Rudá armáda se blížila k Berlínu, západní spojenci postupovali k Labi, když 13. dubna 1945 telefonoval ministr propagandy Josef Goebbels plný radosti Hitlerovi do jeho podzemního bunkru uprostřed Berlína: „Můj vůdče! Blahopřeji vám! Roosevelt je mrtev! Včera zemřel. Bůh nás neopustil. Ve hvězdách je napsáno, že pro vás bude znamenat druhá polovina dubna rozhodující obrat.“
Adolfa Hitlera, který měl za týden slavit šestapadesáté narozeniny, tahle zpráva vzrušila. Goebbels právě četl Dějiny Fridricha Velikého od Thomase Carlila, který popisoval, jak zpráva o smrti ruské carevny Alžběty zachránila Friedricha před sebevraždou, protože si myslel, že v sedmileté válce, kterou vedl, je všechno ztraceno. Teď by se mohlo spojenectví Západu se Stalinem rozpadnout. Vždyť tuhle nesourodou alianci spojoval prezident, který včera odešel na věčnost.
Astrologové, tihle umělci v předvídání, jimž v Berlíně věřili, sdělili nacistickému dvoru úžasnou novinu: Nacistické Německo vedené geniálním vůdcem Adolfem Hitlerem nakonec zvítězí! Všichni pochopili, že teď zasáhnou „zázračné zbraně“, o kterých se stále mluví, a navíc se angloamerická vojska pustí do boje se sovětskými, západní plutokrati proti bolševikům.
V bunkru otevřeli šampaňské. Všichni byli nadšeni. „Tak vidíte vy, kteří jste mi nechtěli věřit,“ holedbal se Hitler.
O několik hodin později s ním mluvil ministr hospodářství Albert Speer. Vůdce seděl omámený a vyčerpaný. „Vypadalo to, jako by ztratil všechnu naději,“ poznamenal ministr. Přesto Hitler tvrdil: „Zatímco největší válečný zločinec právě zemřel, my se nacházíme v okamžiku obratu této války.“
Rodina holandského původu
Cesta Franklina Delano Roosevelta do křesla dvaatřicátého amerického prezidenta nebyla snadná. Narodil se 30. ledna 1882 v Hyde Parku ve státu New York. Otec James Roosevelt byl podnikatel a finančník, který se s chutí pouštěl do nových projektů, ale ne všechny se mu zdařily. Když si bral za manželku šestadvacetiletou Saru Delanovou, měl tento dvaapadesátiletý vdovec jednoho syna. Warren Delano s rozhodnutím své dcery vzít si Jamese nesouhlasil, ale musel se podrobit její vůli. Oba rody patřily do vyšší střední třídy. Sara dostala věnem milion dolarů.
Když v roce 1935 prosáklo, že prezident Roosevelt je Žid, vyvrátil to otevřeným dopisem: „Moje znalosti o původu rodiny Rooseveltů ve Spojených státech se omezují na to, že všechny její větve vycházejí zřejmě od Claese Martenszena Rosenvelta, který přijel z Holandska nedlouho před rokem 1643 – přesný rok ani neznám. Nemám ani nejmenší ponětí o tom, kde žil v Holandsku a kdo byli jeho rodiče.“
Podrobnosti o životě těchto přistěhovalců nejsou známé. Ovšem víme, že jejich synové založili dvě větve, které daly Americe 20. století dva prezidenty: Theodora a Franklina. Všichni úspěšně podnikali, takže se brzy vyšvihli mezi boháče. Rovněž Sara pocházela ze starobylé rodiny – její předci zakotvili v Massachusetts v roce 1621.
Startovací můstek
Matka učila Franklina do jeho čtrnácti let sama doma. Zavedla přísný denní řád, žádné úlevy mu nepovolovala. Chtěla ho tím ochránit od nebezpečenství okolního světa. Teprve potom ho pustila do školy. Vystřídaly se u něj dvě guvernantky – první ho naučila německy, druhá francouzsky. Hodně četl. Oblíbil si vodní sporty, otec koupil jachtu. O prázdninách jezdila rodina po Evropě – to byla pro chlapce velká zkušenost.
První dámaAnna Eleanor Rooseveltová (11. 10. 1884, New York – 7. 11. 1962, New York) Rodiče jí brzy zemřeli. Studovala jazyky, literaturu a historii ve francouzské internátní škole Allenwood poblíž Londýna. S Franklinem se znali od dětství, pocházela však z chudší větve rodiny Rooseveltových. Jako manželka náměstka ministra pomáhala v roce 1917 ve vývařovně Červeného kříže pro vojenské vysloužilce ve Washingtonu. To byl začátek jejího osamostatňování. Třebaže objevila manželův milostný poměr se svou sekretářkou, neodešla od něho, pomáhala mu v politických kampaních a pečovala o něho, když kvůli dětské obrně ochrnul. Sama se vrhla do politiky v Demokratické straně. Získávala pro ni ženy a zasazovala se o zlepšení sociálních podmínek v New Yorku, když tam byl manžel guvernérem. Psala články do novin a vystupovala v rozhlase. Jako manželka prezidenta se dál angažovala, což bylo v této pozici nevídané. V roce 1933 zavedla pravidelné týdenní tiskové konference, na kterých se často probírala politika. Prezident ji jako svou vyslankyni pověřoval různými úkoly. V roce 1940 vystoupila místo něho na konferenci Demokratické strany, kde obhajovala jeho další kandidaturu. Její činnost ocenil i nový prezident Harry Truman, který ji oficiálně pověřil funkcí velvyslankyně USA u OSN. Předsedala výboru, který navrhl a schválil Všeobecnou deklaraci lidských práv. V různých organizacích se zasazovala o práva žen a menšin. Truman ji nazval „První dámou světa“. Vystupovala proti nominaci Johna Kennedyho na prezidenta. Jejího pohřbu se účastnili čtyři bývalí a budoucí prezidenti USA. |
V prosinci 1900 Franklinův sedmasedmdesátiletý otec zemřel. V té době mladík studoval na Harvardově univerzitě. Nepatřil k vynikajícím studentům, práva potřeboval za odrazový můstek k politické dráze. V posledním roce se zamiloval do sestřenice z pátého kolena devatenáctileté Eleanor Rooseveltové.
