„Dá se říci, že tím vlastně skončila první vlna ekologizace podkrušnohorských elektráren Skupiny ČEZ. Ty potřebné byly na konci 90. let minulého století odsířeny. Nevyhovující bloky pak byly odstaveny a v jednom případě byla zbourána i celá elektrárna. V té době jsme se ovšem již připravovali na druhou vlnu ekologizace, která začala v roce 2007 komplexní obnovou Elektrárny Tušimice II,“ říká ředitel Elektráren Tušimice a Prunéřov Otakar Tuček.
Elektrárna s šesti uhelnými bloky měla původně stát na Žatecku. Tehdejší ministr energetiky František Vlasák dal příkaz umístit ji u Břežan. Jenže krajské zemědělské a chmelařské instituce se obávaly, že popílek a oxid siřičitý budou mít negativní vliv na chmel. Požadovaly proto, aby elektrárna měla zařízení na jejich odlučování. To byl ale tehdy nesplnitelný požadavek.
„S ohledem na skutečnost, že problém odlučování SO2 z kouřových plynů není nikde na světě úspěšně vyřešen a energetika nemohla prokázat, že exhalace z elektrárny škodit nebudou, rozhodl ministr energetiky dne 29. 11. 1958 upustit od staveniště v prostoru Břežan a provést výběr stanoviště v prostoru Tušimic,“ píše se v brožuře vydané v listopadu 1964 u příležitosti zahájení provozu elektrárny.
Stavební firma Armabeton začala těžit zeminu na osmnáctihektarovém pozemku budoucích základů tušimické elektrárny 1. dubna 1960. O měsíc později byla elektrárna Tušimice vyhlášena takzvanou Stavbou mládeže. Pomáhaly na ní tisíce mladých lidí, mezi jinými i herečka Uršula Kluková, ale také několik skupinek ze spřátelených socialistických zemí včetně Kuby.
„Dne 29. října 1964, dva dny před vládním termínem, byl uveden do provozu poslední šestý blok, čímž byl splněn celostaveništní závazek stavby, kterým se Elektrárna Tušimice uchází o titul ‚Elektrárna 20. výročí osvobození ČSSR‘, tj. uvést do zkušebního provozu celou kapacitu elektrárny před zimou 1964-1965,“ stojí na konci brožury.
Poslední šel k zemi 195 metrů vysoký komín
Elektrárna Tušimice I. byla s plným výkonem 660 MW v provozu do 1. července 1991. Pak v důsledku tlaku na ekologizaci zdrojů znečištění následoval útlumový program a odstavování výrobních bloků. Výroba v elektrárně Tušimice I. skončila definitivně v roce 1997. V dubnu 2005 začala firma Sunex elektrárnu Tušimice I. bourat.
„Bourací stroje projely bránou jedničky 4. dubna. Tím začaly demolice staveb. První etapa obnášela likvidaci bagrovací stanice, kotelny, zauhlování, nádrže na demineralizovanou vodu, čerpací stanice surové vody, provozní soubory ze strojovny a chemické úpravny vody,“ vzpomíná ředitel Tuček.
Nakonec z elektrárny zbyl jen 195 metrů vysoký železobetonový komín a 45 metrů vysoká oplechovaná východní stěna kotelny. Obojí padlo 26. listopadu 2005.
Z provozního zařízení Elektrárny Tušimice I. zbylo jen třináct tisíc tun šrotu, převážně mosazi, mědi a železa, a deset tisíc tun železobetonu a cihel. Hromady sutě a šrotu tehdy ekonomové vyčíslili na 75 milionů korun, což pokrylo náklady na likvidaci elektrárny.
„I když jednička měla pochopitelně také své mouchy, patřila vždy mezi spolehlivé a ekonomické elektrárny Skupiny ČEZ se systémem regulace výkonu a frekvence,“ uzavírá ředitel Tuček.
