 |
Dnes si probereme sedm největších katastrof, při kterých se civilní letadlo ocitlo pod palbou hotovostních stíhaček, protiletadlových zbraní odpalovaných ze země nebo paluby lodí. Největší letecké katastrofy bez použití zbraní jsme shrnuli v předchozí části.
1 Nejjednodušší je to hodit na druhého
Malaysia Airlines let 17 (MH17) byla pravidelná linka z Amsterodamu do malajsijského Kuala Lumpur. Na lince byl nasazen letoun Boeing 777-200ER (Extended Range) s imatrikulací 9M-MRD obsazený osudného 17. července 2014 celkem 283 cestujícími. O jejich pohodlí se starala 15členná posádka. Stroj vzlétl v 10:30 světového času UTC (Coordinated Universal Time) a mírným obloukem přes Německo a Polsko pokračoval ve výšce 33 000 stop (10 060 m) přes Ukrajinu k ruským hranicím.
Trosky letounu malajsijských aerolinek s 298 lidmi na palubě, který se zřítil na východní Ukrajině (17. 7. 2014).
Ve 13.20 UTC se ukrajinské řízení letového provozu (ŘLP) pokusilo kontaktovat posádku MH17, aby let předalo ruskému ŘLP v Rostově na Donu. Posádka neodpovídala. Letadlo zmizelo ze sekundárních i primárních radarů, což si potvrdily ukrajinská i ruská strana. Zanedlouho přišly zprávy, že u obce Hrabove v Doněcké oblasti se zřítilo dopravní letadlo.
Oblast byla ovládaná proruskými separatisty. Ti umožnili přístup záchranářům, ale několik dnů bránili vstupu mezinárodnímu týmu vyšetřovatelů. Trosky byly roztroušené na ploše 50 km2, což znamenalo, že stroj se rozpadl ještě ve vzduchu. Obhlídkou trosek se potvrdilo, že letoun byl v levé horní části kokpitu zasažen střepinami, pravděpodobně řízené střely. Střepiny zabily tři muže v kokpitu a způsobily strukturální oslabení, které vedlo k oddělení přední části od zbytku trupu.
Od začátku vyšetřování se jako nejpravděpodobnější příčina katastrofy jevil zásah pozemní protiletadlovou řízenou střelou systému 9K37 Buk, protože to byl jediný systém, který měl potřebný výškový dosah. Postupně se podařilo vyloučit útok ukrajinských letadel Suchoj Su-27 nebo Su-25. Útok bitevního Su-25 byl od samého začátku dost pochybnou verzí, kvůli malému dostupu letounu.
Raketový systém BUK M2 na mezinárodní přehlídce vojenské techniky, která se konala nedaleko Moskvy v roce 2010.
Otázkou bylo komu systém Buk patřil a kdo rakety odpálil. Let MH17 se pohyboval v oblasti dosahu dvou ukrajinských PL baterií. Postupně se podařilo prokázat, že systém 9K37 Buk měli k dispozici i proruští separatisté, přestože to ruská strana popírala. Vyšetřovatelé nakonec vypátrali původ konkrétního odpalovacího zařízení, jména obsluhy i to, že systém se po útoku vrátil do Ruska.
Na základě důkazů předložených vyšetřovateli, byli tři Rusové (Igor Girkin, Sergej Dubinsky a Oleg Pulatov) a jeden Ukrajinec (Leonid Charčenko) v nepřítomnosti nizozemským soudem (většina cestujících byla z Nizozemí) obviněni ze zabití 298 osob na palubě sestřeleného MH17. Na všechny byl vydán mezinárodní zatykač. Rozsudek byl vynesen 17. listopadu 2022. Igor Girkin, Sergej Dubinsky a Leonid Charčenko byli v nepřítomnosti odsouzeni k doživotním trestům. Oleg Pulatov byl pro nedostatek důkazů viny zproštěn.
