Za nabušenými frajery jsem musel vyrazit do Chomutova, kde sídlí největší společnost na sanaci skal a skalních masivů v České republice. Je to práce k nezaplacení, jinak by totiž na hlavách turistů, na střechách vlaků nebo automobilů skončily i tunové bloky skály.
Nejdřív mě čeká dvoudenní školení. Sesype se na mě příval vyhlášek a bezpečnostních pravidel, poté se učím vázat uzly a seznamuji se s vybavením. A pak jdu na to, jdeme na praktická cvičení na čtyřpatrovou hasičskou věž. Vylézáme nahoru, uvazujeme se ke kotevnímu bodu, spouštíme se z okna. Chvíli do slanění chci protáhnout, instruktor mi ale do závěsu pomáhá strčením. Jsem mu za to vděčný.
Nacvičujeme, jak se vyhnout převisům, otevřeným oknům, zkoušíme vylézt zpět nahoru, několikrát, zas a znova. Bude se mi to hodit hned den nato.
Vysoko nad zemí
Hned moje první práce je pořádná pecka, míříme totiž na nejvyšší sanovanou skálu v Česku. Jmenuje se Mariánská, je v Ústí nad Labem a měří přes sto deset metrů. Horší úkol jsem snad nemohl dostat, nahoře mi ostatně projede tělem mráz.
Těžká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve čtvrtek 30. srpna od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. |
Na strach ale není čas, oblékám si sedák, kontroluji vybavení a na záda dostávám jako zdravotník resuscitační batoh. Pak už jen slézt porostem k římse, zacvaknout karabinu za ocelové lano a přelézt poslední překážku před volným slaněním. Riguju se za lano, za zády cítím nebezpečnou výšku. Pomalu povoluji rig a za pár okamžiků už visíme ve vzduchu.
Naším úkolem je revize sanačních prací. Skála je obehnána pevným pletivem, je zajištěná ocelovými lany a právě jejich ukotvení mám za úkol zkontrolovat. Nemotorně visím ve vzduchu a snažím dostat k matkám, které je potřeba dotáhnout. A je jich spousta.
Sanování skal byla snad nejnebezpečnější práce, kterou mi Těžká dřina nachystala.
Další štací je obec Loket u Karlových Varů. Už když se suneme po silnici obklopené skalními masivy, vidím na nich kolegy: slaňují, vrtají, zkoumají, přesunují se po skále.
Nejprve je třeba odstranit kus skály, který hrozí pádem. Opět se uvazuji, sjíždím dolů na místo, kde na mě čeká sbíječka a kolega. Zdá se mi, že sbíječka váží snad dvakrát tolik co dole na zemi. Skála se pod jejím náporem nejprve drolí, vypadá to, jako bych zametal škvárové hřiště, nakonec z ní ale odpadávají velké kusy. Představa, že by mi jeden takový spadl na auto, je děsivá.
To nejtěžší mám ale před sebou, skálu musíme zasíťovat. Vylézáme tedy znovu na vrchol a po jednom z lan posíláme dolů karabinu. Když se zachytí na pletivo, snažíme se spolu s kolegou pletivo vytáhnout.
Poté je ho potřeba ukotvit. Beru vrtačku s dlouhým borem a vrtáme, do díry poté zasouváme lepidlo připomínající točený salám a pak tyč, která se foťákem, jak kluci z fochu říkají obrovskému pneumatickému šroubováku, zavrtá do skály. Nakonec přijde ocelová deska, přes ni matka a je hotovo.
Práce na skalách obnáší kromě těžké dřiny též spoustu nebezpečí. Je ale nádherná a dá vám pocit, který v žádné jiné rachotě nenajdete.
