Unikla zavraždění a přežila na moři
Hrůzný zážitek přežila. Terry Jo však tragédie připravila o rodiče i sourozence.
„Je to dovolená, jakou zažijete jednou život,“ nechal se slyšet Arthur Dupperault, když nechal po čtyřech dnech romantické plavby bahamskými vodami otočit plachetnici Bluebelle, aby se vrátila na Floridu. Výlet si dopřál s celou rodinou, manželkou Jean, čtrnáctiletým Brianem, jedenáctiletou Terry Jo a sedmiletou René. Loď řídil najatý jachtař Julian Harvey, ten s sebou vzal i manželku Mary Dene.
O den později, 13. listopadu 1961, vylovila ze záchranného člunu Harveye posádka ropného tankeru. Měl v něm mrtvé tělo malé René a zachráncům vyjevil tragický příběh: Bluebelle zlomila bouře stěžeň, loď zachvátil požár, Harvey dovedl zachránit jen sám sebe. Tělo René vylovil z vody, ostatní oběti skončily v moři.
Nebyla to však pravda, jeho verze se začala rozpadat 16. listopadu, když nákladní loď Captain Theo z moře vylovila Terry Jo, na malém korkové lodičce dlouhé metr a půl a široké něco přes půl metru. Čtyřdenní pouť bez jídla i vody dívka přežila.
„Ach, můj bože!“ neudržel se Harvey, když mu o zázračné záchraně řekli vyšetřovatelé. Hned nato odjel do motelu a pořezal se na stehnech, zápěstích, kotnících, prořízlo si hrdlo.
Vysvětlení přinesla dívčina výpověď. Harvey celou posádku kromě ní zavraždil. Terry Jo se podařilo hodit do vody člun a uplavat. Po čtyři dny musela na plavidle sedět vzpřímená, tak miniaturní bylo. Proudy ji unášely sem a tam, zbývaly jí jen modlitby.
Důvod hrůzného vraždění Harvey v dopise na rozloučenou nevyzradil. „Tak moc na mě padla únava a stres. Už jsem to nemohl vydržet,“ napsal jen.
Člun se málem rozpadal, když nákladní loď dívku zachránila.
Terry Jo o tragédii po více než dvacet let nemluvila. Nakonec vydala knihu Sama: sirotkem v oceánu, kterou sepsala s psychologem a odborníkem na přežití Richardem Loganem. Devětačtyřicet let po své záchraně v televizním rozhovoru poznamenala, že nechce, aby nad jejím příběhem lidé litovali útrapy malé holčičky. Chtěla, aby v něm viděli úsilí zachránit si život.
Patnáct měsíců na ostrově
Román Pán much líčil rozvoj chlapecké komunity bez autority a dozoru hrozivě.
Jejich příběhu média přidělila titul „Reálný pán much“. Jenže zatímco román Williama Goldinga líčí, jak skupina ztroskotaných chlapců na ostrově klouže vstříc zformování totalitní, bezcitné společnosti, opravdová zkušenost šesti tonžských hochů dává nadějnější, lidštější vzkaz.
Na jejím začátku si na ukradené loďce vyrazili v roce 1965 rybařit do Tichého oceánu, s sebou si vzali jen něco banánů, kokosových ořechů, starý nůž, plynový kahan. Překvapila je bouře, po osmi dnech doplavali na ostrůvek Ata. Náctiletí hoši, bylo jim mezi třinácti a šestnácti lety, tam museli přežít po následujících patnáct měsíců.
Beletristickou varovnou, pochmurnou vizi však chlapci nenaplnili. Založili komunu, díky jejímž rovnostářským, solidárním principům dokázali vybudovat a udržovat zahradu pro produkci potravy, tři nádrže na zachytávání dešťové vody, permanentní oheň. V pracovních činnostech a ostraze se střídali po dvojicích. Jejich jídelníček se skládal z ryb, kokosových ořechů, vajec, ptáků.
Nebyly to však ani „dva roky prázdnin“. „Šťastní jsme tam nebyli. Když jste někde, nevíte kde, bez vlastní rodiny… nemyslím, že byste byli šťastní,“ ohlížel se zpátky v roce 2020 třiasedmdesátiletý Sione Filipe Totau, jeden z protagonistů neuvěřitelné epopeje.