Celá událost má ještě jednu oběť. Tou je pilot ukrajinského Su-25 Vladislav Vološin. Ten spáchal sebevraždu poté, co proti němu v médiích svědčil ukrajinský mechanik Jevgenij Agapov, který sběhl k Rusům. Jeho obvinění byla falešná a neodpovídala nálezům vyšetřovatelů. Pilotovi to však život nevrátí.
2 Příliš horké hlavy v Hormúzském průlivu
Pravidelná linka Iran Air let 655 (IRA655) mířila z Teheránu do Dubaje. Dne 3. července 1988 spojení zajišťoval Airbus A 300B2-203 s imatrikulací EP-IBU. Na palubě bylo 274 cestujících a 16 členů posádky. V oblasti probíhala takzvaná „válka tankerů“ což vedlo ke zvýšenému napětí a vyslání námořních sil US Navy, které měly civilní lodě chránit. V roce 1987 napadly irácké letouny Dassault Falcon 50 střelami AM.39 Exocet americkou fregatu USS Stark (FFG-31) a zabily 37 mužů na palubě.
Airbus A 300B2-203 společnosti Iran Air
Osudný den proplouval Hormúzskou úžinou americký křižník USS Vincenes (CG-49), pod velením Cpt. Williama Rogerse III., vracející se z eskorty. Když osádka palubního vrtulníku, vyslaného na průzkum, hlásila, že se dostala do palby íránských rychlých člunů, vyrazil křižník protivníka pronásledovat. Přitom se dostal asi 4 km do íránských teritoriálních vod. Navíc se zasekl palubní kanon, který byl pro odrážení útoku člunů zásadní. Nervozita narůstala.
Na letišti v Teheránu se kromě Airbusu IRA665 připravoval ke vzletu i Grumman F-14 Tomcat, schopný nést bomby. Vzlétající airbus měl civilní odpovídač, ale je možné, že dotazovač radaru USS Vincenes zachytil vysílání odpovídače F-14. Posádka celou situaci špatně vyhodnotila a airbus považovala za útočící letoun. Pokoušela se sice piloty kontaktovat, jak na vojenských, tak civilních frekvencích, ale použití volacího znaku „neznámý letoun“ bylo dost neadresné. Odpověď nepřišla.
Křižník USS Vincennes (CG-49) při odpalu PLŘS během cvičení
Když byl airbus ve vzdálenosti 17 km odpálila posádka USS Vincennes dvě řízené střely SM-2MR a znovu se pokoušela kontaktovat piloty. Kdyby přišla odpověď, bylo možné provést vynucenou autodestrukci. Zhruba po 20 sekundách obě střely íránský airbus zasáhly. Letoun se rozpadl ve vzduchu a všech 290 osob na palubě zahynulo.
Spojené státy tvrdily, že šlo o nutnou obranu. Írán, že šlo o záměrné sestřelení civilního letadla. Americká vláda nepřipustila pochybení posádky křižníku a nikdy se oficiálně neomluvila. Nicméně vyjádřila lítost a pozůstalým obětí vyplatila odškodné ve výši 61,8 mil USD. Kapitán lodi byl vyznamenán Řádem záslužné legie, koordinátor leteckého boje Pochvalnou medailí a zbytek posádky dostal stuhu za bojové nasazení.
3 Ve špatný čas, na špatném místě, navíc za špatných okolností
Boeing 747-230B Jumbo Jet s imatrikulací HL7442 Korejských Aerolinií obsluhoval 1. září 1983 linku KAL007 z New Yorku do jihokorejského Soulu. Nejdelší rameno trati začínalo v Anchorage na Aljašce a mělo vést kolem Kamčatky, obloukem přes ostrov Honšú, do cílové destinace. Na palubě bylo 246 cestujících a 23 členů posádky.
