Ještěd Tour 2008. Závod náročný sám o sobě. Tomáš Pouch nad ním zvítězil navzdory svému handicapu.

Ještěd Tour 2008. Závod náročný sám o sobě. Tomáš Pouch nad ním zvítězil navzdory svému handicapu. | foto: archiv autora

Jednonohý biker a jeho pekelná cesta na Ještěd

  • 9
Tomáš Pouch je jednonohý biker nadšenec, který se navzdory svému handicapu pravidelně účastní amatérských bikových závodů Kola pro život, největšího seriálu svého druhu ve střední Evropě. Zde je jeho autentická reportáž z nedávného závodu na Ještědu.

"Vstávej a hni tou svou línou prdelí! Makej, buřte!“ Píše se rok 1983 a právě probíhá hasičská soutěž, konkrétně orientační běh v lesích u Říčan. V družstvu mladých požárníků z Nových Jiren jsem se svým starším bratrem. Do cíle nám už moc nezbývá, ale já už nemůžu.

Vzdávám boj a usedám na břeh škarpy. Bratr na mě řve a následně mě nešetrně zvedá a kopanci do zadku popohání dál, blíž k cíli. Funguje to, skutečně jsem to do cíle doběhl a nakonec jsem to našemu týmu zas tak moc nepokazil...

"Neřvi ty měkoto, koukej šlapat! Bolest je známka, že ještě žiješ, tak makej!“ ... A to je současnost – Ještěd Tour 2008, seriál Kolo pro život. Slyším i daleko ostřejší výrazy, ohlížím se po bratrovi, ale vzápětí si uvědomuji, že to řvu já.

Řvu sám na sebe, nechápu, kde se to ve mně bere. Nikdy jsem se takto při závodech neprojevoval. Chvílemi je mi do breku, ale nejde mi brečet. Přicházejí na mě, ve stejných periodách, chvilky beznaděje i okamžiky, kdy jsem si naprosto jist, že to nevzdám.

Jsem absolutně na kaši, od občerstvovačky před asfaltovým výjezdem na Ještěd už nemůžu ani chodit. Každé otočení pedálu se mi bolestně podepisuje na těle. Pahýl od protézy mám už citlivý a bolestivě cítím každý kamínek, výmol i pouhé otočení pedálů. Navíc mi dosloužily svaly na vnitřních stranách stehen. Doposud jsem netušil, že se tyhle svaly namáhají i při jízdě z kopce i při chůzi.

Tomáš Pouch

Stoupák k vysílači je pro mě zkouškou pevné vůle. Jsem si naprosto jist, že když tady zastavím, už nedokážu dokončit závod, a tak ukrajuji centimetry k vrcholu. Je to nekonečný souboj pevné vůle s bolestí.

Nejsem stoprocentní tvrďák a 30 metrů před vrcholem slézám z kola a pokračuji k horizontu pěšky. Nedokážu s přesností určit, co bolí víc, zda jízda, nebo chůze.
 
Samá voda...

Je sobota, 7:45 ráno.

Vesec? Navigace nabízí více variant, a tak vybírám tu, kde se píše "u Liberce“. Po hodině přijíždíme do vesničky, která je tvořena pouze čtyřmi domky. Zde nám místní vysvětluje, že tady je Vesců tři pr...

Na druhý pokus vybírám ten pod Ještědem, tam se setkáváme s Jardou Jiskrou a společně hledáme další Vesec...

... A do třetice všeho dobrého. Konečně jsme v tom správném Vesci. Hlavou mi probíhá myšlenka, že pro dnešek mám už bloudění vybráno, a tak bych na trase závodu zbloudit nemusel.

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Tento závod je pro mě i pro mou sestru velká událost. Přijeli jsme si pro další nálož bodů do kategorie 100+. Na startovní čáru nás přijel podpořit i náš kamarád HANDBIKER Mirek Pitra. Fotografie, které přikládám, pořídil právě on.

Pozornější pozorovatel si jistě povšimne zajímavého nízkého pohledu při pořizování fotek. Je to dáno tím, že Míra je trvale upoután na invalidní vozík. Věřím, že mi dáte za pravdu, že fotečky má zdařilé.

Tomáš Pouch

Tak, a je to tady, už není cesty zpět. Stojím na konci první vlny a v hlavě mi zní věta Sváti Fořta: "Tu trasu jsme ještě trochu upravili, takže 1 800 výškových metrů mít nebude.“ "Ale neboj, je jezdivá,“ podotýká Tomáš Kroupa.

Za hlasité podpory obecenstva vyrážíme vstříc našemu osudu. Volím taktiku jako ve Varech a držím se sestry jako klíště.

Čtenář by měl však vědět, že sestra je "vysokotepec“ a většinou jsem 20 tepů pod ní, samozřejmě při stejném výkonu. Regenerace mého těla je teď u konce sezony dost mizerná, únava mě přemáhá téměř neustále. I dnešní den patří mezi ty, kdy forma není.

Vlaji za sestrou a tepovka vykazuje můj skoro maximální výkon. Ta mrcha si jede v tréninkových hodnotách a já s ní mám jet sprint? No, to jsem zvědavej, kdy mi dá nenávratně sbohem...

Baseball na pět met

Na dlouhé trase na nás čekalo pět občerstvovaček. Tyto oázy mají pro mou psychiku stejný význam jako pro hráče baseballu mety. Tahle trasa se navíc nedá zahrát jako homerun, takže jsou ty mety opravdu nezbytné.

