Pro Čechy se zrodil Totaleinsatz, nucené pracovní nasazení pro nacionálně socialistické Německo. Jeho kořeny můžeme najít již v prvních dnech okupace. V českých zemích v té době existovala velká nezaměstnanost, kterou zvyšovaly desetitisíce pomnichovských uprchlíků ze Sudet, polského záboru Těšínska, oblastí zabraných Maďarskem, ale i čerstvých vyhnanců ze Slovenska a mladých mužů demobilizovaných z armády.
V patách německé armádě přicházely do protektorátu náborové komise Říšského ministerstva práce, snažící se, zatím dobrovolně, získat české dělníky na práci v Německu. Tam právě v té době začínala díky masivnímu zbrojení obrovská válečná konjunktura, spojená však s nedostatkem pracovních sil. Němečtí muži odcházeli na vojnu a jejich nahrazení ženami nemohlo být v řadě oborů stoprocentní. Pro říšský průmysl (a stále víc i zemědělství) se tak jedinou možností stávali zahraniční dělníci.
Lágry pro zahraniční dělníky byly pod německou správou a panoval v nich přísný režim. | foto: VHÚ
Nábor, přes svoji formální dobrovolnost, již od počátku nepostrádal prvky nátlaku. Od konce dubna 1939 nezaměstnaným například hrozilo, že pokud práci v Německu odmítnou, mohou být zařazeni do pracovních útvarů. Ze strany německých zaměstnavatelů pak často nebyly dodržovány smluvní podmínky, což mnozí čeští zaměstnanci řešili odchodem zpět do protektorátu. Již v létě 1939 byl proto vydán tajný výnos, podle něhož mohli být ti, kteří z pracovního nasazení v Německu uprchnou, odesláni do koncentračního tábora. V té době již „dobrovolný“ nábor narážel na stále větší nezájem českých dělníků.
Tlak na práci v Říši
Ještě před vypuknutím války, 25. července 1939, byly vydány dva zásadní pracovněprávní předpisy, které výrazným způsobem měnily politiku zaměstnanosti. Jednalo se o vládní nařízení číslo 190/1939 Sb., zavádějící pracovní povinnost pro muže ve věku 16–25 let, a číslo 193/1939 Sb., zřizující úřady práce, které mohly uchazeče do práce „přikázat“ i proti jeho vůli.
V únoru 1941 byla pracovní povinnost rozšířena na všechny protektorátní občany ve věku 18 až 50 let. Podobná situace existovala s různými diferenciacemi ve většině nacisty okupovaných zemích. Podle odhadů pracovalo v létě 1941 v Německu na jeden a půl milionu zahraničních dělníků. Nábor probíhal i v německých satelitech, například na Slovensku.
Tábory pro zahraniční dělníky, na nichž byl od počátku války německý průmysl stále více závislý, byly u většiny velkých závodů. | foto: VHÚ
To však záhy přestalo dostačovat. Již v létě 1941 muselo být přikročeno k tzv. pročesávání českých podniků. Šlo o poměrně složitý úskok – kvalifikovaní dělníci byli úřady práce odebíráni českým firmám, aby jim vzápětí byla nabídnuta práce v Německu, kterou již nešlo bez hrozby postihu odmítnout. Ke zvýšení zájmu o zaměstnání v Říši měly přispět také uměle udržované horší sociální podmínky v protektorátu – platová hladina byla zhruba o čtvrtinu nižší než v Říši, vládla zde horší zásobovací situace a růst platů byl zmrazen.
To však spíš přispělo k rostoucímu počtu stávek a obavám špiček nacistické říše o zachování výkonnosti české ekonomiky. Právě to se pak stalo jedním z důvodů von Neurathova pádu a povolání Reinharda Heydricha na jeho místo.
Ten krátce po příchodu do Prahy v říjnu 1941 definoval základní teze své politiky v protektorátu. Jednou z hlavních bylo „odpolitizování“ české společnosti a její zaměření na pracovní výkon. Dělnickou třídu si chtěl získat systémem sociálních opatření známých jako politika „cukru a biče“ (viz předchozí díl seriálu). Pro fluktuanty pak byly na jaře následujícího roku v protektorátu (stejně jako již předtím v Říši) zřízeny pracovně-výchovné tábory.
