S mnoha příslušníky paravýsadků si náhoda nepěkně zahrála. Někdy se ovšem mohla i zdánlivě nešťastná okolnost poměrně záhy změnit v pravý opak. Byl to i případ přistání výsadku Anthropoid dne 29. prosince 1941.
Nedlouho poté, co se kolem půl třetí ráno Jan Kubiš a Josef Gabčík dotkli země poblíž Nehvizd, zjistili, že se ocitli navigační chybou posádky bombardéru nikoliv u Ejpovic na Plzeňsku, ale západně od Prahy. Tato chyba, která se mohla stát oběma osudnou, je však díky místnímu faráři Františku Samkovi nasměrovala na sokolský odboj, což se záhy ukázalo pro úspěch celé operace jako klíčové.
Letoun, který se nesmazatelně zapsal do historie českého odboje - Halifax Mk.II/srs. 1a L9613 (NF-V) od 138. peruti pro zvláštní úkoly. V noci z 28. na 29. prosince 1941 z něj F/O Ronald C. Hockey, DFC vysadil nad protektorátem paraskupiny Anthropoid, Silver A a Silver B. Snímek byl pořízen následujícího roku, kdy stroj úkoly zavály až do Egypta.
Ještě předtím však Jan Kubiš a Josef Gabčík odjeli do Rokycan a Plzně na původní kontaktní adresy. Rodinu železničáře na penzi Václava Stehlíka, stejně jako inspektora tajné protektorátní policie Václava Krále, stála později pomoc parašutistům životy.
Rotmistři Jan Kubiš a Josef Gabčík před proslulou cihlovou zdí v Porchester Gate
Štěstí v neštěstí
Pravděpodobně právě přes Václava Krále se podařilo parašutistům získat první ubytování v Praze u poštovního úředníka Václava Ruty v žižkovské Biskupcově ulici. Ulice se měla stát již brzy jedním z hlavních opěrných bodů parašutistů v protektorátu.
Přesnou časovou posloupnost jednotlivých lednových a únorových událostí se již patrně historikům nepodaří nikdy rozluštit. Svou roli v tom bohužel mimo jiné hraje pozdější snaha jednoho z aktérů událostí, Ladislava Vaňka, vytvořit ze sebe hlavního hybatele celého dění za současného zkreslení původní reality. Přesto můžeme zmínit alespoň některé události.
Do pomoci parašutistům se záhy zapojili sokolové z okolí Nehvizd i z Prahy. S ukrytím i vyzvednutím operačního materiálu pomáhal člen sokolské jednoty v Nehvizdech pekař František Kroutil, na kterého je odkázal místní farář již krátce po seskoku.
Dalšími místními spolupracovníky se stali rolník a rovněž nadšený sokol Břetislav Bauman a náčelník IV. okrsku sokolské župy Barákovy Jaroslav Starý z nedalekých Šestajovic. S přepravou materiálu do Prahy již pomáhali i náčelník Sokola Vysočany Jaroslav Piskáček a bývalý náčelník sokolské župy Krušnohorské-Kukaňovy Václav Novák.
Aktivní sokolové
Tento krátký odstavec ukazuje lépe než cokoliv jiného, jak dokonale fungovala i v lednu 1942 sokolská podzemní síť. Zatímco ostatní organizace domácího odboje byly zákroky gestapa, a především podzimním stanným právem, těžce postiženy, sokolský odboj zůstával i přes těžké ztráty funkční.
Bylo to dáno nejen obrovskou členskou základnou Sokola, která se v roce 1938 blížila neuvěřitelnému jednomu milionu, ale především mnohaletými blízkými osobními vazbami jednotlivých sokolů a sokolek, jež v mnoha případech symbolicky vyvrcholily při nácviku a předvedení sletové skladby Přísaha republice autora Františka Pecháčka, která se stala při X. všesokolském sletu v roce 1938 největší ukázkou připravenosti národa bránit svou vlast.
Největší předválečnou akcí Československé obce sokolské se stal v červenci 1938 X. všesokolský slet.
