Ostrov pelikánů
Cela vedle cely, bezpočet počítání vězňů na hlášeních denně. Po celé roky navíc v Alcatrazu platil zákaz mluvit. Jenže věznice měla i své přednosti.
Prvními vězni Alcatrazu byli… Indiáni. Ještě když byla na ostrově jen vojenská pevnost, bylo v ní v roce 1894 internováno devatenáct příslušníků kmene Hopi. Jejich zločin? Odmítli se převychovávat podle bělošských zvyklostí. Poté byla na ostrově zřízena věznice pro vojáky, v roce 1933 přešla pod resort spravedlnosti a začala střežit civilní kriminálníky.
Otevřela jim své cely pro jednoho, tísnivých rozměrů, široké jen na rozpřažení rukou. Vešla se do nich jen postel, záchodová mísa, umyvadélko, stolek. Pro neposlušné trestance byly v bloku D ostřejší cely, známé jako Díry. Věznice, masivní stavba z betonu, dostala případné přízvisko Skála. Na dohled od San Franciska čněla výhrůžná, nepřívětivá, nezdolatelná.
Věznice poslední instance
Na čerstvém vzduchu. Doba na dvoře patřila k těm příjemnějším, foto je z doby kolem roku 1940.
„Velká popelnice, do které házely všechny ostatní věznice svá shnilá jablka,“ tak popsal Alcatraz expert na trestní právo Sue Titus Reid. Skála byla opravdu vězením poslední instance, čekala na trestance, kteří dělali potíže v jiných kriminálech. Alcatraz byl vlastně dalším trestem pro již potrestané. Trestal trestance.
I proto mu mnozí říkali „Hellcatraz“. Byl vyhlášený drastickým režimem. Psychiku deptal především zákazem mluvit, který platil ve třicátých letech po celý den a noc mimo času na oběd a „volnočasové aktivity“. Sociální izolaci se vězni snažili zdolat komunikací přes kanalizační potrubí. Trestem byl pobyt v bloku D.
Gastronomie, kterou byste nečekali
Sem chodili vězni rádi. Vězeňská kuchyně byla vyhlášená.
Ani 13. března roku 1956 se ve věznici Alcatraz neservírovalo špatné menu.
Reputace věznice však nebyla jen hrozivá. Někteří vězni oceňovali, že separace v malinkých celách minimalizuje riziko sexuálních útoků. Především tu však byla místní kuchyně!
Například 2. září roku 1946 se k obědu podávala vepřová pečeně, šalvějový dresing, omáčka z pečínky, šťouchané brambory, dušená kukuřice, jablečný koláč. O den později se na večeři servírovala smetanová hrachovo-rajčatová polévka, chilli noc carne s rýží vařenou v páře, hlávkovým salátem, též koláč, sušenky, káva a chléb.
Snídaně 5. září byla sladká, dušené broskve a lívanečky, med, chléb, káva nebo mléko. Večeře den nato nabízela polévku minestrone, kreolskou rýži jambalaya se slaninou, rajskou omáčku, salát z okurky a cibule, pomerančové želé, samozřejmě chléb a kávu. Opravdu.
Nešizený jídelníček byl v Alcatrazu tradicí již od ředitelování jeho prvního vládce Jamese Aloysia Johnstona. Šéf soudil, že nejen striktní režim, ale též dobrá strava udržuje vězně disciplinované a brání rvačkám a nepokojům.
Horké sprchy jako past
Typická cela měřila 2,7 metru na délku, 1,5 na šířku, vysoká byla 2,1 metru.
Další luxusní položkou věznice byly horké sprchy. Ve své době byl Alcatraz jedinou federální věznicí, která se jimi pyšnila. I tuto vymoženost však trestancům vedení nabízelo s pokoutným záměrem, ne z altruistických důvodů. Sázelo na to, že vězni uvyklí na horkou lázeň by tím hůř snášeli chladnou vodu, pokud by chtěli z ostrovu uplavat. Kromě silných proudů se totiž Pacifik v oněch místech vyznačuje též pouhými deseti stupni Celsia.
Alcatraz však nehostil jen vězně, žila tam i zhruba třísetčlenná komunita personálu a jeho rodin. Na pevninu je dvanáctkrát denně vozila loď, na ostrově však měli k dispozici malý supermarket, bufet, kuželník.
Do Alcatrazu, prosím!
Blues za mřížemi. Jedna ze zkoušek vězeňského souboru
Tichá konverzace mezi internovanými byla dovolena v roce 1940 a brzy následovala i další zlepšení. Prosperovala tamní knihovna, věznice postupně nashromáždila na 15 tisíc knih, odebírala pětasedmdesát časopisů, vězni mohli mít vlastní baseballový tým, vězeňská hudební tělesa.
I proto byl o Alcatraz zájem. V polovině dvacátého století se podle serveru History.com dokonce našli trestanci, kteří o přesun na Skálu žádali, sami, dobrovolně.
Mafián s bandžem a Ptáčník bez ptáků
Slavný vězeň. Robert Franklin Stoud se za mřížemi stal nejen skvostným ornitologem. Též napsal rozsáhlé dílo o americkém vězeňském systému. Tak ožehavé, že poprvé vyšlo až v roce 2014.
