Blonďatá kráska ve filmu zazářila v bílých bikinách. A miliony žen po celém světě zatoužily nejen po stejném plaveckém úboru, ale také po obdobně zlatavém odstínu pokožky. A touží po ní dodnes.
„Trend bledé kůže tady byl naposledy na počátku dvacátého století a myslím, že už se nikdy v plném rozsahu nevrátí. Ačkoli i v tomto může být móda vrtkavá. Musel by se však radikálně změnit náš ideál krásy a také náš životní styl,“ říká Petr Lukeš, prezident Asociace stylistů a vizážistů České republiky.
Připisovat bondgirl absolutní opalovací prvenství by bylo samozřejmě přehnané. Faktem ale je, že právě ona se zasloužila o to, že se z bronzové pokožky stal obecný prvek ideálu krásy. Ještě před ní se o propagaci snědší kůže postarala módní ikona Coco Chanel. Ta na počátku 20. let minulého století nachytala během prázdnin na riviéře bronzu tolik, že to neušlo pozornosti veřejnosti. A protože byla nejen nadanou návrhářkou, ale také dobrou obchodnicí, začala v rámci kampaní své značky opálenou kůži akcentovat a svou vlastní vizáž skvěle prodala.
Urození se slunci vyhýbali
Ani zmiňovaná francouzská ikona Coco však nebyla úplně první, pokud jde o průkopnictví v opalování. Zatímco udala trend z hlediska módy, lékař Niels Finsen poukázal ještě o něco dříve na zdravotní blahodárné účinky, které pobyt na slunci přináší. V roce 1903 získal Nobelovu cenu za svou světelnou terapii, kterou dokázal, že za pomoci světla je možné léčit některé druhy kožních nemocí, jako je například křivice. Opalování a pobyt na slunci jako takový tedy na samotném počátku století neměly zhola nic společného s módou a estetikou, ale se zdravím.
Přesto se jednalo o velký průlom, protože do té doby bylo opálení nejen na okraji zájmu. Bylo doslova nežádoucí, a to především ve vyšších společenských kruzích. V historii totiž byla krása spojená s co nejsvětlejší pokožkou.
„Opálené kůži se lidé vyhýbali, v oné době pobyt na sluníčku symbolizoval nízký sociální status. Na slunci jste se totiž vyskytli hlavně ve chvíli, kdy jste manuálně pracovali. Urození lidé neměli potřebu být na slunci a dávali to demonstrativně najevo svou bělostí,“ vysvětluje Petr Lukeš.
Touha po alabastrově bílé pleti byla pevně ukotvená napříč staletími i napříč kulturami. Obdiv bledé pokožky je patrný ostatně i v pohádkách. Cožpak se například Sněhurka nepyšnila alabastrově bílou pletí, kterou opěvovalo i kouzelné zrcadlo?
Zářivě bílá pleť a rudé rty
Co nejsvětlejšího tónu kůže se vysoce postavené ženy snažily dosáhnout už v období starověkého Egypta. Dohněda sežehnutá těla byla přece vlastní otrokům, lidem na nejnižším stupni společenského žebříčku.
V zemi věčně rozžhaveného slunce ovšem nebyla světlá pleť ničím přirozeným, a tak kromě toho, že se pobytu na slunci dámy maximálně vyhýbaly, používaly k jejímu dosažení například pigmenty z pryskyřičných stromů či přírodní oleje a další přípravky.
Dlouhou tradici má kult porcelánové pleti například také v Japonsku, kde přetrvává do jisté míry dosud. Překrásné společnice a umělkyně zvané gejši zná dodnes celý svět jako éterické bytosti se zářivě bílou pletí a maličkými rudými rty. Obojí sice dívkám zajišťují hlavně líčidla, ale i jejich způsob používání vypovídá o zdejším ideálu krásy.
Snaha o pudrově bílou pleť byla typická i pro doby renesance, baroka i rokoka. Urozené dámy do společnosti vyrážely s make-upem s příměsí olova, které mělo napomoci bělení pokožky. K dosažení efektu bledé až průsvitné pleti si na obličeji ještě mnohdy jemně modrou barvou zvýrazňovaly žíly.
„V současnosti je světlejší kůže určitým trendem v zemích, kde mají od přírody snědší pleť. V našich podmínkách však bude mít opalovací trend stále určitý prostor, protože u nás je opálení naopak symbolem toho, že jsme si mohli dovolit trávit čas na sluníčku,“ uzavírá Lukeš.