Když se v březnu 1905 brali, vedl ji k oltáři její strýc Theodore, prezident Spojených států. V květnu 1906 se novomanželům narodilo první dítě – dcera Anna. Později přibylo ještě pět synů, jeden však zemřel jako kojenec.
Franklin, čahoun vysoký sto osmdesát osm centimetrů, dokončil studium na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, ale k závěrečným zkouškám nešel, titul nepotřeboval. Místo toho nastoupil do jedné vážené advokátní firmy na Wall Streetu. Nepočítal s tím, že tam zůstane – snil o kariéře politika. Strýc Theodore ho v tom podporoval.
Miloval vodu – plavání i plachtění na lodi. Nebyl však plně zdráv. Od mládí ho pronásledoval chronický zánět nosních dutin. Holdoval kouření – dvě krabičky, čtyřicet cigaret, byla jeho obvyklá denní porce.
Začátkem roku 1910 mu demokraté nabídli, aby za ně kandidoval na senátora ve státu New York. Přijal, i když na univerzitě byl v Republikánské straně. Na stranické příslušnosti mu nezáleželo. V listopadu ve volbách zvítězil – politickou kariéru tedy začal už v osmadvaceti letech.
Metropolí státu bylo město Albany. Rodina mladého Roosevelta se tam v lednu 1911 přestěhovala, pronajala si dům. Nový poslanec prosazoval zákony na ochranu přírody a omezující lov a rybolov. Zasloužil se o zvolení Woodrowa Wilsona guvernérem státu New York a v létě 1912 o jeho jmenování kandidátem na prezidenta.
V březnu 1913 se opět stěhovali, tentokrát do Washingtonu – prezident Wilson na zásluhy mladého Roosevelta nezapomněl. Jmenoval ho náměstkem ministra námořnictva. Třicetiletému mladíkovi se splnil jeden sen – doma měl na deset tisíc knih o lodích. Tato funkce se pro něj stala startovacím můstkem do vysoké politiky. S ministrem Josephusem Danielsem, který byl o dvacet let starší, vycházel výborně, nakonec se vzájemně uctívali takřka jako otec se synem.
Ambiciózní náměstek si jako námořní nadšenec námořníky získal. Když v létě 1914 vypukla válka v Evropě, prosazoval rozšiřování válečné flotily – věřil, že USA do konfliktu nakonec zasáhnou. V létě 1918, kdy už ve Francii bojovaly po boku Francouzů a Britů i americké pluky, navštívil náměstek ministra bojiště, Británii a Itálii. Po návratu žádal prezidenta, aby ho převedl do aktivní vojenské služby, ale válka končila.
Franklin se zapletl se sekretářkou své ženy Lucy Mercerovou. V létě 1918 našla manželka její milostné dopisy v jeho šatech, ve kterých se vrátil z Evropy. Rozhněvána odjela s dětmi k moři. Manžel rozvažoval rozvod, ale Lucy odmítla vzít si muže s pěti dětmi. Také matka mu to rozmlouvala. Uvědomil si, že rozchod s manželkou by poškodil jeho kariéru. Manželství pokračovalo, ale Eleanor si vymínila oddělené ložnice. Teď to stalo spíš politickým partnerstvím. Franklin manželce slíbil, že se Lucy už nikdy neuvidí, ale slib nedodržel.
Sjezd Demokratické strany v létě 1920 postavil Roosevelta vedle Jamese Coxe jako kandidáta na viceprezidenta. Avšak v podzimních volbách zvítězili republikáni. Franklin Roosevelt to nebral tragicky, byl ještě mladý. Se dvěma společníky si otevřel advokátní kancelář a začal se učit plavat ve finančním světě.
Invalida prezidentem
V létě 1921 pobýval Franklin s manželkou a dětmi na dovolené na ostrově Campobello u pobřeží Nového Brunšviku v Kanadě. Ve středu 10. srpna prožil těžký den. Upadl do studené vody, několik hodin hasil lesní požár, nedbal na sebe. Druhý den ráno už těžko vylezl z postele, dostal vysokou horečku. Lékař konstatoval: „Nachlazení. Ať zůstane v posteli.“ V pátek se už nezvedl z lůžka vůbec. Teprve třetí lékař určil 25. srpna správnou diagnózu: „Dětská obrna.“ A doporučil horké koupele.
Mladý muž od pasu dolů ochrnul. Uvědomil si, že jeho stav se zásadně nezlepší. Přesto mu tvrdě vzdoroval. Ctižádost stoupat po politickém žebříčku vzhůru ho neopustila. Snažil se sám pohybovat. V létě 1924 se přestěhoval do lázní Warm Springs ve státu Georgia. Oblíbil si je tak, že je nakonec koupil. Prospívalo mu plavání v termálních bazénech. Po třech letech se naučil stát o berlích. Začal jezdit na koni a řídit auto s upraveným řízením. Na Floridě si pořídil jachtu.
Po několika měsících se vrátil i do zaměstnání v New Yorku. V kanceláři moc nevysedával, zato navazoval kontakty s novými klienty. Díky tomu mohl v roce 1928 ohlásit, že se během pěti let zvýšil roční obrat newyorské filiálky ze dvou na čtyři miliony dolarů. Vrhal se do nových podniků, založil několik firem.
V létě 1928 Roosevelt překvapil své známé, když se na kongresu Demokratické strany jenom zlehka opíral o hůl a rámě svého syna. Nicméně bez pomoci ostatních se neobešel. V listopadu ho zvolili guvernérem státu New York. Ovšem velmi těsně – ze čtyř milionů hlasů získal jenom o 25 tisíc víc.
Bral to i jako vítězství nad krutou nemocí. V lázních poznal tíživou sociální situaci některých lidí, zvláště venkovských, proto prosazoval zákony na jejich zlepšení. A zvlášť po krachu na newyorské burze na podzim 1929. Díky tomu ho po dvou letech guvernérem znovu zvolili, tentokrát vyšším počtem hlasů.