Po tzv. Akci Sokol, během níž nechal Reinhard Heydrich počátkem října 1941 pozatýkat na 1 500 funkcionářů Sokola a vydal výměr o rozpuštění organizace, se mohl domnívat, že je tato organizace definitivně sražena na kolena. Byl to omyl, který se mu měl stát již brzy osudným. Patrně si dostatečně neuvědomil, jakou organizací vlastně je Česká obec sokolská a s jakým soupeřem tedy bojuje.
Naše nejvýznamnější tělocvičná organizace oslaví letos 16. února již 160. výročí svého vzniku. V únoru 1942 si tak sokolové a sokolky připomínali 80. výročí založení své organizace. Během těchto osmdesáti let se Sokol nesmazatelně zapsal do historie – nejvýznamněji pochopitelně v letech první světové války, kdy stál v roce 1914 u zrodu československých legií a o čtyři roky později i u vzniku Československé republiky.
Předválečný starosta ČOS Stanislav Bukovský patřil mezi zatčené v rámci „Akce Sokol“. Byl umučen v Osvětimi 14. srpna 1942.
Toto je jistě známá historie, co ale zůstává často opomenuto, je skutečnost, že tzv. velké dějiny spoluvytvářejí tisíce drobných činů jejich aktérů. A právě ty sokolské patří často mezi takové, které lze dnes již jen velmi obtížně pochopit.
Mnozí sokolové, kteří prožili několik let první světové války v rakousko-uherské armádě, se tak například po příjezdu z fronty počátkem listopadu 1918, namísto klidného mírového života s rodinou, hned druhý den hlásili do dobrovolnických sokolských jednotek a odcházeli bojovat o hranice nového státu. A právě s takovými se měl Heydrich počátkem roku 1942 utkat… a prohrát.
Význam sokolského ducha pro přípravu atentátu zmiňuje i závěrečná zpráva gestapa z vyšetřování atentátu: „Členové Sokola zadržení v souvislosti s atentátem vždy zdůrazňovali, že sportovní, přátelské a světonázorové prostředí v Sokole mezi nimi vedlo k mnoha úzkým vazbám. Starší muži, kteří byli členy Sokola již desítky let, obzvláště vyzdvihují, že zatčení jejich vedoucích funkcionářů, z nichž někteří pak zemřeli ve vězení (v koncentračním táboře), bylo pro ně tou nejtvrdší ranou, jaká je mohla postihnout. Cítili se být zavázáni pomáhat příbuzným zatčených, s nimiž je pojily přátelské vztah, což ale mohli dělat jen ilegálně. Tyto zavilé a zatrpklé postoje mnoha sokolských funkcionářů využil ilegálně působící řídící učitel Zelenka pro své účely.“
Skupina Říjen
Po krátkém pobytu u Rutových počátkem ledna 1942 se Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem přestěhovali do prvního patra téhož domu v Biskupcově ulici č. 4 na pražském Žižkově do bytu rodiny řídícího učitele Jana Zelenky. Ocitli se tak přímo u jedné z nejvýznamnějších postav sokolského odboje.
Odbojová organizace Obec sokolská v odboji (OSVO) i její součást nazvaná po slavné postavě sokolské historie Jindřichu Vaníčkovi Jindra se z represí rozpoutaných po příchodu Heydricha do protektorátu vzpamatovávala stejně obtížně jako ostatní postižené organizace. Část jejích představitelů v čele s Janem Zelenkou ovšem reagovala vytvořením radikální skupiny Říjen, která dostala jméno právě podle 8. října, kdy Heydrich rozpoutal krvavou Akci Sokol.
Vznikla tak skupina odhodlaná za cenu jakýchkoliv obětí pomstít smrt svých sokolských bratrů. Kromě Jana Zelenky patřili do skupiny Říjen především starosta Sokola Michle Jaroslav Pechman, náčelník vysočanského Sokola Miroslav Piskáček, místonáčelník sokolské župy Barákovy František Hejl, župní vedoucí dorostu Antonín Oktábec a další.
