Suverénně nejběžnějším povoláním v Nairobi je hlídač u brány, takzvaný askari.
Myslím, že nějakou bránu tady hlídá asi tak polovina mužské populace.
Koneckonců, plotem je tu obehnaný každý dům, každý bytový komplex, rezidence, restaurace, kostel, sídlo firmy, park.
Prostě všechno.
Když jedete po ulici, míjíte prakticky jenom brány a zdi, ukryté v bujné zeleni. Nepředstavujte si ovšem nějaké nízké předzahrádky z bílých planěk nebo pěkně střižené anglické živé ploty.
Většinou se jedná o poctivé betonové zdi, navrch zasypané skleněnými střepy, osazené ostnatým drátem nebo vylepšené obnaženým vedením pod elektrickým proudem.
Takové keňské ministerstvo obrany, to je hotová pevnost.
Jsou zde různé sorty hlídačů. Ti nejprostší mají jenom firemní pláštěnku a čepici. Vyšší šarže nosí nějakou vyšňořenou securiťáckou uniformu a jsou vyzbrojeny dřevěnými obušky.
Hlídačská elita má i plastovou přilbu a střelnou zbraň.
Policisté chodí po ulicích většinou se samopaly.
Hlídači naší nově postavené bytovky jsou diplomaticky řečeno velmi svérázní chlapci, patřící do kategorie čepice a pláštěnka. Jeden z nich nás třeba v neděli v sedm ráno od brány po vnitřním telefonním okruhu zburcoval z víkendového spánku otázkou, jestli si může půjčit náš mobil a něco si vyřídit.
Druhý pravidelně zkouší, jestli nemáme něco k jídlu.
Třetí si v noci rád přihne pekelné pálenky changa'a a pak v budce spí v plyšovém karnevalovém kulichu se zaječíma ušima. Kdykoliv se mu snažíme anglicky vysvětlit nějaký problém, on jenom velmi úslužně odvětí „děkuji“, v originále „tenk ju“, a schová se do budky.
Jít na noční tah do města neznamená totéž v Nairobi a třeba v Praze.
Tady nás vyzvedne taxikář za zdí a elektrickým plotem našeho bytového komplexu, dveře auta zacvakne na zámek a odemkne až přímo před vchodem do klubu, kde stojí strážci s obušky, kteří drží v patřičném odstupu nepatřičné osoby, žebráky, ušmudlané děti.
Zkrátka takové, kteří by obtěžovali vážené hosty, co se přijeli dobře najíst a na úrovni pobavit.
Tím vším ovšem nechci říci, že by mi Nairobi celkově připadalo jako nebezpečné město.
Abychom provedli alespoň namátkové porovnání, v takové Nigérii nebo Jižní Africe je určitě bezpečno mnohem méně. Keňané jsou velmi mírumilovní a přátelští lidé a o nedělích tu proudí podél silnic do kostelů na mši davy domorodců.
Samozřejmě i v Česku se vysílaly zprávy o povolebních nepokojích v Keni na přelomu zimy a jara.
Původci veškerého násilí jsou podle novin i místních lidí, když pominu zodpovědnost a popichování zdejších politiků, bezprizorní členové těch nejchudších vrstev.
Vlny násilí v Nairobi vypukly právě v mnohasettísícových slumech Kibera a Mathare.
Do samotných slumů není radno chodit na vlastní pěst radši vůbec, nejlepší je si zajistit průvodce, který se v terénu opravdu vyzná.
Lidé z jednotlivých slumů totiž mají i vlastní dialekt a gesta, takže přespolního poznají velmi rychle. Nehledě na to, že naše evropsky bílé mimikry na místní působí jak červená na krocana a cizinec skončí ve slumu přinejmenším precizně okradený, možná zbitý.
Jedeme taxíkem podél okraje slumu Mathare. Je to moře na hlíně a blátě živelně postavených stavení a bud slepených z vlnitého plechu, které se táhne do dáli.
Uličky mezi chatrčemi jsou úzké, křivolaké a není do nich vidět dál než pár metrů.
Taková africká Stínadla. Ale nevím, zda by se tam Mirek Dušín s Jarkou Metelkou odvážili vběhnout. Žádný žlutý špendlík na klopě by asi nepomohl.
Do hlubokého nitra slumu prý ze strachu nechodí ani policisté. Zase ne, že by byly slumy jenom líhní kriminálních živlů, žijí tu i normální, spořádaní, jenom holt příšerně chudí lidé.
A chudinská čtvrť je prostě svérázný svět sám pro sebe.
Jak bych tedy prozatím interpretoval bezpečnostní pravidla podle osobní zkušenosti?
Nemůžete si chodit jak chcete a kde chcete. Některá místa prostě zavání problémy.
Za světla je v Nairobi poměrně bezpečno a civilizovaně, ovšem noc v ulicích bez osvětlení bývá temná a skryje ledacos.
A v nočním slumu je tma opravdu taková, že by se dala krájet.
