ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Síla hudby vysvětlena. Mozek některých lidí ji má za základní potřebu

  • 7
Jakkoli muziku za základní, nezbytnou, biologickou životní potřebu nepovažujeme, mozek na její poslech reaguje obdobným způsobem. Alespoň lidí, kteří ji prožívají nejintenzivněji, tvrdí studie.

Vezmete-li laboratorní krysu, kterou jste předtím ne zcela humánně trápili hlady, dáte-li jí jídlo a sledujete-li její aktivitu v mozku, zaznamenáte v něm změnu. Na to, že má šanci uspokojit svou základní potřebu, odpoví reakcí v mozkové oblasti zvané striatum.

To se podle Roberta Zatorreho z McGillovy univerzity v Kanadě ví již sedmašedesát let. Když si krysa dopřává něco, co potřebuje k přežití, uvolní striatum neurotransmiter dopamin. A ten hodování odmění pocitem spokojenosti.

Jenže Zatorre se svým kolegou Ernestem Mass Hererou zjistil, že stejně tak aktivuje striatum v mozcích zanícených hudebních fanoušků muzika. Jako by tedy byla i ona životní nezbytností, přinejmenším pro někoho.

Potřeba jídla, potřeba tepla, potřeba hudby

K ruce si autoři studie, kterou vydal magazín Journal of Neuroscience, vzali skupinu dobrovolníků a pouštěli jim popové písně. A aby si vědci trochu pomohli, kromě toho je vystavili transkraniální magnetické stimulaci, neškodné proceduře, při níž je s pomocí magnetických polí a elektromagnetických pulsů stimulována aktivita mozku, nebo naopak potlačována.

Poté, co účastníkům experimentu dopřávali jak popovou hudbu, tak magnetickou stimulaci mozkového centra odměn, jejich mozky zkoumali za pomoci magnetické rezonance. Co se s nimi dělo, jaká aktivita v nich probíhala a kde?

Ti, jimž autoři pokusu centrum odměn stimulovali pozitivně, přirozeně vypovídali, že jim hudba přinášela větší potěšení. A striatum v oněch případech komunikovalo mnohem intenzivněji s mozkovou sluchovou kůrou, která si všímá rozličných zvukových vzorů, rytmů, melodií. Čím větší potěšení z hudby bylo, tím silnější reakce striata. A potěšení, které centrum odměn oněm posluchačům dopřávalo, se podle serveru ZME Science rovnalo potěšení z výtečného jídla. Nebo alkoholu.

Naopak v případě dobrovolníků, jimž výzkumníci naordinovali negativní stimulaci, striatum se sluchovou kůrou komunikovalo mnohem úsporněji. A tolik aktivity nevykazovalo.

Bližní jsou základní lidskou potřebou. Bez nich jsme jako o hladu

Jsme sociální bytosti. Upomenul nás na to režim omezených vycházení - a teď i...

Potřebujeme je docela stejně jako potravu. A jejich nedostatek nás trápí úplně jako hladovění. Doslova, na absenci sociálních vztahů totiž reaguje mozek stejně jako na hlad. Sociální interakce je základní lidskou potřebou, říká studie.

Na serveru Inverse přitom Zatorre vysvětluje, že striatum reaguje na biologické podněty. Právě striatum nám pomáhá identifikovat, že se na biologické úrovni odehrává něco, na co je třeba reagovat. Že se nám přespříliš ochlazuje tělo a měli bychom se zahřát, nebo naopak. Že jsme vystaveni sexuálním stimulacím. Že tělo trpí hlady. Zdá se tedy, že mozky lidí, kteří hudbu prožívají intenzivně, ji vnímají jako svého druhu biologický podnět. Potřebu. Byť ji tradičně nepovažujeme za náležitost nezbytnou k přežití.

Ostatně, jevy jako mrazení v zádech nebo husí kůže, které můžeme při poslechu hudby zažívat, jsou podle Zatorreho a Mas Herrery přímo spojeny s mozkovým systémem přežití. A nemusí to být pouze příjemné vzrušení, líčí Inverse. Když v temné uličce cítíte někoho za zády, též pociťujete mrazení, to je reakce vašeho autonomního nervového systému. Srdce tepe prudčeji, vzrušeněji dýcháte, postaví se vám chlupy na těle. Cévy na povrchu kůže se sevřou, protože se tělo snaží uchovat teplo, pro případ, že bude muset před nebezpečím prchat.

Když lidé zažívají mrazení z hudby, je jejich vzrušení na maximu, vysvětluje Zatorre. A i když z poslechu husí kůži nemají, odehrávají se jim v mozku stejné procesy, jen na nižší úrovni. Kromě tří až pěti procent lidí, dodává však server ZME Science, kteří žijí s anhedonií, neurologickým stavem, kdy jim hudba nepřináší absolutně žádné emoční reakce.

Doteď jsou všechna Zatorreho a Mass Herrerova bádání ryze experimentální. Doufají však, že jednou by mohla pomoci například pro posílení motivace a potěšení lidí, kteří trpí poruchou centra odměn, například pacientů s Parkinsonovou nemocí.