Boeing 747 HL 7442 Korean Air Lines
Kvůli navigační chybě posádky se letoun ocitl asi 300 km severněji, než měl být, nad sovětským poloostrovem Kamčatka, v pásmu identifikace cílů sovětské protivzdušné obrany, a pokračoval k ostrovu Sachalin, kde měli Sověti vojenské základny. Aby toho nebylo málo, Sovětský svaz připravoval test mezikontinentální balistické rakety RT-2PM Topol. Američané to věděli a oblast sledovaly letouny RC-135V/W Rivet Joint a RC-135S Cobra Ball. Sověti na oplátku bedlivě sledovali oba letouny.
Velitel letecké základny na Sachalinu generál Kornukov měl dva „vroubky“. V roce 1976 mu pilot Viktor Bělenko ulétl s tehdy nejmodernějším letounem MiG-25 do Japonska a před dvěma dny přeletěl neidentifikovaný letoun Sachalin bez toho, že by jej hotovostní stíhačky zachytily. Další škraloup si nemohl dovolit.
Plánovaná a skutečná trasa letu KAL 007
Sověti proti neznámému letounu vyslali hotovostní letoun Suchoj Su-15, pilotovaný majorem Genadijem Osipovičem. Ten nejprve vypálil varovnou dávku, ale vzhledem k tomu, že neměl munici se stopovkou, nemusela si posádka boeingu ničeho všimnout. Ve stejné době požádali piloti Jumba o povolení stoupat, což pilot zasahujícího letounu vyhodnotil jako defenzívní manévr. Na rozkaz svého nadřízeného odpálil dvě řízené střely R-8. Nejméně jedna cíl zasáhla a poslala nešťastný boeing do vln Pacifiku. Zahynulo všech 269 lidí na palubě.
Incident byl předmětem politických tahanic. Sověti zpočátku popírali, že šlo o sestřel civilního letadla. „Černé skříňky“ předali vyšetřovatelům až v roce 1992. Na druhou stranu tato událost vedla na obou stranách „železné opony“ k řadě úprav leteckého provozu, jejichž výsledkem bylo zvýšení bezpečnosti.
4 Zatloukat, zatloukat ... přinejhorším připustit omyl
Ukraine International Airlines let 752 (AUI752) byla pravidelná linka provozovaná mezi Teheránem a Kyjevem, na které byl nasazen Boeing 737-8KV s imatrikulací UR-PSV. Když 8. ledna 2020 vzlétal z letiště Imama Chomejního, bylo na palubě 167 cestujících a 9 členů posádky. Letoun vzlétal s hodinovým zpožděním z dráhy 29R, začal stoupat a točit doprava na kurz 313. Krátce na to se ozvaly dvě exploze a letoun se zřítil z výšky zhruba 1 500 m. Všichni lidé na palubě zahynuli.
Vrak Boeingu 737-8KV, let 752
Na místo havárie velmi rychle dorazilo 22 sanitek, 4 evakuační autobusy a vrtulník, ale žár z hořícího paliva, kterého byly plné nádrže zabránil v tom, aby se přiblížily. Mluvčí íránského ministerstva dopravy tvrdil, že jeden z motorů zachvátil požár, který se rozšířil na celé letadlo, což způsobilo jeho zřícení.
K incidentu došlo v době zvýšeného napětí mezi USA a Íránem. Íránci měli smůlu, že do oblasti mířily objektivy všech dostupných špionážních družic. Americké záznamy ukázaly, že v oblasti Malard, západně od letiště, se pohyboval protiletadlový systém 3K331 Tor M1 ruské výroby. Další záběry ukazovaly odpal jedné řízené střely krátce po vzletu AUI752 a druhé o 30 sekund později.
Velení Íránských revolučních gard sestřel nejprve rezolutně popřelo, ale nakonec muselo pod tíhou důkazů připustit, že letoun sestřelilo. Generál Amir Ali Hajizadeh prohlásil, že operátor systému jednal nezávisle, boeing považoval za americkou střelu s plochou dráhou letu a neuděl žádnou chybu. Nicméně Írán vyčlenil na odškodnění pozůstalých 150 000 USD za každou oběť.
