Litoměřickou veterinární kliniku Live vyhledávají nejen místní, ale i lidé ze širokého okolí. Klinika zvířatům poskytuje kromě běžné péče i speciální ortopedická a endoskopická vyšetření nebo počítačovou tomografii.
Veterinář Jiří Vomáčka zvířata dříve léčil v malé ordinaci v centru města, později v nově postavené a časem i rozšířené klinice na kraji města. Nejčastěji ošetřuje psy a kočky, ale nezalekne se ani dravé cizokrajné šelmy.
Která zvířata jsou vašimi hlavními pacienty?
Naše klinika se specializuje na psy, kočky a drobné hlodavce. Pacienty jsou ze dvou třetin psi a po nich kočky. V poslední době nám přibývá i hodně hlodavců, jako jsou králíčci, morčata, činčily a podobně. Ač se to nezdá, tak právě při vyšetřeních hlodavců, je v určitých případech nejlepší CT – počítačová tomografie, kterou ale může málokdo nabídnout.
Kolik obecně takových lidí máte, kteří jezdí z daleka?
Asi sedmdesát procent našich pacientů je z litoměřického okresu, ti další přijíždějí z Ústecka, Mostecka, Teplicka, Děčínska, Českolipska, Mělnicka, ale i z Prahy.
Kolik zvířat denně ošetříte?
Ve všední den okolo stovky. Nejvíc jsme jich za jeden den měli asi 130. O víkendech v průměru asi 70.
O jaké úrazy jde nejčastěji?
U psů jsou nejčastější autoúrazy. Často se majitel rozčiluje, že auto jelo rychle, a vůbec si neuvědomuje, že jeho pes na silnici neměl co dělat. U koček jsou nejčastějšími úrazy pády z okna, protože mnoho lidí je chová v panelácích.
Z jakého patra kočka pád ještě přežije?
Už jsem několikrát zažil, že vypadla z 8. patra a měla jen zlomeninu spodní čelisti, což je zranění, které se dá operací vyřešit bez následků.
Lékařům se občas stane, že u pacientů zažijí něco, co si předtím nedokázali představit. Setkal jste se i vy při své praxi s něčím takovým?
Nejneuvěřitelnější rarita, jakou jsem zažil, se stala kočce, kterou omylem vyprali v pračce. Paní, která hlídala vnoučata, dala prádlo do pračky, a když ho vyndavala, zjistila, že tam byla i kočka. Naštěstí prala na 30 nebo 40 stupňů. I tak po hodině vytáhla kočku polomrtvou. Podařilo se nám ji ale zachránit, a navíc měla krásně hebký kožíšek. Dokonce neměla ani dermatitidu nebo zánět kůže. Za několik dní byla úplně v pořádku a bez následků.
Ošetřoval jste někdy i exotického pacienta?
Velkou zajímavostí byla také operace gepardice z ústecké zoo, které jsme dělali endoprotézu kyčelního kloubu. Na operaci jsme spolupracovali s lékaři ze zoo a primářem Procházkou, ortopedem litoměřické nemocnice.
Jak vypadá provoz kliniky?
Máme to prakticky stejné jako v běžné nemocnici. Na všechny zákroky se snažíme objednávat, máme rozpis operací, aby na sebe navazovaly, a protože máme dva operační sály a k tomu zvlášť stomatologický, můžeme operovat i tři zvířata naráz. Plánované zákroky děláme každý den dopoledne a akutní, kdykoli je třeba.
V běžných nemocnicích používají sanitky, máte je také?
Sanitku nemáme, ale asi před 15 lety jsem o tom chvíli uvažoval, když jsem v jednom bazaru viděl docela pěkný sanitní vůz. Pro nás to ale nemá význam, protože léčba doma už v dnešní době nemá své místo. Význam měla někdy před třiceti lety, kdy ještě měl lékař stejné vybavení v brašně jako v ordinaci.
Jak jste k této práci vůbec přišel? Vyrůstal jste mezi zvířaty?
Pocházím z Liberce, kde jsme bydleli na okraji města. Původně jsem chtěl být lesníkem, ale asi ve 12 letech jsem se rozhodl pro veterinu. Vždycky jsem měl zvířata rád, doma jsme chovali králíky, slepice, kačeny, ovci, kozu, fretky, nutrie, holuby, hrdličky, psy a kočky. Spolužáci ze základky i z gymplu se ke mně chodili dívat a říkali, že mám malou zoologickou zahradu.
Jak moc je nebezpečné být veterinářem?
Nějaká škrábnutí se stávají. Před dvaceti lety k nám třeba přijeli lidé z Jablonce s německým ovčákem, který mi hned po otevření dveří skočil na hlavu, srazil mě na zem a náhubkem mi roztrhl obočí. Prý přijeli právě za mnou, protože všichni doktoři se jejich psa báli a o mně slyšeli, že se nebojím. Psa jsem ošetřil, ale až poté, co jsem se vrátil z nemocnice, kde mi ránu zašili.
Když jste se zvířaty celý den v práci, chováte nějaké i doma?
Máme fenu německého ovčáka a tři kočky. Ale do budoucna plánujeme ještě jednoho pejska, protože i pro zvířata je veselejší být ve dvou. Dříve jsem uvažoval i o koni, ale pak jsem si řekl, že mi bude stačit oslík.
