Během natáčení dokumentu V Mosulu jste strávila osm měsíců s elitní jednotkou irácké armády. Jak vás mezi sebe přijali?
Začátek byl samozřejmě hodně těžký, a to nejen z mé strany, ale i z té jejich, protože jsem narušila tamní atmosféru. Nejsou zvyklí na ženy v armádě a je to dáno i kulturně. Byli tam sice i křesťané, ale já jsem trávila většinu času se šíitskými vojáky. Museli jsme si na sebe složitě zvykat.
Vzpomínáte si na ten moment, když jste se před ně poprvé postavila?
Bylo to hodně nepříjemné, protože najednou se ocitnete mezi stovkami vojáků, nikoho prakticky neznáte a jste ve válce. Vlastně jsem ani nevěděla, jak se mám chovat. Byla jsem hrozně zaměřená na svou práci, což pro mě byla velká priorita. Díky tomu jsem se přenesla přes všechno ostatní.
Zaspala jsem kulometný útok
Původně jste mezi vojáky neměla zůstávat přes noc. Praxe ale byla nakonec jiná.
Ano, nocování byl nejdřív problém, hlavním důvodem bylo, že jsem žena. Nakonec se podařilo vyjednat, že jsem mohla zůstat. První dva měsíce jsme spali v jednom pokoji, kde nás samozřejmě bylo víc. Když jsem chtěla jít spát, dala jsem si do uší sluchátka s hudbou a přetáhla deku přes hlavu. Kolem vás se totiž pořád něco řeší, pořád někdo někam chodí a lidé se střídají. Člověk si na to ale zvykne. Navíc jsem hrozně dobrý spáč a dokážu usnout prakticky všude a hodně tvrdě, takže mě jen tak něco neprobudí. Má to i svoje nevýhody, protože se mi několikrát stalo, že jsem zaspala útok.
Kolem vás se střílelo a vy jste spala?
To bylo, když jsem točila s Pešmergy (kurdští bojovníci proti Islámskému státu, pozn. red.). Byli jsme v první linii, kde byla ofenziva, spali jsme v jednom baráku a v noci na nás zaútočil Islámský stát. Všichni vyběhli ven a střílelo se z „dušek“ (přezdívka pro kulomet DŠK, pozn. red.), zatímco já to celé prospala. Byla jsem pak překvapená, že mě nikdo nevzbudil, a to i z bezpečnostních důvodů. Nechali mě prostě spát. (smích)
Dá se srovnat atmosféra mezi Pešmergy, kteří jsou na ženy v boji zvyklí, s tím, jak to chodilo v irácké armádě?
Pešmergové jsou určitě méně ortodoxní a mají víc otevřenou mysl. Možná je právě tohle obecně rozdíl mezi arabskou a kurdskou kulturou. Když se podíváte na severní Irák, kde je kurdská oblast, a na jižní, kde je arabská oblast, tak je v tom obrovský rozdíl. Když jsem v severním Iráku, nikdo mi neříká, abych si zakrývala vlasy – a člověk se cítí daleko volněji. Když jsem naopak v jižní části, například právě v Mosulu, tak už je to ortodoxní arabské prostředí, kde fungují jiné tradice.
Byla i samotná zkušenost s válkou v něčem jiná?
Když jsem byla s Pešmergy, což předcházelo Mosulu, tak sice také podnikali ofenzivy, ale bylo to úplně jiné. Tam se člověk prakticky nedostal z hamví (přezdívka pro víceúčelové armádní vozidlo HMMWV, pozn. red.) Najelo se do města, postřílelo se všechno, co se dalo, vylezlo pár Pešmergů, prohledali místo a byl konec. V Mosulu se ale veškerý boj odehrával venku a člověk byl tomu všemu vystaven a často nevěděl, kam se schovat. Začátek byl hodně těžký, ale s přibývajícím časem se vaše hranice neuvěřitelně posouvají. Později už mi přišlo úplně normální, že kolem nás padají bomby, střílejí snipeři a že na nás několikrát zaútočili. Stala se z toho realita běžného dne. Hodně se přizpůsobíte prostředí.
I když se vám posunuly hranice strachu o život, nenastala někdy chvíle, kdy jste si řekla: A dost, tady já nemám být?
Byly situace, kdy jsem se sebe ptala, jestli už jsem nezašla moc daleko. Vzpomínám, jak jsme šli pěší, což je ofenziva, která se dělá dům od domu. Vojáci šli pěšky a konvoj byl až za námi. Bylo nás asi patnáct a jako první jsme vstupovali na území Islámského státu. Vstoupili jsme do jednoho baráku a najednou nás obklíčili. Tehdy to bylo hodně vyhrocené a i na vojácích jsem viděla, že se opravdu báli. Byla to otázka štěstí, aby člověk přežil.
Byl v takových situacích prostor, aby vás vojáci nějak více chránili? Přeci jenom, proti nim jste byla de facto civilista bez vojenského výcviku.
