Je to vlastně kopie už známého formátu Air Guitar, kdy milovníci muziky předvádějí hru na imaginární kytaru. Přímou inspirací však bylo video, které se stalo hitem internetu kolem roku 2007. „Byla to parta osamělých japonských mužů, kteří simulovali sex, protože neměli partnerky,“ vzpomíná Brock Laborde. Nápadu se poté chopili Tim League, majitel sítě biografů Alamo Drafthouse Cinema, a komik Chris Trew, aby s Labordem položili základy soutěží Air Sex.
Pravidla představení byla a dodnes jsou pouze dvě. První: osoba na pódiu musí mít sex s imaginárním partnerem, partnerkou, partnery či věcí nebo věcmi. Druhé: orgasmy musejí být hrané. „Není možné masturbovat. A ani není možné být úplně nahý,“ shrnuje Laborde.
První show byly podle něj láskou na první pohled, ale úplně jednoduché začátky nebyly, byla to naprosto nová věc. Ať přišlo sto, nebo jen dvanáct lidí, museli je pořadatelé seznamovat s tím, co se má vlastně odehrávat. „Teď už to je lepší, ale když objíždíme nová města, pořád musíme návštěvníky i soutěžící svým způsobem vychovávat,“ říká Laborde.
Šanci mají zkušení i panny a panici
Jejich soutěž dostala přízvisko sexuálně pozitivní comedy show a Laborde poznamenává, že když už se na pódiu objeví sexistické či urážlivé projevy, publikum dotyčného či dotyčnou vypoklonkuje. Show je otevřená všem lidem, homosexuálům, heterosexuálům i lidem transgenderové orientace, mladým i starým.
Hraje však roli to, do jaké míry mají herci a herečky zkušenosti s reálným sexem? „Čím více máte skutečného sexu, tím více budete mít na pódiu munice,“ nezastírá Laborde. „Nejenže budete rozumět rytmu těla a jeho pohybům při kopulaci, budete mít i bohatou zásobu legračních historek a momentů, abyste nabourali stereotyp,“ popisuje.
Jenže odepsaní zdaleka nejsou ani panici a panny. „Ti zase mohou využít sexuální frustrace a čerpat z ní vášnivost,“ napovídá.
Doporučuje nepodceňovat hudební pozadí. Prozrazuje, že mezi klasické hity, na něž soutěžící sázejí, patří songy jako Pony od Ginuwine nebo I Want It That Way od The Backstreet Boys. Dodává ale, že nejpovedenější představení, která kdy viděl, byla podmalována starými, klasickými, kýčovitými televizními šlágry.