Franklin Roosevelt se stal nejznámější osobností Demokratické strany. Bylo přirozené, že ohlásil svou kandidaturu na prezidenta Spojených států. V listopadu 1932 odmítli Američané nevýraznou vládu republikána Herberta Hooveru a dali hlas Rooseveltovi.
Na inauguraci dvaatřicátého amerického prezidenta se shromáždilo před Kapitolem v sobotu 4. března 1933 na sto tisíc lidí. Bylo sychravo, poprchávalo. Jednapadesátiletý Franklin Delano Roosevelt přišel zavěšený do nejstaršího syna Jamese. Slavnostní přísahu opakoval po předsedovi Nejvyššího soudu Charlesi Hughesovi slovo za slovem – to bylo neobvyklé, zpravidla říkali nastupující prezidenti jenom „slibuji“.
Potom pronesl krátký projev, v němž upozornil, že „jediné, z čeho máme mít strach, je strach sám“. A také: „Tento národ požaduje činy, a to okamžitě.“ Zakončil: „Lid mě požádal, abych zavedl kázeň a ukázal cestu. Lid mě učinil nástrojem své vůle. Přijímám to jako svátost.“ Vzápětí promluvil ke všem Američanům prostřednictvím rozhlasu – vznikly proslulé Rozhovory u krbu.
Dva dny nato přišel prezident málem o život. V Miami na Floridě na něj střílel vyšinutý italský dělník. Zasáhl několik jiných lidí, nejhůř dopadl starosta Chicaga Tomy Cermak, slavný Čechoameričan Antonín Čermák – za tři týdny zamřel, měl průstřel břicha. Nicméně není vyloučeno, že cílem neměl být Roosevelt, nýbrž právě Cermak, který se zasazoval o ukončení prohibice a bojoval proti mafii.
Všechny prezidentovy dětiAnna Rooseveltová Dall Boettigerová Halstedová (3. 5. 1906 – 1. 12. 1975) byla nejstarší dítě Rooseveltových. Psala knihy pro děti. Za prezidenta Johna Kennedyho byla členkou výboru pro práva žena místopředsedkyní komise pro lidská práva. Vdala se za novináře Johna Boettigera, měli spolu dvě děti. Elliott Roosevelt (23. 9. 1910 – 27. 10. 1990) odmítl studovat Harvardovu univerzitu. Byl novinářem se zaměřením na letectví. Ještě před vypuknutím druhé světové války se přihlásil k válečnému letectvu. Sloužil u výzvědných perutí, kde vynikl odvahou. Začátkem roku 1945 byl povýšen na generála. Po válce napsal několik detektivek, rovněž paměti na svého otce. Byl pětkrát ženatý, měl celkem pět dětí. James Roosevelt II (23. 12, 1907 – 13. 8. 1991) vystudoval práva na Harvardu. Otci pomáhal jako sekretář. Nastoupil k námořní pěchotě. Pracoval jako filmový producent v Hollywoodu. Před válkou ho otec poslal na několik tajných misí k Čankajškovi do Číny, k egyptskému králi Farukovi a k řeckému králi Jiřímu. Na počátku války sloužil jako kapitán u námořních přepadových oddílů, v únoru 1943 ho po zranění uznali invalidou. Nicméně dál působil jako velící důstojník, v říjnu 1959 odešel do důchodu jako generál. Byl zvolen do Sněmovny reprezentantů. Pracoval v různých diplomatických funkcích a nakonec přešel do soukromého sektoru. Se čtyřmi ženami měl sedm dětí. Franklin Delano Roosevelt, Jr. (17. 8. 1914 – 17. 8. 1988) onemocněl v roce 1936 streptokokovou infekcí krku, která ho potom omezovala. Vystudoval práva na Harvardově a Virginské univerzitě. Za války se účastnil řady námořních bojů ve Středozemním moři a v Pacifiku, velel torpédoborci. Pracoval u advokátní firmy v New Yorku. Od roku 1949 byl několikrát zvolen poslancem Kongresu. Pomáhal Johnu Kennedymu k prezidentskému křeslu. Stal se náměstkem ministra obchodu a potom ministrem námořnictva. S pěti manželkami měl pět dětí. John Aspinwall Roosevelt (13. 3. 1916 – 27. 4. 1981) po absolvování práva na Harvardu pracoval v obchodním domě v Bostonu. Po vypuknutí války se přihlásil k námořnictvu, sloužil na letadlové lodi. Když v roce 1946 svlékl uniformu, pracoval v Kalifornii nejprve v obchodním domě a potom u finanční firmy. Od demokratů přestoupil k republikánům, podporoval zvolení Dwighta Eisenhowera prezidentem. Stal se ředitelem podniku, který těžil uran pro atomové zbraně. Působil i v několika dalších firmách. Byl třikrát ženatý, s první ženou měl čtyři děti. Byl štědrým mecenášem, nejvíc peněz věnoval Národní nadaci pro dětské paralytiky, kterou založil jeho otec. Patřil do vedení skautské organizace státu New York. |
Třebaže mu Eleanor svými kontakty v Demokratické straně dopomohla do Bílého domu, rovnoprávnou partnerkou se nestala. „Fascinující, oduševnělý a šaramantní Roosevelt, který k sobě při nástupu do úřadu přitahoval muže i ženy jako magnet, nadsazoval je pro své politické ambice a očekával od nich absolutní loajalitu, své nejniternější pocity nesděloval nikomu, ani své ženě,“ napsal historik Detlef Junker v knize Američtí prezidenti.
Prezidentův Nový úděl
Spojené státy prožívaly dva roky hlubokou hospodářskou krizi. Roosevelt nepřišel do Bílého domu s uceleným plánem na její vyřešení. Byl pragmatik, zkušenosti získal jako náměstek ministra námořnictva a guvernér New Yorku. Jeho poradci okamžitě připravili zákony, které Kongres ochotně schvaloval.