Po schůzce několika členů skupiny Říjen se sokolští odbojáři rozhodli poskytnout parašutistům veškerou podporu. V bytě zemského velitele sokolské odbojové organizace Jindra Františka Pecháčka se za přítomnosti jedné z vůdčích osobností sokolského odboje Ladislava Vaňka uskutečnila prověřovací zkouška Jana Kubiše.
Během krátké doby se podařilo vybudovat mimořádně rozsáhlou síť podporovatelů. Sokolové spolu s některými pracovníky bývalé Masarykovy ligy proti tuberkulóze a mnoha dalšími spolupracovníky poskytli oběma parašutistům ilegální byty v Praze a další potřebnou pomoc. Patřilo k ní především obstarávání pracovních knížek, potravinových lístků, zdravotních potvrzení vyčleňujících parašutisty z pracovní povinnosti, potravin, financí a v neposlední řadě informací napomáhajících v přípravách k útoku na Heydricha.
Nelze totiž zapomínat na skutečnost, že se oba parašutisté pocházející z venkova ocitli v prakticky zcela neznámém prostředí. Povědomí vedení zahraničního odboje o protektorátní realitě, zvlášť po Heydrichových represáliích, bylo také velmi mlhavé. Počínaje lednem se oba parašutisté detailně seznamovali s prostředím a za pomoci spolupracovníků získávali cenné údaje o svém „cíli“, jeho zvycích, trasách atd.
Heydrich navíc často pobýval mimo protektorát a na zámeček v Panenských Břežanech, odkud se 27. května 1942 vydal na svou poslední cestu, se z Pražského hradu přestěhoval až na jaře 1942. Podpora téměř tří stovek mužů a žen z domácího odboje měla pro uskutečnění atentátu zcela zásadní význam.
20. leden 1942
Toto datum vstoupilo do historie hned dvakrát. Tohoto dne bylo definitivně ukončeno stanné právo vyhlášené bezprostředně po příchodu Heydricha do protektorátu. Především se ovšem u berlínského jezera Wannsee uskutečnila pod Heydrichovým předsednictvím schůzka 15 významných funkcionářů nacistického státního aparátu, jejímž výsledkem bylo zahájení nejstrašnější fáze hromadného vraždění obyvatelstva v rámci tzv. „konečného řešení židovské otázky“.
Šéf gestapa Heinrich Himmler (druhý zleva) a zastupující říšský protektor protektorátu Čechy a Morava Reinhard Heydrich (druhý zprava) při inspekci na Pražském hradě
Jako by tak Heydrich symbolicky ukončil první část svého působení v protektorátu a napřel svou energii do hrůzných činů, které považoval za své hlavní poslání. Svět tak měl již brzy poznat výsledek pověření Hermanna Göringa z července 1941: „… pověřuji Vás tímto, abyste vykonal všechny organizační, věcné a materiální přípravy pro celkové řešení židovské otázky v oblasti německého vlivu v Evropě.“
Byť tato skutečnost nebyla příčinou atentátu na Heydricha, nelze zapomínat na to, že se všichni, kdo se podíleli na jeho přípravách, zasloužili o odstranění jedné z nejtemnějších postav lidských dějin. Ve stejné době, kdy Heydrich vedl jednání ve Wannsee tak v již Praze probíhaly konkrétní kroky k jeho likvidaci.
Spolupráce na atentátu na Reinharda Heydricha se stala nejvýznamnějším skutkem sokolského odboje. Mnozí sokolové i sokolky vnímali atentát jako krevní mstu za popravené bratry. Svědčí o tom i výrok zatčeného náčelníka vysočanského Sokola Jaroslava Piskáčka: „Ničeho nelituji, věděl jsem, co mne čeká.“
Oběť nejvyšší
Mezi nejvýznamnější spolupracovníky parašutistů patřili shodou okolností i ti, kteří byli po mnichovské konferenci nuceni opustit na podzim 1938 své domovy. Byl mezi nimi především hlavní ubytovatel parašutistů, starosta sokolské župy Krušnohorské-Kukaňovy Jan Zelenka užívající krycí jméno Hajský podle Dolního Háje u Duchcova, kde před válkou působil jako řídící učitel. Jeho žižkovský byt se stal jedním z hlavních opěrných bodů parašutistů.