Sestru dojíždím na sjezdovce, už jsem byl přesvědčen, že mi zmizela, ale technika sjezdu mi zatím jde ještě o trošičku lépe. Pár kilometrů s ní držím tempo, ale na třicátém mi naposledy ukazuje záda.

Teď už začíná osamělá pouť.

Tomáš Pouch

Má to své výhody, tempo podřizuji svým silám a mám čas si pořádně prohlédnout okolní krajinu. Oceňuji snahu pořadatelů, připravili pro nás průjezd krásnou trasou. Opravdu krásnou, ale i přes svůj rajský půvab se nezapře cesta peklem.

To pálení ve stehnech je určitě ožehnutí od pekelných plamenů a tvořící se akné na zadku má určitě taky svůj původ v zákeřné mysli ďábla.
 
Obsluha na občerstvovačkách je velmi vstřícná a všichni mi ke zdolání dnešního závodu drží palce. S takovou podporou se bojuje se všemi útrapami daleko snáze a myšlenka na odstoupení je pohřbena hluboko pod lavinou přívalu povzbuzujících slov.

Několikrát mi byl nabídnut odvoz do cíle, ale copak to s takovou podporou může někdo vzdát? To bych zklamal nejen sebe, ale všechny ty fajn lidi, co mě povzbuzovali. Dnešní den si vyžeru až do dna.

Můj průvodce Bimbo...

Pár kilometrů před cílem se ke mně přidává Bimbo. Hlásí mi, že ho za mnou poslal Mirek Pitra a že na mě nemíní čekat do půlnoci. Ať se tedy pořádně obuju do pedálů.

Jsem moc rád za společnost, protože jsem strhanej jako tapety a už nedokážu vnímat šipky. Dvakrát jsem se už vracel, protože jsem si nepamatoval jejich směr.

Tomáš Pouch

Svištíme společně z kopce a já volným tempem vyšlapávám bolest z nohou. Pak mě ještě čeká překvápko ve formě horolezecké stěny. V polovině se nemůžu dostat dál. Zahazuji tedy kolo na vrchol stěny a tuhle prémii zdolávám po všech čtyřech (třech).

Pak už vjíždíme společně do cílových prostor, kde na mě čekají přátelé a hlasitě mě vítají v cíli. Vytvořili uličku cti, kterou projíždím za takového jásotu, jako bych dnešní derby vyhrál...

Den poté...

Opět se učím chodit. První krůčky jsou opravdu těžké a bolestivé. Pověstná laťka se opět zvedá. Toto byl můj nejtěžší závod – a věřte, že jsem rád za konec sezony.

Do Oder nepojedu, protože jak jsem již uvedl, opět se učím chodit a jezdit se začnu učit asi až příští víkend.

Děkuji všem. Pořadatelům, kamarádům, soupeřům i bratrovi za kopance do zadku!!!

Kdo je Tomáš Pouch

Tomáš měl o letních prázdninách roku 1987, jako spolujezdec na motorce, těžkou dopravní nehodu. Do otevřené zlomeniny lýtkových kostí se mu dostala sněť.

Během týdne bylo rozhodnuto o amputaci. Měl vážná zranění celého těla a první měsíc v nemocnici byl takřka každý den na operačním sále.

O rok později už ale nastupuje do učebního oboru mechanik elektrotechnických zařízení, laicky řečeno – slaboproudař. Po vyučení prochází několika profesemi, živí se jako kameník (řezal na fréze žulu), specialista na autobaterie, řidič, obchodní zástupce a nakonec končí u kytek. V současnosti je živnostníkem, jehož velkoobchod rozváží květiny do květinářství, hlavně po Praze.

Hned po amputaci začal jezdit na silničním favoritu, a to dokud neměl řidičák na auto. Pak ale postupně vítězila lenost... Během patnácti let na kolo občas sednul, ale nestálo to za řeč.

Tomáš Pouch

Teprve před třemi roky si koupil krosové kolo a začal jezdit jako cykloturista. Osudným se mu stalo pozvání na první závod - Ralsko 2006 v rámci Kola pro život, největšího seriálu bikových závodů ve střední Evropě. kolopro.cz.

Do týdne koupil horské kolo a začal se sportu věnovat i přes zimu. Poté přišla sezona 2007 a 2008. Jel celé Kolopro, Marathon Man Europe a ve volných víkendech ještě pár dalších závodů. K tomu začal mnohé akce vtipně glosovat a reportovat. Všechny jsou dnes na bikebase.cz v jeho profilu.

Ale ani to Tomášovi nestačilo. Založil sportovní klub Černí koně pro postižené sportovce, jehož partnerem je právě Kolo pro život. První tým tvoří handbikeři s výrazným pohybovým omezením, kteří jsou zcela závislí na pomoci druhých. Druhý tým se soustředí na závody horských kol.

Jakkoli dlouhý a detailní životopis však nevyjádří sílu, která z šestatřicetiletého bojovníka s osudem i sebevíc těžkou tratí sálá naživo.

Mnohem výstižnější je v tomhle ohledu komentář z jedné z internetových diskusí:

"Tomáše obdivuju pro jeho obrovskou bojovnost na trati. Mám často problémy absolvovat závod s oběma nohama i rukama... a on to jede s protézou! V mých očích je to hrdina. Považuju ho i za člověka s velkým smyslem pro humor. Představa, jak si půjčuje od houbařů nožík a dává se do opravy své nohy, ho zařadila po bok oblíbeného Terminátora. Hodně štěstí, Tomáši!"