Vozidlo PL systému Tor-M1
Boeing 737-8KV společnosti Ukraine International Airlines
První střela zasáhla kokpit, vyřadila odpovídač a způsobila ztrátu řiditelnosti. Piloti se pokusili dostat padající letoun pod kontrolu, ale zásah druhé rakety o 23 sekund později jejich snahu ukončil. Letoun dopadl na zem šest minut po vzletu. V době zvýšeného napětí vydala řada zemí svým civilním letounům příkaz, vyhnout se íránskému vzdušnému prostoru. Ukrajinský Boeing AUI752 se pohyboval směrem k citlivé oblasti Bidganeh, kde mají Íránci rozmístěné své balistické rakety.
5 Když si spletete phantom s migem
Pravidelná linka Libyan Arab Airlines let 114 (LN 114) létala mezi Tripolisem a Káhirou. 21. února 1973 byl na lince nasazen Boeing 727-224 s imatrikulací 5A-DAH. Na palubě bylo 104 cestujících a 9 členů posádky. Kvůli silné písečné bouři a poruše navigačních přístrojů posádka ztratila orientaci a místo obvyklé zatáčky nad radiomajákem u jezera Qarun směrem na sever, pokračovala dále na východ směrem nad Sinajský poloostrov. O ten Egypt, po prohrané šestidenní válce, přišel a nyní byl okupován Izraelem.
Boeing 727-224 s imatrikulací 5A-DAH
Ve 13:55 byl letoun zachycen radarem izraelské PVO. Operátoři vyslali do vzduchu dva hotovostní letouny F-4E Phantom II. Piloti boeingu zasahující stíhačky viděli, ale domnívali se , že jde o egyptské MiGy-21. Izraelci považovali boeing za špionážní letoun mířící nad základnu Bir Gifgafa nebo sebevražedný letoun, ohrožující jaderné výzkumné středisko Negev. Proto se snažili jeho posádku přimět mezinárodními signály, aby je následovala na přistání v Izraeli.
Posádce boeingu se podařilo obnovit spojení s řízením letového provozu v Káhiře. Došlo jim, že jsou jinde, než mají být, což se rozhodli napravit zatáčkou o 180o, která je měla přivést zpět do vzdušného prostoru Egypta. Hotovostní stíhači manévr vyhodnotili jako pokus o únik. Znovu se pokusili pilotům boeingu naznačit, že je mají následovat na přistání. Marně. Pilot hotovostní stíhačky zahájili palbu z kanonu M61 Vulcan.
Libyan Arab Airlines let 114 byl sestřelen izraelským F-4E Phantom II
Palba poškodila řídící plochy, hydrauliku a konstrukci křídla boeingu. Posádka se pokusila nouzově přistát na břicho, ale letoun narazil na písečnou dunu, náraz utrhl křídla a vrak začal hořet. V troskách zahynulo 108 ze 113 lidí na palubě. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, chtěl dát okamžitě rozkaz k útoku na Haifu, ale egyptský prezident Anwar Saddat mu to rozmluvil, protože se obával, že odvetný izraelský útok by zničil síly, které Arabové chystali na jomkipurskou válku. Potom Kaddáfí nabízel 10 mil USD atentátníkovi, který se odpálí v letadle izraelských aerolinek El Al.
Izraelský generál Hod zpočátku prohlásil, že druhý pilot boeingu, který přežil, připustil, že izraelské signály viděli, ale ignorovali je. To však neodpovídalo nahrávce na záznamníku hlasů z kokpitu, ani běžným postupům. Později Izrael připustil chybu v úsudku a pozůstalým vyplatil finanční kompenzace.
6 Masakr v Suchumi se týkal i letadel
Během války v Abcházii porušily abcházské jednotky ani ne dva měsíce starou dohodu o stažení vojsk a 27. září dobyly Suchumi. Okamžitě začaly etnické čistky, během kterých bylo jen v Suchumi povražděno údajně přes 10 000 lidí. Podle četných výpovědí došlo i na zvěrstva a zločiny proti lidskosti.