Oznámení o trestech smrti z 28. září 1942
Náčelníkem Krušnohorské-Kukaňovy župy byl Václav Novák z Podmokel. V roce 1938 se s rodinou přestěhoval do pražské Libně, kde našli parašutisté další z bezpečných úkrytů. Péče o parašutisty se dělila mezi celou řadu dalších rodin i jednotlivců. V této souvislosti nelze nezmínit především rodiny Fafkovy, Khodlovy, Baucovy, Smržovy či Svatošovy.
Shoda na uskutečnění atentátu ovšem nebyla absolutní. Mezi jeho odpůrce patřil již zmiňovaný velitel sokolské odbojové skupiny Jindra Ladislav Vaněk. Na rozdíl od Jana Zelenky-Hajského, který stál v čele radikálního křídla Jindry, skupiny Říjen, měl obavy z následných krvavých represálií. Tato kontroverzní postava sokolského odboje byla zatčena v září 1942, aby následně své předchozí odbojové zásluhy zdiskreditovala spoluprací s gestapem a později i s StB.
Detail poškozeného mercedesu. Heydrichovi sa nekonec stane osudnou malá střepina, která prorazí čalounění sedačky a zasáhne ho do zad. Podle všeho právě toto zranění způsobí celkovou sepsi organismu.
Po několika měsících příprav uskutečnili dopoledne 27. května 1942 Jan Kubiš a Josef Gabčík atentát na Reinharda Heydricha. Poté, co selhal Gabčíkův samopal, explodovala Kubišova bomba nad stupátkem před pravým zadním kolem Heydrichova vozu. Tento den se stal jedním z nejvýznamnějších v našich novodobých dějinách. Bez doslova sebevražedné pomoci sokolů by se ovšem atentát nemohl nikdy uskutečnit.
Závěrečná zpráva gestapa o vyšetřování atentátu k tomu mimo jiné uvádí: „Zejména v této fázi se ukázala veliká tvrdost Čechů, zapojených do případu. Podle zákonů byl za napomáhání a neoznámení informací úřadům jediným trestem trest smrti. Avšak ani strach před potrestáním nedohnal Čechy k zoufalému jednání. Spíše převažovala tendence – a v některých případech se to i jasně potvrdilo – že spolupracovat s německými úřady Češi odmítali i za situace, kdy dostali příležitost zachránit si život, svobodu a existenci, a raději volili smrt.“
O významu sokolského odboje při přípravách atentátu ostatně hovořila již první ucelenější zpráva šéfa řídící úřadovny gestapa v Praze H. U. Geschkeho: „Z výsledků dosavadního pátrání a zatčení rodiny Novákovy vyplývá, že příslušníci Sokola, a sice v první řadě vůdcové prostřední garnitury, se v pozoruhodném rozsahu podíleli na podpoře atentátníků a dalších agentů.“
Největší překvapení však u vyšetřovatelů vzbuzovala aktivní účast žen. Jednou z nich byla i manželka autora skladby Přísaha republice Františka Pecháčka Emílie, zavražděná v lednu 1943 v Mauthausenu. O rok později ji na stejném místě následoval její manžel. Jeho poslední slova si všichni přítomní zapamatovali: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“
Na sletový stadion nastoupilo 30 000 mužů, kteří demonstrovali připravenost národa bránit se agresi sousedního Německa.
Součástí msty za Heydrichovu smrt bylo nejen vyvraždění Lidic a Ležáků, ale i popravy stovek českých vlastenců. Téměř polovinu popravených tvořili členové Sokola.
Článek je převzatý z webu Vojenského historického ústavu a byl redakčně upraven.
