Zhruba v prosinci 1941 se však situace změnila. Důvodem bylo zřejmě upřesnění Heydrichových představ o postupné germanizaci protektorátu, které přišlo na řadu po zahájení „konečného řešení židovské otázky“ na českém území.
Svůj vliv na to měly pravděpodobně i mezinárodní události. Počátkem prosince zaútočili Japonci na Pearl Harbor a Spojené státy vstoupily do války. V reakci na to deklarovala dne 16. prosince 1941 československá exilová vláda v Londýně, že se nachází ve válečném stavu s Německem, Maďarskem a jejich spojenci, a to zpětně od zahájení akcí směřujících proti územní integritě československého státu.
Útok na Pearl Harbor, 7. prosince 1941
Nacisté proto potřebovali v Praze „českou“ vládu, která by „jménem národa“ mohla v budoucnu podobné aktivity exilu rozhořčeně odsoudit. K tomu pak také skutečně došlo v souvislosti s atentátem.
Distanc od okupantů
Vládou tzv. Protektorátu Čechy a Morava se po jeho vyhlášení 16. března 1939 stala dosavadní československá ústřední vláda. (Po vyhlášení autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi a přijetí příslušného ústavního zákona dne 22. listopadu 1938 se Československo stalo spolkovým státem. Zemské vlády v Čechách a v Zemi moravsko-slezské však nebyly ustanoveny a jejich pravomoci vykonávala v podstatě ústřední vláda.) Došlo k drobným personálním změnám. Jednalo se však jen o přechodné řešení.
Dne 27. dubna 1939 byla proto jmenována vláda nová. Jejím předsedou se stal generál Alois Eliáš, legionář a vlastenec, který až do svého zatčení podporoval odboj a sám se jej aktivně účastnil. Za kolaboranty není možné označit ani většinu dalších tehdejších protektorátních ministrů, aspoň ne v tomto období.
Alois Eliáš, předseda protektorátní vlády v letech 1939–41
Všichni patřili k politickým elitám první i druhé republiky nebo se jednalo o odborníky. Nejméně pět z nich bylo před okupací členy zednářských lóží, za což si okamžitě vysloužili nenávist českých fašisticko-nacistických seskupení. Ta očekávala, že okupanti nebudou spolupracovat se „zkorumpovanými politiky“ a „moc“ v protektorátě předají právě extrémní pravici.
K odboji měli blízko i další protektorátní ministři. Jednou z největších blamáží okupační moci se v lednu 1940 stal útěk ministra zemědělství Ladislava Feierabenda, který se o několik měsíců později stal členem československé exilové vlády v Londýně. Mnozí další členové protektorátní vlády předpokládali brzký začátek války a vítězství Spojenců a svoje vládní angažmá považovali za vlastenecký úkol, který jim umožní na minimum snížit negativní důsledky krátkodobé nacistické okupace.
Ladislav Feierabend, ministr zemědělství, který se později stal členem československé exilové vlády v Londýně
Němci již od léta 1939 měli o odbojové činnosti generála Eliáše řadu důkazů, z taktických důvodů však proti němu dočasně nezasáhli. Po porážce Polska a především Francie však bylo zřejmé, že válka bude mnohem delší, než se původně předpokládalo.
Přestože se o Eliášově vládě někdy trochu pateticky hovoří jako o „vládě hrdého mlčení“, byla s postupem doby nucena k řadě ústupků nacistické okupační moci. Mnohým z nich však dokázala aspoň dočasně vzdorovat nebo jejich dopad částečně mírnit.
Nová vláda
Něco takového samozřejmě okupanti nemohli potřebovat. Ve chvíli, kdy již nebylo nutné hrát hru na autonomii protektorátu, se proto jedním z prvních Heydrichových úkolů stalo vytvořit vládu, která bude pouze poslušným převodovým kolečkem v uplatňování nacistické okupační politiky v českých zemích. A nejen to – jmenování této nové vlády dne 19. ledna 1942 se mělo stát také prvním krokem správní reformy, která zahájí proces postupné germanizace českých zemí.
Již v prosinci 1941 bylo rozhodnuto, že členem vlády se stane Walter Bertsch, říšský Němec (pocházející navíc z území Altreichu) a vysoký důstojník všeobecných SS, zastávající do té doby místo vedoucího skupiny pro hospodářství při Úřadu říšského protektora.
Člen protektorátní vlády, ministr hospodářství a práce Walter Bertsch.
