Římské dvanáctistěny v archeologii nepatří k novinkám. Vůbec první takový exemplář byl objeven už v roce 1793 v Anglii. Ležel zakopaný na poli, i s několika starověkými mincemi.
Ze zprávy Společnosti londýnských starožitníků, která o kuriózní artefakt projevila zájem, vyčteme, že šlo o předmět velikosti slepičího vejce, vyrobený ze smíšeného kovu nebo starověké mosazi, který se skládá z dvanácti stejných stran. Tucet stěn tohoto kapesního objektu pak neslo „stejný počet perforací, ovšem nestejného průměru, ale proti sobě“. Každá stěna také měla na vrcholu připevněný výstupek – kuličku.
Prapůvodní účel? Neznámý.
K čemu sloužil? Seznamte se s některými teoriemi |
Exponát, o jehož historické autenticitě nepanovaly pochybnosti, bylo těžké někam zařadit. I v Britském muzeu byl přesouván mezi expozicemi podle toho, zda byl zrovna považován odborníky za ozdobu, hrací kostku, kovovou schránku, rituální artefakt nebo prostě jen podivný nástroj s nejasnou funkcí. Záhadný předmět dokazoval velkou zručnost dávného tvůrce a ve své době určitě nebyl laciným zbožím. Ale nic bližšího se k nálezu, datovanému k prvnímu století našeho letopočtu, říct nedalo.
Má to něco společného s Galy?
Anglický dodekaedr ovšem není jediný svého druhu. V průběhu následujících staletí byly podobné kousky nacházeny na řadě lokalit. Jejich distribuce napříč Evropou přitom není náhodná. Zatímco v provincii Panonie, tedy řekněme dnešním Maďarsku, byly nalezeny tři a v provincii Noricum, tedy Rakousku, jediný, z území dnešní Francie, Belgie, Nizozemska a Anglie jsou hlášeny desítky nálezů. Potřebovali snad Římané dvanáctistěny preferenčně na území galských a keltských provincií? Ani tato úvaha zatím k rozřešení jejich funkce nepřispěla.
V současnosti je v depozitářích evropských muzeí na 116 exemplářů dodekaedrů, další dvě až tři desítky jsou prý v držení soukromých sběratelů. A další desítky, možná stovky kusů se dochovaly jen ve fragmentech.
Erotická hračka starého Říma. Je to dildo, míní vědci o dřevěném kolíku |
Všem je sice společná vysoká kvalita materiálového provedení, ale jinak toho mají společného málo. Liší se velikostí – některé mají parametry čtyřcentimetrové rolničky, jiné připomínají, s jedenácti centimetry, spíš kapesní lucernu. V rozmístění a průměru jednotlivých otvorů také není jednotný vzorec, tedy kromě toho, že na protilehlých stranách nenarazíme na otvory shodného průměru. U některých exemplářů otvory zcela chybí.
Vzácnost i spotřební zboží
Archeology mate i datování nálezů. Nedá se totiž říct, že by byly využívány Římany jen po nějakou krátkou dějinnou etapu. Svým vznikem zasahují do pěti staletí. Dnes nejčastěji nacházené artefakty pocházejí z druhého až třetího století našeho letopočtu.
Ani další zjištění cestu k poznání úplně nenapřimují. Že svému majiteli vzácné byly, dokládá to, jak často jsou nacházeny mezi cennostmi, v doprovodu mincí a šperků. Zas „až tak vzácné“ však nejspíš nebyly, protože jak doplňují četné nálezy detektorářů, jsou nezřídka nacházeny ve formě úlomků. Jejich majitelé je zřejmě úmyslně rozbíjeli. To by nejspíš poukazovalo na rituál, snad ovlivněný galsko-keltskou kulturou.
Jenže zrovna tak jsou k nalezení i v hrobech, jako součást smuteční výbavy. Mohlo tedy jít o předmět duchovního charakteru? Možné to samozřejmě je, ale takový výklad komplikuje, že ve druhém století našeho letopočtu jsou už Římané christianizovaní. A podobné pohanské hříčky by jim nejspíš neprošly.
Dodekaedry můžeme nalézt na kdysi neklidných územích, kde probíhala vojenská tažení římských legií. Ale také v relativně bezpečném zázemí, v domácnostech. A v držení je neměli jen muži, ale zjevně i ženy. Předmět se tedy jevil být napříč společností značně rozšířený. Nicméně ne natolik, aby se ho podařilo najít v jiných částech impéria.
V samotném Římě nebyl nalezen ani jediný. Zatím. A jak už to tak s podivnostmi minulosti bývá, v dostupných historických pramenech o nich nebyla nalezena jediná zmínka, která by dvanáctistěn nebo popis jeho funkce zmiňovala. Ať už ho tedy lidé před patnácti sty lety používali jakkoli, obešli se i bez návodu.
Hypotéz o tom, k čemu vlastně mohly dvanáctistěny Římanům sloužit, existuje mnoho. Některé znějí sofistikovaně, svůdně, propracovaně i krásně prostě a jednoduše. Žádná z nich však zatím nedošla konečného potvrzení. Vysvětlení skutečného účelu dvanáctistěnů tak prozatím neznáme. Dál tak dráždí fantazii.