Nejprve na čtyři dny zavřeli všechny banky, během kterých ministerstvo financí zjišťovalo jejich stav a potom dávalo souhlas k opětovnému otevření. V rozhlase prezident doporučil občanům, že „je bezpečnější mít své peníze uložené ve znovuotevřené bance, než pod matrací“ – a hned druhý den vklady v bankách převýšily výběry.
Nechal snížit platy členům Kongresu, federálním zaměstnancům i důchody vojenských vysloužilců. Zemědělcům a majitelům domů pomohl se splátkami úvěrů. Koordinoval některá průmyslová odvětví a zemědělství. Zřídil Federální správu pro nouzovou pomoc, která financovala stavby pěti tisíc veřejných budov, sedmi tisíc mostů, výuku dospělých nezaměstnaných, podporovala chudé vysokoškoláky, vyplácela příspěvky chronicky nezaměstnaným. Tři miliony mladých mužů, dosud bez práce, vyjelo do terénu, aby pracovali v parcích, lesích, rekreačních oblastech.
Prezident získal do této služby i část nespokojených válečných vysloužilců – když se sjeli do Washingtonu, nařídil, aby o ně armáda pečovala, a jeho manželka mezi ně chodila. Na pomoc zemědělství a průmysl navrhl speciální zákony. Tyto sociální a ekonomické reformy nakonec dostaly název Nový úděl (New Deal).
Na žádost prezidenta zrušil Kongres prohibici – alkohol se mohl volně dovážet, vyrábět a prodávat. Tím vzal část obchodů zločincům, ale ti se okamžitě přeorientovali na jinou činnost – loupeže, únosy dětí, vydírání a podobně. A na ně se zaměřila federální policie (FBI – Federal Bureau of Investigation).
Zasahoval do chodu hospodářství, což bylo dosud nemyslitelné. Začal vytvářet sociální stát: zaměstnancům dal právo na zakládání odborů, schválil maximální pracovní dobu a minimální mzdu, zakázal práci dětí do šestnácti let, začal dávat podporu nezaměstnaným a starým lidem důchody. Odpůrci Nového údělu ho označovali za bolševika, někteří bohatí lidé odmítali platit nové daně, soudy označily některé nové zákony za protiústavní. Tato smršť zákonů v prvních sto dnech jeho panování vedla k částečnému ozdravění země. A on si získával sympatie veřejnosti.
Roosevelt postupně posílil úřad prezidenta – vytvořil z něho skutečné sídlo moci, založil „imperiální prezidentství“. Pro svou politiku si uměl získávat veřejnost. Nejen rozhlasovými Rozhovory u krbu, ale i kontaktem s novináři. Setkával se s nimi dvakrát týdně a každý z nich mu mohl položit libovolnou otázku – vždy naplno odpovídal.
Žárovky místo petrolejek
Musíme pomoci chudým státům, jako jsou Tennessee, Alabama, Mississippi, Kentucky, Georgie, Severní Karolina a Virginie – rozhodl prezident. V 19. století byly bohaté, protože pěstovaly bavlnu. Avšak půda se vyčerpávala a farmáři chudli. Jejich příjmy spadly na polovinu celostátního průměru.
Musíme vybudovat v povodí mohutné řeky Tennessee sérii hydroelektráren, které zajistí průmyslový rozvoj této poměrně zaostalé oblasti a elektrifikují venkov. V květnu 1933 podepsal Roosevelt zákon o zřízení Správy údolí Tennessee (Tennessee Valley Authority – TVA). Pro TVA horovali i zdravotníci – bylo zapotřebí ozdravit krajinu, protože třetinu obyvatel postihovala malárie.
První elektrárny tam začala vláda stavět už v roce 1916 – měly sloužit továrnám na výrobu výbušnin. Po skončení první světové války se zájem o jejich dokončení vytratil. Nyní se elektrárenské firmy Rooseveltovu projektu pod různými záminkami bránily – musely by zlevnit elektřinu, přišly by o velké zisky. V Kongresu se kvůli tomu strhl boj. Jeden kongresman tvrdil, že se jedná o „přesnou obdobu sovětských plánů“. Přesto Kongres zákon s velkou převahou hlasů schválil.
Za budovatele této sítě Roosevelt vybral čtyřiatřicetiletého právníka Davida Lilienthala. Nicméně i v povodí Tennessee narazily vládní úřady na odpor. Přes 15 tisíc rodin farmářů se odmítalo vystěhovat. Vedení TVA jim nabídlo jinou půdu a nové stroje, modernější přístupy k práci – a tím je nakonec zlákalo.
Stavby zvýšily v oblasti zaměstnanost. V roce 1942 pracovalo na dvanácti rozestavěných hydroelektrárnách 28 tisíc lidí. Za víc než deset let tedy přibylo k pěti přehradám dalších dvacet. Farmáři dostali levnou elektřinu, protože i dosavadní elektrárenské společnosti musely snížit sazby. „Ženy už jenom chodily a mačkaly vypínače,“ napsal anonymní pracovník zemědělské úřadu, který sledoval tuhle proměnu. „Světlo a údiv v jejich očích byly zářivější než světlo lamp.“ Petrolejky zmizely a lidé si mohli nakupovat stroje poháněné elektřinou.
TVA řeku splavnil, pečoval o půdu dosud vystavenou erozi a o vymírající lesy, učil farmáře používat umělá hnojiva, přitahoval do údolí nové továrny. Sedm států na jihovýchodě, které dosud patřily k chudým, se pozvedlo.
