Blížíme se do malé vesnice na úpatí Orlických hor, kde sedmdesátiletý Rudolf Krautschneider se svojí manželkou a malými dětmi žije, když nám na mobilu pípne zpráva od herečky Ani Geislerové: "Jedete za Rudou? Já s ním plula téměř měsíc v kanadských vodách u Halifaxu, byl to jeden z nejzásadnějších zážitků v mém životě."
Čtěte ve čtvrtek
NEUVĚŘITELNÝ MOŘERUBEC RUDA - čtěte velký rozhovor ve čtvrtečním Magazínu DNES
Parkujeme u mořeplavcova stavení, jde nám naproti. Odmítáme uvěřit, že už mu je sedmdesát. Než vystoupíme, musíme ještě dočíst vzkaz od Ani Geislerové: "Ruda je jako Don Quichote, Sancho Panza, Jan Hus, Fešák Hubert a Kocour z tajemné zahrady dohromady. A k tomu Ferda mravenec.
Když s ním mluvíte, cítíte se jako před panem učitelem, teda já jo. Ačkoliv jsem nikdy na lodi nebyla, Ruda mi rovnou přidělil spravedlivé hlídky u kormidla. Když jsem řekl, že nevím, jak držet kurz, odpověděl, ať si vyberu na obzoru mrak, v noci hvězdu a držím to aspoň přibližně uprostřed. A šlo to."
Podáváme si ruku, Krautschneider vypadá na pětapadesát. Jeho ženě je třicet šest, nejmladšímu synovi budou čtyři. Kůzlatům na dvoře jsou dva dny. Procházejí se kolem velkého voru, na kterém jejich hospodář vyrazí koncem roku přes Atlantik.
Rudolf Krautschneider si své plavidlo staví – jako ostatně vždycky – skoro výhradně sám, však je taky dřevorubec. "Jo," směje se, "pořád pracuju v lese, protože bych se jinak neuživil. Důchod mi dali tři tisíce, což je štěstí, protože díky tomu můžu dál makat. Řada mých známých celý život hamounila, pak dostali výborný důchod – a dávno už jsou mrtví."
Listujeme ve starých námořních mapách, kterým dává stále ještě přednost před počítači, a dvě hodiny si vykládáme o životě. Náš rozhovor vyjde ve čtvrtečním Magazínu DNES.
Na úplný závěr Ruda řekne, ať zase přijedeme. Kdykoli. Klidně s rodinou, s přáteli. Můžeme přespat, nějak se vejdeme. Jak že to říkala Lucie Výborná? "Nejčistší duše, kterou jsem poznala."
Před odjezdem se ještě zeptáme, bude–li se na svém voru uprostřed oceánu bát. Mávne rukou: "K americkým břehům popluju nejsnadnější možnou cestou, v pasátech, kde si stačí sednout do necek, dva měsíce hrát karty a najednou jste bez námahy v cíli. Chápu, že není úplně běžné, aby si český důchodce postavil vor ze stoletých smrků, dopravit ho k moři a přeplul Atlantik, ale podle mě je to takový výlet pro starce a děti. Mně ani nejde o cestu tam, ale o návrat zpátky, z Ameriky na Azory – ta bude těžká, na netradičním plavidle ji zatím nikdo na světě nezvládl. Já bych chtěl, sním o tom desítky let. Rozhodně se o to aspoň pokusím. A zbytek bude na Neptunovi."