Než město padlo, bylo jedinou zásobovací a únikovou cestou letiště Babushara. Gruzínská vláda využívala k obousměrné dopravě letouny společností Transair Georgia a Orbi Georgian Airways. Při obléhání letiště abchazští separatisté sestřelili pět civilních letadel na jejichž palubě zahynulo 136 (137) lidí.
Během 20. září 1993 byly sestřeleny Tupolevy Tu-134A, s imatrikulacemi 4L-65808 a 4L-65809, naštěstí bez obětí na životech. O den později poslala palba ručních protiletadlových řízených střel 9K32M Strela 2M do vln Černého moře Tu-134A-3 (4L-65893). Na palubě zahynulo 22 cestujících a 5 (podle jiných zdrojů 6) členů posádky.
PL systém 9K32M Strela 2M, ktrý má na svědomí sestřely v Suchumi.
Tupolev Tu-154B společnosti Orbi Georgian Airways
Do našeho seznamu však patří Tu-154B, společnosti Orbi Georgian Airways s imatrikulací 4L-85163. Letoun byl zasažený během přiblížení na přistání PLŘS, pravděpodobně opět typu Strela 2M. Raketa zničila jeden z motorů a letoun začal viset na křídlo. Posádka se snažila stroj vyrovnat, což se jí částečně podařilo.
Letoun se zdánlivě normálně přibližoval k dráze, ale v poslední chvíli se naklonil, dopadl na ranvej a začal hořet. Ve vraku zahynulo 8 z 12 členů posádky a 100 ze 120 cestujících. Přežili jen lidé z přední části letounu. Většinu cestujících tvořili gruzínští policisté. Palba byla vedena z paluby abchazského rychlého člunu, hlídkujícího na moři.
O den později byla na dráze zničena další dvě letadla. Tu-134, do kterého nastupovali cestující, zasáhla raketa se salvového raketometu BM-21 Grad a letoun začal hořet. Na palubě zahynul jeden člen posádky. Minometná nebo dělostřelecká palba zničila další Tu-154, tentokrát naštěstí bez ztrát na životech.
7 Když ještě byli „kámoši“
Na trase z Tel Avivu do Novosibirsku se 4. října 2001 pohyboval letoun Tu-154M s imatrikulací RA-85693 společnosti Siberia Airlines let 1812. Trasa vedla přes Černé moře kolem Krymského poloostrova, kde v té době probíhalo společné cvičení ruské a ukrajinské armády. V té době spolu obě země ještě spolupracovaly a nikdo neměl tušení, že proti sobě jednou povedou vleklou válku.
Let 1812 převzalo středisko řízení letového provozu v Soči, ale najednou s ním ztratilo kontakt. Krátce na to ohlásil pilot arménského letadla, které prolétalo stejnou oblastí, že viděl explozi ve vzduchu a zřícení dopravního letadla do moře. Na palubě Tu-154 bylo 66 cestujících a 12 členů posádky. Většinou se jednalo o Izraelce, kteří cestovali na návštěvu příbuzných v Rusku. Nikdo nepřežil. V Izraeli byl vyhlášen celonárodní den smutku a vlajky byly stažené na půl žerdi.
Protože nebylo ani měsíc po tragickém 11. září 2001, byl první teorií teroristický útok. Nicméně brzy se objevilo podezření, že letoun sestřelila PL střela vypálená ze země. Ukrajinci, ústy mluvčího ministra obrany Konstantina Chivrenka, tuto možnost vyloučili. Tvrdili, že střela mířila nad moře a byla zničena autodestrukcí. Vladimir Putin se za ruskou stranu vyjádřil ve smyslu, že dosahy odpálených raket neodpovídají místu havárie letu 1812. Nicméně důkazy mluvily jinak.