Po celou dobu budování těchto děl předhazovali někteří kongresmani Rooseveltovi tyto stavby jako důkaz jeho „socialismu“. Prezident jim odpovídal: „Nazývejte si TVA rybou nebo rakem, ale obyvatelům povodí Tennessee chutnala znamenitě.“ Hydroelektrárenská společnost vznikla sice se státní podporou, ale vydávala akcie. I tím prezident argumentoval: „Mohu označit nový kurz za socialismus, ale jeho cílem je zvýšit počet akcionářů. Cožpak tohle je socialismus?“
Samozřejmě schvalování zákonů se neobešlo bez křiku republikánských kongresmanů, kteří viděli ve státních zásazích do hospodářství zavádění socialismu či komunismu. „Třebaže kapitalisté Roosevelta napadali, byl zachráncem kapitalismu,“ charakterizoval ho historik John Woods. „Nikdy ho nenapadlo podkopat základní strukturu amerického systému, který za něho nejenže neutrpěl újmu, ale ozdravěl. Bránil se pokušení zavést do existujících sektorů hospodářství princip společného vlastnictví. Nepomýšlel na znárodnění bank, když byly jejich brány zavřeny, nebo železnic, když většina z nich zbankrotovala. Avšak vytvořil Správu údolí Tennessee ve snaze vyřešit problémy, na něž soukromé podnikání nestačilo.“
Vyhrajeme válku i mír!
Ve volbách na podzim 1936 velkou převahou hlasů Roosevelt zvítězil. Musel však hlásat izolacionismus – nezasahování v rozbouřené Evropě. Starý kontinent ohrožoval německý nacismus a italský fašismus, ale většina Američanů se – stejně jako před první světovou válkou a na jejím počátku – nechtěla do těchto záležitostí míchat. Přitom v pacifické oblasti se stále víc vojensky roztahovalo Japonsko, které potřebovalo nové zdroje surovin. Roosevelt se je pokoušel zadržovat sérií hospodářských sankcí, ale bezúspěšně.
Když Hitlerovou Německo a Stalinův Sovětský svaz přepadly v září 1939 Polsko, ve válce se ocitly Francie a Velká Británie. Roosevelt vyhlásil neutralitu USA, ale vzápětí stav omezeného ohrožení, kterým uvedl do pohotovosti všechny ozbrojené síly.
Potom německá armáda převálcovala celou západní Evropu a ostrovní Británie zůstala ve válce s Německem osamocena. Po pádu Paříže povolal do vlády dva ministry z řad republikánů – oba stejně jako on cítili, že země je ohrožena. A bylo to i gesto národní jednoty.
Americký prezident si uvědomoval, že nebezpečí hrozí i Spojeným státům, proto se Londýnu snažil diskrétně pomáhat. Britům za pronájem vojenských základen v Karibiku přenechal padesát vysloužilých torpédoborců. A nechal zmrazit finanční účty Německu a Itálii v USA.
V srpnu 1941 se Roosevelt setkal s britským premiérem Winstonem Churchillem na lodi poblíž kanadského Nového Foundlandu. Přijali tam Atlantickou chartu o společném postupu ve válce a v době po jejím skončení. Od Roosevelta to bylo odvážné rozhodnutí, protože musel čelit tlaku izolacionistů.
Ovšem válka byla v dohledu. Američané začali rozšiřovat a modernizovat armádu, průmysl chrlil nové zbraně – tím se ukončila doznívající hospodářskou krizi. V Rozhovorech u krbu prorokoval prezident na počátku listopadu 1941: „Vyhrajeme válku a vyhrajeme i mír.“
V říjnu navštívil Bílý dům finančník Alexandr Sachs, Rooseveltův dlouholetý přítel. Přinesl mu dopis od slavného fyzika Alberta Einsteina, který ho upozorňoval na nebezpečí, že by Němci mohli sestrojit superzbraň – atomovou bombu. Prezident se nakonec nechal přesvědčit, že je toto riziko skutečné, a dal příkaz k zahájení vývoje atomových zbraní – k projektu Manhattan.
Hydroelektrárny v Tennessee umožnily, aby v jejich blízkosti vyrostly obrovské továrny, které vyráběly suroviny pro atomové bomby. Bez těchto zdrojů by bylo obtížné nové superzbraně vyvinout. To je jeden z nezamýšlených důsledků velkých rozhodnutí, jak nám je přinášejí dějiny.
70 let od konce válkyTento článek je součástí seriálu věnovaného 70. výročí konce druhé světové války. Napříč jednotlivými ostrovy iDNES.cz se setkáte s příběhy hrdinů i zločinců a prožijete klíčové okamžiky a bitvy. Doslova den po dni budete moci sledovat průběh pražského povstání a dozvíte se i méně známé příběhy spojené s koncem války na území Československa. Přílohu najdete zde. |
„Den hanby“
V neděli 7. prosince 1941 ráno přivezli do Bílého domu poslední část rozluštěné depeše tokijského ministerstva zahraničí washingtonské ambasádě. Američané totiž četli tajné japonské telegramy. Zpráva nařizovala: Zničte šifrovací stroje a ve 13 hodin místního času doručte nótu, podle níž jsou další jednání zbytečná.
To jsou všechny znaky zahájení války – usoudil Roosevelt. Zaútočí na nás, nebo na někoho jiného? Už dřív zjistili Američané, že v Pacifiku se pohybuje mohutná japonská flotila. Kam míří? Nikdo nevěděl. Generálové a admirálové ve Washingtonu se shodli na tom, že americké objekty nejsou cílem – nejspíš se pustí do britských či holandských držav.
Ve 13.47 hodin zavolal ministr námořnictva Frank Knox Rooseveltovi: „Pane prezidente, bylo zachyceno rádiové hlášení z Honolulu od vrchního velitele našich tamních sil. Oznámil všem našim stanicím, že probíhá nálet a že »toto není cvičení«. Vypadá to, jako kdyby Japonci zaútočili na Pearl Harbor.“ „Ne!“ vykřikl Roosevelt. S takovým přepadením nikdo z Američanů nepočítal. Vždyť v Pearl Harboru kotví takřka celá pacifická flotila válečného námořnictva.
Spojení s Hanolulem bylo špatné. Proto dlouho přicházely zprávy velmi neurčité. Ve Washingtonu měli obavy z dalších japonských útoků? Vylodí se na Havaji, na Filipínách, na západním pobřeží USA?