Pro něj bylo nově vytvořeno ministerstvo hospodářství a práce, nahrazující dosavadní ministerstvo práce, obchodu a živností, do jehož kompetence byla převedena řada agend spadajících dosud pod ministerstva práce, financí a sociální a zdravotní správy.
Tím okupanti získali například plnou kontrolu nad protektorátní měnou a peněžnictvím, která ve druhé polovině války vedla k výrazné hospodářské exploataci českých zemí a téměř úplnému znehodnocení protektorátní koruny. Zároveň nezakrytě ukázali, že cena, kterou pro ně české země mají, spočívá především v jejich hospodářském potenciálu.
Emanuel Moravec, ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády
Druhou výraznou „osobností“ nové protektorátní vlády se měl stát Emanuel Moravec. Jeho jméno je dodnes symbolem národní zrady a není třeba jej dlouze představovat. Ruský legionář, mezi válkami aktivní důstojník československé armády, spojený s kruhem okolo Hradu, důsledný odpůrce mnichovské kapitulace a zastánce i osamocené války s Německem, který po 15. březnu 1939 obrátil o sto osmdesát stupňů a stal se nejhorlivějším zastáncem spolupráce s okupanty.
Své názory mohl zatím šířit jen v protektorátních sdělovacích prostředcích. Nyní však dostal skutečně důležité poslání. Jako ministr školství a národní osvěty měl „přivést českou mládež do Říše“. Jeho prvním úkolem proto byla realizace Heydrichova záměru na vybudování jednotné dětské a mládežnické organizace, která později vstoupila do dějin jako „Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě“.
Jmenování Moravce ministrem se však také stalo špatnou zprávou pro českou krajní pravici, reprezentovanou především Českým národně-socialistickým táborem – Vlajkou a jejím „vůdcem“ Janem Rysem-Rozsévačem.
Jan Rys-Rozsévač, hlavní představitel českého národně-socialistického tábora – Vlajky
Po odstavení ministra Jiřího Havelky v dubnu 1941 se Emanuel Moravec stal terčem číslo 1 pro pomlouvačnou kampaň vlajkařského tisku. Vlajkaři velmi silně věřili tomu, že pouze oni jsou oprávněni bojovat za prosazování nacistických idejí. Moravec byl pro ně arrivista a nechápali, proč, vzhledem k jeho minulosti, na něj okupanti vsadili.
Na jaře 1942, když útoky proti Moravcovi neustávaly, došlo na jeho návrh ze strany nacistů dokonce k dočasnému zastavení veřejné činnosti Vlajky. To byla také její labutí píseň. Na podzim roku 1942 bylo několik stovek předních vlajkařů nasazeno na práce do Německa bez možnosti návratu do protektorátu a v prosinci byl Rys-Rozsévač spolu s několika nejbližšími spolupracovníky poslán do koncentračního tábora, kde pak zůstal až do konce války.
Loutkový orgán
Dalšími novými tvářemi ve vládě se stali ministr vnitra Richard Bienert, bývalý účastník protirakouského domácího odboje z let první světové války a v letech první republiky vysoký policejní úředník, který rezort převzal po (pro Heydricha nepřijatelném) generálu Josefu Ježkovi, a ministr zemědělství Adolf Hrubý, předválečný poslanec agrární strany. Ten převzal svůj rezort po českém aristokratovi, hraběti Mikuláši z Bubna-Litic. Jejich nominace byla chápána jako ústupek prezidentu Háchovi.
V dalších třech ministerstvech ke změnám nedošlo. Ministrem financí zůstal Josef Kalfus a ministrem dopravy Jindřich Kamenický, oba považovaní za v podstatě nepolitické odborníky. Předsedou vlády se stal Jaroslav Krejčí, před válkou profesor ústavního práva Masarykovy univerzity v Brně. V předchozí vládě zastával post ministra spravedlnosti a řízení tohoto rezortu si ponechal i ve vládě, které měl předsedat.
Jaroslav Krejčí, před válkou profesor ústavního práva Masarykovy univerzity v Brně
Počet ministerstev klesl z deseti na sedm. Jak již bylo zmíněno, vláda neměla dále působit jako kolektivní orgán, což vedlo k výrazné redukci úřadu předsednictva. Na Heydrichův příkaz se ministři mohli navzájem scházet pouze k odborným konzultacím, při nichž mezi sebou museli hovořit kvůli Walteru Bertschovi německy. Záměr vytvořit skutečně loutkový orgán byl úspěšně realizován.
Článek je převzatý z webu Vojenského historického ústavu a byl redakčně upraven.