Tím, že jsem s nimi byla neustále, jsme si mezi sebou postupně vybudovali důvěru. Věřili mi v tom, že když se něco stane, tak nebudu nikde běhat a panikařit, ale zůstanu v klidu a nebudu působit zmatky. Kdyby došlo k nejhoršímu, uvědomovala jsem si, že jsem mezi nimi jako civilista, a je to jenom moje volba, zatímco oni mají misi a musí bojovat. Nemohla jsem od nich očekávat, že se o mě najednou začnou starat, když na nás zaútočí Islámský stát. Byla bych jim akorát na obtíž. Základ je, že člověk se dokáže postarat sám o sebe. Samozřejmě, že mě občas poslali třeba do jiné místnosti a řekli, ať sedím a nehýbu se, nebo mě upozornili, že je někde sniper, ať nechodím kolem okna. To ale dělali i mezi sebou.
Jana Andert ■ Fotografka a dokumentaristka ■ Vystudovala Střední pedagogickou školu v Boskovicích. Poté se přestěhovala do Nizozemí, kde studovala fotografii a následně psychologii. Pracovala zde jako fotografka pro módní návrháře. ■ Do válečné zóny v Sýrii se coby reportérka dostala poprvé v roce 2015. ■ Je autorkou nového dokumentu V Mosulu. |
Jako psycholožka jsem pracovala s uprchlíky
Řekněte mi, jak se z člověka, který fotí módu a produkty, stane dokumentarista, který jezdí do válečných zón? Móda je totiž oblast, kde jste jako fotografka začínala…
Kromě fotografie jsem před lety studovala ještě psychologii a vždycky mě zajímal Blízký východ. Sýrii jsem procestovala už před válkou a strašně jsem se do té země zamilovala. Když jsem studovala psychologii, v rámci praxe jsem pracovala se syrskými uprchlíky. Pomáhala jsem jim zařizovat různé věci a adaptovat se do společnosti. To byl takový první impuls, kdy jsem cítila, že bych chtěla dělat něco jiného.
Možná jsem se měla zeptat obráceně – co člověka s duší dobrodruha, kterého táhnou závažná témata, vede k tomu, že fotí modelky a výrobky?
Bylo to takové automatické. Poté, co jsem v Holandsku vystudovala fotografii, jsem začala fotit na vlastní noze a kromě módy jsem fotila různé produkty na webové stránky a podobně. Vím, působí to jako strašný kontrast vedle toho, co dělám teď. Postupem času jsem začala cítit potřebu něco lidem prostřednictvím fotografie předat. V módě jsem tenhle cíl nenacházela. Mohla jsem vyfotit krásnou fotku, ale byl to jen produkt, žádný příběh, nic víc. Nemělo to žádný hlubší smysl. Ve skutečnosti fotilo hodně válečných fotografů na začátku komerční věci. Je to asi takový vnitřní proces, kterým si člověk postupně projde.
Během své práce jste poznala určitě stovky silných lidských příběhů. Dokážete vzpomenout jeden, který se vám dostal nejvíc pod kůži?
Individuálních příběhů jsem slyšela tolik, že je hrozně těžké posoudit, který je silnější. Vzpomínám si ale, že na začátku jsem v Mosulu dělala interview s rodinou, která přišla o dítě poté, co jim shodili raketu na dům. Bylo to v době, kdy namístě byl ještě Islámský stát. Pod troskami zůstalo tělo jejich dcery a oni v tom napůl rozpadlém domě zůstali. Odmítli odejít, dokud své dítě nebudou moci pohřbít, navzdory tomu, že se kolem rozpoutalo peklo. Zůstali v těch troskách s mrtvou dcerou deset dní.
Říkala jste, že jste studovala i psychologii. Pomáhá vám to nějak lépe zvládati emoční stránku vaší práce?
Samozřejmě, že to, co člověk viděl, ho strašně ovlivní. Našla jsem si vlastní způsob, jak se s tím vyrovnávat už během bitvy. Bylo pro mě strašně důležité o těchto zážitcích mluvit, nekupit to v sobě a také najít si pro sebe chvíli, kdy jsem všechno mohla vstřebat. Samozřejmě jsem měla momenty, kdy jsem si pobrečela.
V létě se pouštíte do natáčení filmu o dětských vojácích v Somálsku. To je problematika, o které se toho z médií příliš zjistit nedá. O bezpečné práci dokumentaristy určitě opět nemůže být řeč.
Je hrozně těžké o tomhle tématu něco natočit, protože dětští vojáci jsou vlastně na straně teroristů, a to třeba už od devíti let. Myslím, že to bude projekt na hrozně dlouhou dobu a je to obrovská výzva. Tahle věc vyžaduje velké přípravy a mohla by být nebezpečná pro lidi, kteří se ukážou na kameru, pro mě, ale i pro ty, kteří pomáhají vše zprostředkovat.
V Mosulu jste nakonec neplánovaně zůstala osm měsíců. Jak dlouho chcete točit v Africe?
V Mogadišu to nevidím na dlouho – kvůli bezpečnosti. Somálsko je známé únosy a obecně je tam hrozně málo cizinců. Nechci na sebe zbytečně připoutávat pozornost, což je v mém případě v Africe docela složité. I když se celá zahalím, s mou výškou se mi stejně asi nepodaří splynout a neupozorňovat na sebe. Asi nejdelší doba, kterou bych tam v kuse mohla strávit, jsou tři týdny. Počítám s tím, že se budu muset vracet. Ale mám ohromnou motivaci, takže jdu do toho.