Prezident se snažil předejít panice z neověřených informací, a proto požádal svého tiskového tajemníka Steve Earlyho, aby oznámil útok tiskovým agenturám. Bylo to několik suchých vět – víc nikdo nevěděl. Ani do odpoledního zasedání vlády se nepodařilo získat spolehlivé podrobnosti. Nezačnou nyní Japonci na našem území se sabotážemi? V západní části země žijí statisíce japonských přistěhovalců – nejsou mezi nimi agenti a sabotéři? FBI dostala za úkol je kontrolovat.
Čtyřikrát prezidentem USAPřečtěte si o životě jednoho z nejvlivnějších amerických prezidentů. Knihu Roosevelt pořídíte za 84 Kč na Knihy.iDNES.cz. |
Ochrana Bílého domu a prezidenta byla mizerná – okolo dvaceti policistů a několik agentů tajné služby. Každý den navštívily sídlo prezidenta tisíce návštěvníků, které nikdo nehlídal. Šéf tajné služby Frank Wilson nařídil udělat z budovy pevnost. Zesílil stráže, vytvořil kontroly vstupu a ke vjezdům nechal odvézt provizorní zábrany. Instalovali záložní generátor, který měl dodávat elektřinu, kdyby vypověděla službu veřejná síť. Všechna okna kvůli možnému bombardování zatemnili. Poblíž se usídlil oddíl hasičů, kteří měli zasáhnout, kdyby Japonci použili zápalné bomby. Zaměstnanci dostali plynové masky, jenom prezident ji odmítl. Podobně opevnili budovu Arzenálu, kde sídlilo ministerstvo války.
Večer zavolal Roosevelt britského premiéra Winstona Churchilla. Pro něho byla tato zpráva darem z nebe – Američané půjdou do války, Británie nezůstane sama.
V pondělí ráno se prezident dověděl o večerním útoku Japonců na Filipíny. Rozčílilo ho, že vojenská základna, kterou bombardovali, na to nebyla připravena – i když velitelé o Pearl Harboru věděli.
Na společnou schůzi obou sněmoven Kongresu odjížděl Roosevelt tak jako nikdy před tím. Tajná služba mu obstarala od ministerstva financí opancéřované auto, které kdysi vlastnil pověstný gangster Al Capone. Na stupátkách vozu stáli agenti v civilu, před ním, po stranách a vzadu jela auta plná ozbrojenců. A celou cestu od Bílého domu do Kapitolu lemovali ozbrojení vojáci a policisté. Před tím prohlédli policisté všechny kanály po trase a zapečetili je. Ulice byly uzavřené, aby prezidentská kavalkáda mohla jet bez zastavení.
Kapitol střežily dvě stovky agentů tajné služby, čtyři stovky policistů a několik set vojáků námořní pěchoty. Na galerii se dostali jenom novináři se zvláštními propustkami. Prezident přišel do sálu ve 12.29 hodin. Poprvé mu ve stoje tleskali všichni kongresmani – demokraté a republikáni.
„Včera – 7. prosince 1941 – byly Spojené státy americké nečekaně a záměrně napadeny námořními a vzdušnými silami Japonského císařství,“ začal Roosevelt svůj projev. Označil to za „den hanby“. „Spojené státy byly s tímto národem v míru a na žádost Japonska stále ještě vedly rozhovory s jeho vládou a císařem a hledaly možnost, jak udržet mír v Tichomoří.“ A v té době Japonsko vyslalo své námořnictvo a letectvo k útoku proti nám! Japonci zaútočili na celé řadě míst – na Malajsii, Hongkong, ostrovy Guam, Midway a Wake.
Prezident oznámil, že USA jsou ve válce s Japonskem. A dosáhnou „úplného vítězství“ bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat. „S důvěrou v naše ozbrojené síly – s rozhodností našeho lidu neznající hranic – neodvratně dospějeme k triumfu, k čemuž nám dopomáhej Bůh.“ A opět aplaus. Za hodinu Kongres vyhlášení války schválil poměrem 388 ku 1. Proti byla – stejně jako v roce 1917 – pouze Jeanette Rankinová, bojovnice za práva žen, která si k tomu přidala pacifismus.
Roosevelt nechtěl vypovědět nepřátelství Německu a Itálii. Věřil, že to udělají samy. Nemýlil se. O tři dny později vyhlásili Američanům válku Adolf Hitler a jeho věrný spojenec Benito Mussolini. Hnutí „Amerika především“, které prosazovalo izolaci země od války, se samo rozpadlo.
Bezpodmínečná kapitulace útočníků!
Američané se zachovali vlastenecky. Mladí muži se dobrovolně hlásili do armády, k námořnictvu a letectvu. Vybudováním silné armády pověřil Roosevelt generála Georga Marshalla jako náčelníka štábu, námořnictva admirála Ernesta Kinga. Na opuštěná místa v továrnách nastupovaly ženy. Spojené státy se stávaly, jak řekl Roosevelt, „arzenálem demokracie“. Poprvé k tomu prezident určil organizátory programu výzkumu a výroby, velmi se osvědčil Vannevar Bush. V roce 1944 vyráběly USA 40 procent světové produkce zbraní. Díky zákonu o půjčce a pronájmu, který Roosevelt prosadil, bylo možné zásobovat zbraněmi a dalším materiálem Velkou Británii a Sovětský svaz.
Spoluobčany připravoval na těžká léta: „Válka bude nejen dlouhá, bude také tvrdá.“ Zpočátku se boje v Pacifiku nevyvíjely dobře. Japonci obsadili řadu strategických míst včetně Filipín. Nicméně Američané postavili početnou válečnou flotilu, které kralovaly mateřské lodě se stovkami letadel, a silné divize námořní pěchoty. Tyto síly vedené generálem Douglasem MacArthurem a admirálem Chesterem Nimitzem postupnými skoky Japonce z obsazených ostrovů krvavě vytlačovaly. V Africe a Evropě velel vojákům, kteří bojovali proti Němcům a Italům, generál Dwight Eisenhower. Osvobozování západní Evropy zahájila anglo-americká vojska v červnu 1944 mohutným vyloděním ve francouzské Normandii.