Al Capone v době svého pobytu v Alcatrazu
Alcatraz nehostil ty nejděsnější z amerických zločinců, spíš neskladné trestance. Především ty, kdo se pokusili o útěk jinde. Přesto jím prošla slavná jména. Harlemský mafiánský boss Bumpy Johnson, též Al Capone. Ten byl v roce 1934 jedním z prvních internovaných, dostalo se mu povolení učit se hrát na bendžo, cvičil v umývárně, o nedělích vystupoval s vězeňským tělesem Rock Islanders. Alcatraz hlídal též českého podvodníka Viktora Lustiga, ano, toho, který se proslavil tím, že se nadvakrát pokusil prodat Eiffelovu věž.
Ještě slavnějším obyvatelem vězeňské pevnosti však byl Robert Franklin Stoud. Poprvé se ocitl ve vězení jako devatenáctiletý v roce 1909 za vraždu – a na svobodu už nikdy nevyšel, jeho pobyt prodloužila další vražda, dozorce. Za mřížemi však propadl lásce k ptákům, stal se dokonce excelentním ornitologem, sepsal jednu z biblí onoho oboru, dílo Nemoci ptáků. Nakonec skončil v Alcatrazu. Jeho příběh zvěčnil film Ptáčník z Alcatrazu, je však fikcí – ostrovní věznice mu nikdy chovat v cele ptáky nepovolila.
Pevnost, z níž není úniku?
Povedlo se jim to? Clarence Anglin (na snímku) a jeho bratr John a Frank Morris zdi vězení zdolali. Neví se však, zda útěk přežili.
Papírové hlavy měly bachaře zmást. A zmátly.
Měl být resistentní proti všem touhám po ilegální svobodě, a oficiálně se z Alcatrazu opravdu nikomu uprchnout nepovedlo. O zdolání oné výzvy se pokusilo 36 trestanců. Třiadvacet z nich bylo lapeno, mezi nimi byl i John Paul Scott, který v roce 1962 dokázal, že se z ostrova do San Franciska dá doplavat. U pobřeží u paty Golden Gate Bridge však ztratil vědomí a byl dopaden. Šest vězňů bylo při pokusu zastřeleno, dva se prokazatelně utopili. Zbylých pět vedou úřady jako „zmizelé a pravděpodobně utonulé“.
Patří mezi ně i tři autoři slavného útěku, kteří místo sebe nechali v celách papírové hlavy s nalepenými vlasy. Těla Franka Morrise a bratrů Johna a Clarence Anglinových se však nikdy nenašla, a to svádí k rebelské, romantické představě, že bachaře, betonovou pevnost i moře přelstili. Jejich čin inspiroval film Útěk z Alcatrazu s Clintem Eastwoodem.
Příliš drahá pevnost
Ostrov měl zaručovat, že z vězení nikdo neuteče.
Právě pachuť nejistoty a možné porážky, kterou vězeňskému systému připomínaly papírové hlavy, měla vést úřady k tomu, že v roce 1963 věznici zavřely. Je to však mýtus, za konec proslulé vězeňské pevnosti mohly ekonomické ohledy a její kondice. Vězení bylo jednoduše velmi nákladné na údržbu, nejen kvůli slané vodě, která stavbu narušovala. Již v padesátých letech dvacátého století byly v Alcatrazu náklady na jednoho internovaného třikrát vyšší než v jiném zařízení.
Indiáni v Alcatrazu
Při indiánské okupaci se v roce 1969 v Alcatrazu vařilo na ohni.
A co dál? V roce 1969 betonové monstrum obsadila téměř stočlenná skupina původních amerických obyvatel, vedl ji Mohawk Richard Oakes. Odkazovali se na smlouvu z roku 1868, na ostrově chtěli vytvořit vlastní univerzitu a kulturní centrum, dokonce za něj nabízeli „skleněné kuličky a červenou látku“ v hodnotě čtyřiadvaceti dolarů, tolik prý dali Evropané v roce 1626 za území Manhattanu. Poslední okupující vzdorovali policii do ledna roku 1971.
To byly časy!
Tradice. Na srazy Alcatraz Reunion chodili někdejší vězni, bachaři, civilní obyvatelé ostrova i jejich rodinní příslušníci.
Pan Bill Baker napsal o svém pobytu v Alcatrazu knihu.
„Alcatraz Reunion“ není název obnoveného vězeňského bandu ani punkové kapely. Nazývaly se tak sedánky, na nichž se scházeli někdejší ostrovní vězni se svými vězniteli a civilisty, kteří na ostrově žili. „Tak jsem tady v Alcatrazu zase zpátky, mluvím s jeho návštěvníky, odpovídám na otázky o svých vězeňských letech, rozdávám autogramy, fotím se,“ divil se v roce 2019 někdejší alcatrazský vězeň Bill Baker.
„Pokud se dějiny rozhodly, že ze mě udělají rockovou hvězdu, no, nic s tím nenadělám,“ dodal s úsměvem.