Heydrich však nezapomínal ani na vytvoření vhodných podmínek pro odesílání českých dělníků do Německa. Vládním nařízením č. 10/1942 Sb. z 18. prosince 1941 byla rozšířena pravomoc pracovních úřadů, které nově mohly „přikazovat“ uchazeče o práci i mimo hranice protektorátu. Během několika měsíců Heydrichovy vlády tak vzrostl počet českých dělníků v Říši o víc než třicet pět tisíc.
Totální nasazení
Zásadní zlom však přineslo jaro 1942. Dne 21. března Adolf Hitler jmenoval durynského župního vedoucího Fritze Sauckela (popravený jako válečný zločinec 16. října 1946 v Norimberku) „generálním zmocněncem pro distribuci pracovních sil“. Sauckel vzápětí s Heydrichem dohodl, že během jednoho roku bude do Říše nuceně odesláno sto tisíc českých dělníků.
Právě vyhláška č. 154/1942 Sb., nahrazující některé dřívější normy, včetně vyhlášky z prosince 1941, se stala podkladem pro realizaci této úmluvy. Nic na tom nezměnil ani atentát na Heydricha a jeho smrt. Čtyři dny po ní, 8. června 1942, přijel Sauckel do Prahy a svůj požadavek opakoval.
V následujících dnech začaly probíhat akce směřující proti osobám vyhýbajícím se pracovnímu nasazení. Šlo o tzv. akci „R“, při níž byly prováděny policejní zátahy na různých veřejných prostranstvích, ale i v restauracích a na plovárnách. Kontrola zaměstnanosti probíhala také například při výměně potravinových lístků. V řadě jiných zemí se „lov“ pracovních sil odehrával za použití ještě mnohem drastičtějších prostředků, takže již v létě 1942 se počet zahraničních dělníků v říší více než zdvojnásobil, na téměř tři a půl milionu.
Ani to však nestačilo a bylo jasné, že tímto způsobem nelze požadovaného čísla dosáhnout. V září 1942 proto rozhodl ministr hospodářství a práce Walter Bertsch, německý člen protektorátní vlády, aby byl realizován původní Heydrichův záměr, tedy povolávání celých ročníků k výkonu pracovní povinnosti. Nejprve byly „povolány“ ročníky narození 1921 a 1922, později pak i ročníky 1918–1920.
Ve větších podnicích byly zřizovány jídelny, poskytující závodní stravování, aby byla co nejefektivněji využita pracovní doba. | foto: VHÚ
Masový odliv pracovních sil z českých zemí však v roce 1943 začal způsobovat problémy v chodu protektorátní ekonomiky. Ohrožoval především pro nacisty nesmírně důležitý zbrojní průmysl a podle zpráv nacistických bezpečnostních složek působil i jako destabilizační faktor. Proud totálně nasazených z českých zemí do Německa (ale i na další okupovaná území) tak ve druhé polovině roku 1943 postupně klesal. V té době v Německu pracovalo na 287 tisíc českých dělníků.
Přesto se nasazení za hranicemi protektorátu ve větší míře týkalo ještě ročníku narození 1924, jehož příslušníci však do říše odjížděli na časově omezenou dobu deseti měsíců. Do jara 1944 odešlo na nucenou práci do Německa na 400 tisíc Čechů. Do konce války toto číslo v důsledku dalších opatření v souvislosti s totálním válečným nasazením ještě výrazně stouplo.
Zhruba tři tisíce, což není číslo nijak malé, jich v důsledku bombardování, pracovních úrazů a nemocí přišly během války o život. Závěrem snad jen poznamenejme, že mnozí mladí Češi využili totálního nasazení k tomu, aby posílili místní hnutí odporu v okupovaných zemích, nebo aby se dostali na stranu Spojenců. Řada z nich se do vlasti vrátila v uniformách československé zahraniční armády.
Článek je převzatý z webu Vojenského historického ústavu a byl redakčně upraven.