Před Vánocemi 1944 Američany překvapil mohutný protiútok německých vojsk v Ardenách, první dny museli ustupovat. Roosevelt k sobě povolal generála Leslie Grovese, vojenského velitele projektu Manhattan. Chtěl vědět, jestli by už neměl k dispozici atomovou bombu, aby ji shodil na Německo. Groves ho zklamal: „Pane prezidente, první kusy budeme mít až příští rok v létě.“
Roosevelt se snažil koordinovat válečné úsilí a poválečné uspořádání světa s nejdůležitějšími spojenci. S Churchillem se setkal několikrát. S Čankajškem z Číny v listopadu 1943 v Káhiře. S Churchillem a Stalinem v Teheránu koncem roku 1943 a v Jaltě na jaře 1945. Shodli se, že nepřichází v úvahu nic jiného, než bezpodmínečná kapitulace útočníků.
Chtěl vyhrát válku s minimálními ztrátami amerických životů a za maximálního materiálního zabezpečení. Už v roce 1942 si uvědomoval sílu Rudé armády – „ruská vojska usmrtí víc lidí v mocnostech Osy a zničí více válečného materiálu, než ostatních pětadvacet států Společnosti národů dohromady“. Bylo mu jasné, že poválečný vývoj bude hodně záležet na Stalinovi. Doufal, že válka komunistickou diktaturu obrodí, stane se přijatelnější. Proto musela FBI sovětské vyzvědače na americké půdě přehlížet. Roosevelt dokonce přinutil velitele výzvědné služby OSS (Office of Strategic Services) generála Williama Donovana, aby Rusům vrátil šifrovací knihu, kterou mu věnovali Finové – našli ji při bojích s Rudou armádou. Donovan ho poslechl, ale před tím ji nechal ofotografovat – to bylo prozíravé, pomohla americkým kryptologů při luštění depeší sovětských špionů z doby války v USA a v dalších západních zemích.
„Rooseveltova iluze se zakládala na domněnce, že když uzná bezpečnostní nároky Sovětského svazu,“ napsal Junker, „bude možné s ním spolupracovat v souladu s americkými podmínkami Atlantické charty.“ Netušil si, že sovětský diktátor si chce v Evropě vybudovat síť vazalských států.
Válečné události prezidenta vyčerpávaly. Trpěl depresemi, projevovala se u něj ateroskleróza a věčné potíže s chronickým zánětem dutin. V březnu 1944 se rodina rozhodla, že ho nechá důkladně vyšetřit v nemocnici v Bethesdě. Kardiologa Howarda Bruenna Rooseveltův stav otřásl – srdce rozšířené, vysoký tlak, srdečně cévní systém v tragickém stavu. Nařídil mu: „Pane prezidente, musíte omezit kouření na pět šest cigaret denně, můžete vyjít jediný koktejl v poledne a hodně odpočívejte!“ Odjel proto na dovolenou na venkov. Poblíž bydlela jeho dávná láska Lucy, která za ním občas přijížděla. Eleonor samozřejmě o ničem nevěděla.
Na podzim se Roosevelt počtvrté ucházel o prezidentský úřad. Rozhodl se, že už vedle sebe nechce viceprezidenta Henryho Wallaceho, tahouna programu Nový úděl, ale viditelně příliš prosovětského. Vybral si senátora Harryho Trumana, známého svou neúplatností, který by mohl ovlivnit některé konzervativní demokraty, jeho oponenty. Předáci Demokratické strany byli spokojeni – obávali se, že Roosevelt během svého úřadování zemře, nahradit by ho měl člověk, který bude v jeho politické linii pokračovat. Bylo to prozíravé rozhodnutí. Nikdo to sice nevěděl, že mezi Wallaceovými blízkými přáteli jsou sovětští špioni. Kdyby Wallace nastoupil do Bílého domu, tihle lidé by se vyšvihli do vysokých vládních funkcí včetně ministerských.
Prezident byl těžce nemocný, nechtěl si to však připustit. Jeho lékař admirál Ross McIntire ho v tom na veřejnosti podporoval. Před volbami 12. října prohlásil: „Prezidentův zdravotní stav je výborný.“ Zvítězil, ale nijak výrazně. Když ho uváděli 20. ledna 1945 opět do Bílého domu, vnímal své okolí minimálně a třásly se mu ruce. První a jediný nájemník Bílého domu, který tam vešel čtyřikrát.
Pozdní rozčarování ze Stalina
Sovětský vůdce Josef Stalin nechtěl opustit své území s výmluvou, že sám řídí válečné operace. Ve skutečnosti se bál cizích zemí a nechtěl létat, všude jezdil vlakem. Druhá schůzka „Velké trojky“ – Stalina, Churchilla a Roosevelta – se proto musela sejít na sovětském území.
Těžce nemocný americký prezident na ni odplul dva dny po inauguraci na křižníku Quincy. Schůzka probíhala v nádherném Livadijském paláci v Jaltě na Krymu, někdejším letním sídle carů. Tajná policie NKVD prošpikovala všechny místnosti mikrofony, takže mohla odposlouchávat rozhovory Američanů a Britů. Sergo Berija, syn šéfa sovětské bezpečnosti Lavrentije Beriji, napsal, že měli k dispozici rovněž směrové mikrofony, které dokázaly zachycovat zvuky ze vzdálenosti 150–200 metrů – tedy při procházkách členů západních delegací v parku. O téhle podlosti neměli Američané a Britové ani tušení – byli vychováni v demokratických státech.
„Při svém jednání se Stalin vždycky snažil budit dojem, že je muž, který drží slovo,“ napsal Sergo Berija v knize Můj otec Berija. „Dokonce byl ochoten k drobným ústupkům, aby se mu to podařilo. Churchill proto dospěl k závěru, že Stalinovy krátkodobé sliby lze brát vážně. Sovětský šéf se uchyloval k vydírání jenom v důležitých záležitostech, zvláště v otázce Polska. V jiných věcech se choval jako štědrý a velkorysý pán.“
Stalin naoko souhlasil s vytvořením prozatímní demokratické vlády v Polsku, kterou vytvoří exiloví politici z Moskvy a Londýna. Rovněž tam proběhnou svobodné volby. Vyplynulo to z Deklarace o svobodné Evropě, která zaručovala demokratické volby ve všech osvobozených státech. Východní část Německa připadne Polsku, které postoupí část svého východního území Sovětskému svazu – na 15 milionů Němců se bude muset přestěhovat.
