Dlouho byl považován drak jen za hračku a těšil se oblibě mládeže i dospělých hlavně na podzim. Později se seznalo, že by mohla býti tato hračka, ovšem po náležité úpravě, skutečně užitečnou.
I byl na draka zavěšen důmyslně upravený přístroj fotografický pro zobrazení terrainu s ptačí perspektivy, používalo se dále draka k vytahování antenn pro bezdrátovou telegrafii a dnes nese koš se dvěma osobami do výše 1000 m i více. Tyto draky nejsou však již naše dětské jednoplošníky, ale jsou to velké draky komorové.
Důležitost komorových draků pochopilo brzy ministerstvo války, které již dříve používalo upoutaných balonů k pozorování. Kdežto však vítr upoutanému balonu nikterak neprospívá, je životní podmínkou draků. Je-li vteřinová rychlost větru 12 m, stává se pozorovací práce z balonu již obtížnou, a tu je výborná náhrada v draku, který nabývá za větru nosné schopnosti tím větší, čím větší je rychlost větru.
Původně se domnívali někteří, že člověk může býti jedním drakem pohodlně i bezpečně vznesen; v tom směru byly konány pokusy ve Francii již r. 1886 (Maillot), v Anglii r. 1894 (Baden Powel) a též ve Spojených státech (Lamson). Ale tyto draky musily míti velikou nosnou plochu, byly nepohodlné a málo bezpečné.
Hargrave, konstruktér draka komorového, přišel r. 1894 na myšlenku použiti několika draků za sebou spojených a sestrojil t. zv. vlak drakový. Pokusy opakoval po něm Angličan Baden Powel, který se vznesl účinkem drakového vlaku do výše 90 m. Zkouškami bylo dokázáno, že skupina draků komorových za sebou spojených má před jednoduchými draky velké přednosti.
Vojíni dopravují součásti drakového vlaku na místo vzletu.
Manipulace je tu snadná a vzlet mnohem bezpečnější. Angličtí důstojníci dosáhli snadno výše 600 m i více a důstojník Brook-Smith vznesl se až do výšky 1000 m, při čemž odvinuté lano měřilo pouze 1350 m.
Ve Francii věnuje se této otázce kapitán Saconney, který studoval též fotografování terrainu s ptačí perspektivy přístrojem, jenž byl upevněn na komorového draka. Saconney vznesl se, tažen skupinou draků komorových, ještě s jednou osobou a s přítěží 75 kg za větru o rychlosti 8 až 17 m ve vteřině.
Saconney používá komorových draků, z nichž každý má dva elementy sestavené ze dvou obdélných nosných ploch nad sebou umístěných, mezi kterými jsou tři stěny svislé. Každá nosná plocha končí pevným trojúhelníkovitým křídlem.
Kostra draka, který má délku 3 m, šířku 2 m a výšku 1 m, je z bambusu, plochy jsou plátěné. Váha draka je pouze 10 kg a rozebraného draka lze složití do pouzdra plátěného délky 3,5 m a průměru 0,2 m. Sestavení komorového draka z elementů vykonají čtyři muži v šesti minutách. Při větru o rychlosti 8 m ve vteřině unese jeden drak komorový 30 kg, při rychlosti 16 m jest únosnost, jež roste se čtvercem rychlosti, 120 kg. Pro určité zatížení lze tedy snadno vypočítati potřebný počet draků, které je třeba spřáhnouti.
Vypouštění komorového draka pro lano vodící
Způsob, jehož použil Saconney pro zvedání koše, je velmi bezpečný. Nejprve se odvine asi 150 m lana vodicího a vypustí se jeden komorový drak upevněný na konci tohoto lana. Drak se vznese a lano se odvíjí s bubnu, na němž je navinuto. Pak se vypustí druhý drak upevněný na krátkém laně, jež má na konci oko, navlečené na lano vodicí.
Druhý drak stoupá, blíží se k prvnímu a je zadržen v jisté vzdálenosti od něho narážkou, na lano vodicí upevněnou, která nemůže okem lana projiti. Na lanu vodicím jsou upevněny od této narážky ve vzdálenostech 12 m další narážky dolů čím dále tím menší pro komorové draky následující, které jsou zavěšeny opět na krátkých lanech, jichž oka jsou také čím dále tím menšího průměru.
Takovým způsobem vznikne na vodicím laně několik komorových draků, které napínají lano, jež tvoří pak jakousi kolejnici pro koš s pozorovatelem. Draky se vypustí do výše asi 600 až 800 m a na lano vodicí navleče se t. zv. kočka dvoj-kolečková (vozík), opatřená samočinnou brzdou, která nese koš pro pozorovatele. K závěsu koše připojuje se lano délky asi 30 m, na jehož konci jest opět skupina komorových draků, které koš táhnou po napiatém laně vodicím.
Tyto draky jsou sestrojeny tak, že lze lanovím, na které účinkuje pozorovatel v koši, měniti úhel sklonu ploch a říditi tak sílu tažnou a tedy i rychlost stoupání. Sestup děje se svinováním lana, které je připojeno ke koši a upevněno spodním koncem na bubnu ručního nebo mechanického vrátku.
Kapitán Saconney v pozorovacím koši. Nahoře je drakový vlak lana vodícího.
Pozorovatel v koši necítí žádných otřesů nebo kývání, jak tomu je na př. u balonů upoutaných, neboť vodicí lano je napiaté a klidné.
Bylo namítáno, že kdyby přestal najednou vítr, spadne rázem koš s pozorovatelem. Nesmí se však zapomínati, že vítr nikdy okamžité nepřestává a že ve vyšších vrstvách je téměř stále větrno. A kdyby se zpozorovalo, že vítr ochabuje, stačí navinovati lano vodicí na buben, udržovati je tak stále napiaté a zatím je koš již stažen.
Zkoušky, které podnikl se svým systémem Saconney a četní francouzští důstojníci, ukázaly, že soustava tato jest úplně bezpečná. Jest si jen přáti, aby se použilo této novinky též k pracím užitečným, které s vojenstvím nesouvisí.
Článek, který původně vyšel v časopise Vynálezy a pokroky v roce 1910, byl digitalizován pro potřeby webu Bejvávalo.cz. Originál najdete zde.