Šest dní v lesích: příliš přísný trest
Cesta lesy byla obtížená i pro pátrací oddíly.
Yamato Tanooka přečkal v opuštěném vojenském objektu.
Mělo to být výchovné opatření. Za to, že sedmiletý Yamato Tanooka házel kameny, jej rodiče nechali stát na kraji odlehlé cesty v hlubokých horách v oblasti Hokkaidó. Naoko jej opustili, pro ponaučení. Ještě hoch vyrozuměl, že od něj rodiče odešli navždy. Když se po pár minutách vrátili, nenašli ho. Pouze v tenkých teplákách a triku se vydal do lesů, v oblasti, kde teplota v noci klesá na devět stupňů Celsia, uvedl list The Guardian.
Byla to strastiplná cesta. „Zdejší lesy nejsou takové, jaké si pod slovem ‚les‘ lidé z jiných zemí představí,“ vysvětlil jeden z místních obyvatel agentuře BBC. Porost tam tvoří specifický bambus jehož tlusté kmeny činí les špatně prostupným. Jarní období navíc v lese nenabízelo příliš plodů k jídlu – bez dobré znalosti se navíc návštěvník může mnohými otrávit.
Po šest dní chlapce hledal tým o 180 lidech a pátracích psech. Příběh však měl dobrý konec, malý Yamato našel, poté co nepřívětivou krajinou zdolal asi pět a půl kilometru, opuštěný vojenský příbytek, kde se usadil. A kde ho našli.
Celé neštěstí, odehrálo se v roce 2016, vyvolalo v Japonsku debatu o hranicích mezi rodičovskými tresty a týráním.
Dva dny v australské výhni
Je to krutý příběh. S koncem, který není možné, po všem utrpení a ztrátě rodičů, označit za „šťastný“, jemuž však přívlastek „zázračný“ přiléhá.
Po Jakeovi Dayovi a jeho partnerce Cindy Braddockové vyhlásila rodina pátrání poté, co nedojeli na Vánoce roku 2022 k Cindyině sestře. Vyjevilo tragédii, která byla peklem pro tři malé děti, které jely na vánoční návštěvu s rodiči.
Vlastně jen pár kilometrů od cíle došlo k nehodě, při níž zahynuli oba rodiče. Bezpečnostní pásy ušetřily zranění pětiletou dcerku a její bratříčky, jednomu byly tři roky, druhému jeden rok. Děvčátku se podařilo vyprostit, poté i mladšímu z bratrů. Zůstali však ve voze, ve výhni až třiceti stupňů Celsia, navíc vedle mrtvých rodičů, líčil server ABC News.
Po pětapadesáti hodinách byly děti, dehydratované, ale zdravé, vyproštěny. „Absolutní zázrak,“ komentoval list The Guardian.
Velký zápas malých fotbalistů
Dvanáct hochů muselo v jeskyni podstoupit velký boj.
Neštěstí způsobila trenérova nerozvážnost, rodič dětí mu však vzkázali: Nezlobíme se. Děti nakonec nebezpečnou situací prošly i díky jemu.
Jejich příběh vpisoval v roce 2018 palcové titulky do listů celého světa. Sledovaly ho po celých osmnáct dní. A dopadl šťastně.
Dvanáct členů fotbalového týmu, ve věku od jedenácti do sedmnácti let, se vydalo s trenérem Ekkapolem Čantawongem na průzkum jeskynního komplexu Tham Luang Nang Non na severu Thajska. Když však monzunové deště jeskyni zaplavily, zůstali v ní uvěznění. Bez jídla, bez jakýchkoli přikrývek.
Devět dní trvalo potápěčům, než skupinu objevili. Dalších devět dní, než ji vysvobodili. Dva záchranáři přitom zemřeli. Všechny malé fotbalisty se však povedlo vyvést z jeskyně živé.
Vězení v jeskyni jim pomáhaly přečkat meditace, které jejich trenér, bývalý mnich, vedl.