Velká trojka se dohodla na vytvoření Organizace spojených národů, ustavující schůzka se sejde v dubnu v San Francisku. Stalin požadoval, aby se plnoprávnými členy staly všechny svazové republiky. Nakonec se spokojil s tím, že tam budou mít samostatné hlasy Ukrajina a Bělorusko.
Spojenci se shodli na demilitarizaci Německa a jeho rozdělení na okupační pásma. Poražené Německo musí rovněž zaplatit odškodnění za válku – reparace budou činit 22 miliard dolarů, polovina půjde Sovětům.Stalin souhlasil s tím, že po kapitulaci Německa se do tří měsíců zapojí do války s Japonskem. Měl za to získat ostrov Sachalin a některé další.
Roosevelt se vrátil po šestitýdenní cestě do Jalty koncem února 1945 do Washingtonu strašlivě unaven. Zmínil se o tom i ve svém projevu ke kongresmanům, kterým podával 1. března zprávu o jednáních s Churchillem a Stalinem. A také jim potvrdil svůj naivní pohled na Sovětský svaz: „Nikdy v dějinách se ještě nestalo, aby hlavní spojenci byli tak jednotní nejen pokud jde o válečné cíle, ale také v pohledu na svět.“ Ve skutečnosti poukazy na věrolomné jednání sovětského spojence v zemích, která osvobozovala od nacistů, sílily i v jeho nejbližším okolí. Upozorňovali na ně velvyslanci v Polsku a Turecku, stejně jako někteří další vládní úředníci, diplomaté a generálové. Přitom sám prezident zastával názor, že vývoj atomové bomby, o němž věděl Churchill, musí zůstat před Stalinem utajen.
Teprve když mu začátkem dubna oznámili, že Kreml instaloval ve Varšavě polskou vládu složenou z komunistů, uvědomil si, že sovětskému vůdci naletěl.
Dvě příležitosti k historické velikosti
Koncem března odjel Roosevelt do letního sídla ve Warm Springs. Lucy Rutherfurdová tam pozvala malířku Elisabeth Shumatoffovou, aby ho portrétovala. Chtěl svůj obrázek věnovat dceři Anně. Připravoval projev, který chtěl následující týden přednést v Kongresu: „Nechceme jenom konec války, chceme konec začátků všech válek. Ano, konec této brutální, nelidské a zcela nepraktické metody vyřizování sporů mezi vládami… Nejdůležitější problém, před kterým stojíme, je tento: má-li civilizace přežít, musíme věnovat péči vědě o vztazích mezi lidmi – aby všichni lidé všech ras byli schopni žít pospolu a pracovat v jednom světě. A v míru.“
Aféra s LucyMilostný vztah Franklina Roosevelta s pětadvacetiletou Lucy Mercerovou začal v létě 1916, kdy si Eleanor s dětmi si užívali sluníčka na ostrově Campobello. Třebaže po tom, co nevěra vyšla najevo, se Lucy Mercerová vdala za bohatého newyorského podnikatele Winthropa Rutherfurda a povila mu jedno dítě, s Rooseveltem si občas dopisovala. Někteří historici se domnívají, že se také scházeli. Pokud tomu tak bylo, příslušníci tajné služby, kteří hlídali prezidenta a jeho rodinu, o tom určitě věděli, ale mlčeli. Rutherfurd však v březnu 1944 zemřel, a Lucy tak mohla být u prezidenta i v době jeho smrti. Ovšem toto tajemství vyšlo najevo až v roce 1966, když prezidentův bývalý poradce Jonathan W. Daniels vydal memoáry The Time Between the Wars (Čas mezi válkami). Lucy Rutherfurdová skonala v roce 1948 ve věku sedmapadesáti let. |
Dopoledne 12. dubna podepsal prezident několik spisů a další četl. Potom si prohlížel své známky. Malířka ho kreslila. Podle jejího názoru vypadal velmi dobře. Když si zapálil si cigaretu a vdechl kouř, najednou si sáhl na čelo, na šíji, zbledl a řekl: „Bolí mě strašně hlava.“ Pak ztratil vědomí. Za dvě hodiny – v 15.35 – skonal.
S tak náhlým koncem nikdo nepočítal. Ve Warm Springs nebyl ani prezidentův osobní lékař McIntire. (Kkardiolog Bruenn později konstatoval, že šlo o mozkovou mrtvici.) O půlnoci dorazila do Warm Springs Eleanor. Teprve od vzlykajících žen se dověděla, že v domě byla Lucy. Přitom její kamarádky nepochybovaly o tom, že ho i přes aféru s Lucy neustále milovala. Když byla rakev s jeho ostatky v Bílém domě, stáhla z prstu snubní prsten a vložila ho do ruky zesnulého. Na pohřbu v Hyde Parku měla jediný šperk – zlatou brož, kterou jí Franklin daroval v den svatby.
Winston Churchill mu v Dolní sněmovně poděkoval: „Ve Franklinu Delano Rooseveltovi nám zemřel největší americký přítel, jakého jsme kdy měli, a nejvýznamnější zastánce svobody, který kdy poskytl pomoc a útěchu Novému světa Světu starému.“
Americký historik německého původu Junker označil Roosevelta v roce 1995 za nejvýznamnějšího amerického politika 20. století. „Zastával prezidentský úřad v krizových dobách. Nejtěžší hospodářská krize od počátku průmyslové revoluce a dosud největší válka světových dějin mu dvakrát poskytly příležitost, aby dosáhl historické velikosti.
Oprava: V článku bylo jednou chybně uvedeno datum útoku na Pearl Harbor. Za chybu se omlouváme.