. Naopak muži za černými brýlemi se vězňům začali jevit jen jako chladné a nelidské autority. K otázce položené Stanleym Milgramem tedy přibyla důležitá poznámka: nikdo samozřejmě nechce ubližovat lidem. Ale co když to lidé nejsou, co když to jsou „jen“ Židé nebo Romové, homosexuálové nebo lesby? Zkrátka nějací ti "oni", kteří v našich očích ani nemají tvář, jen všechno kazí nebo zaclánějí.
Lidé nejsou dobří, ani zlí, jen se v určitých situacích zachovají lidsky, jindy zase bezcitně a krutě. To plyne ze zmíněných a podobných pokusů. O tom, jak jedinec obstojí, přitom možná více než charakterové vlastnosti rozhodují vnější vlivy. Ať si to lidé uvědomují, nebo ne, přizpůsobují se normě, která kolem nich právě převládá. Příslušnost ke skupině a její vnitřní dynamika se přitom zdá často silnější než svědomí a zdravý rozum jedince. Také proto, že jej kolektiv zbavuje pocitu zodpovědnosti za svoje jednání. Právě proto je dobré si moc manipulace uvědomovat a znát její mechanismy. A právě proto je na místě neběhat se stádem, kamkoliv se slepě rozběhne. To je ostatně forma svobody.
