Jsou to rozsáhlé oblasti s vymazanou pamětí. V relativně krátkém čase opakovaně vysídlené kraje s průmyslovým zázemím i ke skrývání vhodným terénem hor. Když se v prvních poválečných měsících a letech začalo pohraničí (a nyní se bavme především o oblasti dnešního Libereckého kraje) opět plnit obyvatelstvem, někdejší tovární haly zely prázdnotou. Nebylo nic jednoduššího než si říct, že tyto povětšinou textilky za války prostě posloužily jako sklady a nyní navážou na svůj původní účel.
Vidíme, že pochody smrti, které šly třeba z Osvětimi přes Liberecko a Jablonecko, se nepohybovaly náhodně, ale že se naopak držely tras, které byly Speerem určené už v únoru 1945.
Systematicky zametené stopy, obyvatelstvo bez hlubokých kořenů, či snad snaha dívat se spíš vpřed, to všechno ponechalo historii válečných let spát v podobně mělkých hrobech, v jakých dodnes leží po lesích Jizerských hor stovky těl novodobých otroků. Deset let pečlivého sbírání podkladů a vývoj vlastní metodiky pátrání dovedl badatele Ivana Rouse ze Severočeského muzea v Liberci k řadě zcela zásadních zjištění, jež shrnul v nedávno vydané knize.
