Je to vlastně mix vybíjené, paintballu, hry vlajkovka, anglickým názvem ji známe jako „Capture the Flag“, ragby. Ona koláž je však posazena na základu koulování. Výsledkem jsou dynamické bitvy plné plánování i překvapení. Stojí v nich proti sobě dva týmy o sedmi bojovnících, každé družstvo střeží vlajku a snaží se zmocnit té soupeřovy.
Název kompilace je lakonický a výstižný. „Yuki“ znamená sníh, „kassen“ bitva. Jenže Yukigassen není obyčejná koulovaná.
Sport se vším všudy
Historie sportovní koulované se začala psát v Japonsku koncem osmdesátých let, jako přesné místo narození má podle serveru cbc.ca v pomyslné občance zapsáno město Sobetsu na severu ostrovu Hokkaidó. V roce 1988, uvádí server mezinárodní asociace sportovní koulované Yukigassen International, byly na světě první nástroje a pomůcky, které jsou ke hře potřeba, o rok později se na prvním mezinárodním šampionátu Showa Shinzan Yukigassen utkala hned sedmdesátka týmů.
A takto může vypadat situace na hřišti. Trenéři si je před hrou na vrcholných soutěžích samozřejmě modelují.
Speciální lisy produkují standardizované koule.
Jenže ještě před tím bylo potřeba udělat z lidové kratochvíle sport, to znamená nadělit jí pravidla. „Sestavili jsme je po studiu jiných sportů, zkoumání jiných her, analyzování mnoha možných situací,“ líčí server.
Výsledné regule jsou striktní a přesné jako u kterékoli jiné disciplíny, aktuální najdete v brožurce ve formátu PDF zde. Proti sobě stojí dva týmy, v každém je sedm hráčů a tři náhradníci, obě družstva střeží svou vlajku. Hřiště má 36 metrů na délku, 10 na šířku a jsou na něm rozestavěny barikády, je jich celkem pět, za nimiž se bojovníci mohou krýt, dva „bunkry“ a především dvě vlajky.
Hra je svižná, její časový limit vybízí k rychlým operacím. Hraje se na tři tříminutové sety, vítězství zaručuje výhra ve dvou. Jak jí dosáhnout? Ukořistit soupeřovu vlajku nebo mít na konci limitu v poli víc nevybitých hráčů, tedy bojovníků, které netrefila koule. Na koule se přitom vztahují standardy, aby byly pro všechny hráče a hráčky stejné, produkují se ve speciálních lisech v unifikované podobě, mají průměr šest a půl až sedm centimetrů a na každý set jich má družstvo devadesát.
Tým tvoří dva druhy hráčů, připomíná blog Sporting. Ti na ofenzivních pozicích pálí koulemi do soupeře, defenzivní je koulemi zásobují. Pískají se fauly i auty, na dodržování regulí dohlíží hlavní sudí a sedm jeho asistentů.
Nejen kvůli zásahům koulemi, ale i kvůli pádům se dbá na bezpečnost, nezbytností je helma s obličejovým štítem. „Nejběžnějším zraněním je rozedřený obličej, lidé si však též vyrážejí zuby, mají odřená kolena a lokty z přeskakování přes barikády nebo uskakování před koulemi,“ líčí trenér a lékař kanadského týmu Tyler Maltman.
Nejmasovější koulovanáYukigassen stojí i za zorganizováním nejhromadnější koulovačky, která se dostala do Guinessovy knihy rekordů. Konala se při příležitosti vyslání kanadského týmu na světový šampionát Yukigassen do Japonska, byla součástí programu festivalu PotashCorp Wintershines Festival v Saskatoonu 31. ledna 2016 a účastnilo se jí celkem přesně 7 681 lidí. |
Prozrazuje, že ve hře najdou uplatnění různé typy hodů a vrhů. Nejen ty prudké, jaké známe z běžných koulovaček. Při vyřazování protihráče, který je schovaný za bunkrem, se uplatní lobovaný hod. „A hráče dokáže vyvést z míry i hod spodem,“ líčí Maltman.
Jakkoli se při oficiálních utkáních a šampionátech, sjíždějí se na ně stovky hráčů, pravidla musejí dodržovat se vší striktností, mimo ně jsou dveře otevřeny kreativitě a improvizaci. „Můžete si udělat hřiště tam, kde již najdete nějaké překážky, nebo hrát na otevřeném poli, postaru. Nebo si je postavíte ze sněhu. Nebo z čehokoli, co je kolem vás,“ říká kanadský hráč Nathan Thoen. Základem je rozdělit prostor na dvě části a instalovat na ně vlajky. Koule si můžete přichystat dopředu, což poté samozřejmě zrychlí tempo hry, nebo si je můžete dělat během setů, což je zase větší legrace.