Tupolev Tu-154M společnosti Siberia Airlines
Odpalovací rampa s raketou systému S-200 Vega
Nakonec vyšlo najevo, že při společných střelbách baterií S-200M Vega a S-300P na cvičné cíle zasáhla jako první raketa systému S-300. Raketa systému S-200 měla být zničena autodestrukcí, ale místo toho se zaměřila na dopravní letoun. Při doletu 300 km, dostupu 27 000 m a rychlosti 4 machy nebyl problém let 1812 dostihnout. Předfragmentovaná hlavice s hmotností přes 200 kg explodovala asi 15 m nad nešťastným Tu-154, letícím ve výšce 10 970 m.
Exploze vytvořila v trupu trhlinu, způsobila rychlou dekompresi a požár. Letoun se zřítil asi 190 km západo-jihozápadně od Soči. Trosky i s těly nešťastníků leží v hloubce kolem 2 000 m. Ukrajina, která nejprve vojenský zásah odmítala, nakonec vinu přiznala a pozůstalým vyplatila odškodné 200 000 USD za každou ze 78 obětí.
8 Více než podezřelí
Někdo by mohl namítnout, že seznam není kompletní. Je a není. Existují totiž dvě katastrofy, kde se jako oficiální příčina neuvádí sestřelení, ale okolnosti naznačují, že by to mohlo být jinak. A jedna, kde vyšetřovatelé potvrdili explozi bomby na palubě, ale „vox populi“ prosadil něco jiného.
Oficiálním důvodem zřícení letounu Tu-104A s imatrikulací CCCP-42370 společnosti Aeroflot let 902, dne 30. černa 1962, byla ztráta prostorové orientace v mraku, přetažení, ztráta rychlosti a pád. Letoun vzlétl z Chabarovsku a mířil do Moskvy se 76 cestujícími a 8 členy posádky. Stroj se zřítil 28 km východně od letiště v Krasnojarsku. Všichni na palubě zahynuli.
Tupolev Tu-104 společnosti Aeroflot
Neoficiální verze mluví o tom, že v trupu byl otvor se stopami, odpovídajícími zásahu raketou země-vzduch. V oblasti probíhalo cvičení jednotek PVO s ostrými střelbami. Jedna raketa se údajně při průletu bouřkou vymkla kontrole. Sovětské orgány tuto verzi dodnes odmítají.
Letoun Sud Aviation SE-210 Cravelle III, s imatrikulací F-BPHB, společnosti Air France let 1611, se 11. září 1968 zřítil do Středozemního moře. Oficiálním důvodem byl požár v zadní části kabiny. Na palubě zahynulo všech 89 cestujících a 6 členů posádky.
Sud Aviation SE-210 Cravelle III společnosti Air France
Alternativní teorií je zásah řízenou střelou, odpálenou z paluby fregaty Suffren. Trosky letounu zabavily francouzské ozbrojené síly, zapisovač letových údajů byl údajně poškozen, v lodním deníku fregaty Suffren chybí list týkající se ostrých střeleb a všechny dokumenty k nehodě jsou z neznámého důvodu utajované.
27. června 1980 se do Tyrhénského moře zřítil letoun DC-9-15 s imatrikulací I-TIGI společnosti Itavia, let 870 z Boloně do Palerma. Na palubě bylo 77 cestujících a 4 členové posádky. Všichni zahynuli. Vyšetřovatelé dospěli na základě ohledání trosek k závěru, že na palubě explodovala bomba, což uvedli v závěrečné zprávě z roku 1994.
DC-9-15 s imatrikulací I-TIGI společnosti Itavia
Původně se pracovalo s teorií o zásahu letounu řízenou střelou odpálenou z letadla během souboje italských a libyjských stíhaček. Důkazy tomu sice neodpovídaly, ale této teorie se chytila média a pozůstalí. Nakonec to dopadlo tak, že závěrečná zpráva skončila v „šuplíku“ a civilní soud v Palermu nařídil v září 2011 italské vládě vyplatit pozůstalým obětí „sestřeleného letadla“ odškodné 100 milionů EUR.
Proto je na 7. místě neštěstí Tu-154M společnosti Siberia Airlines, nezpochybnitelně způsobené vojenským zásahem.
