Nešťastný let Boeingu 747 jihokorejských aerolinií na lince KAL 007 se 1. září 1983 v 02:51 (15:51 UTC) přehoupl do další fáze. Po řadě pochybení, za které mohla z velké části podle všeho posádka (více v předchozím dílu), se stroj dostal nad zakázaný vzdušný prostor nad Kamčatkou.
Smrtící omylyJak se z letu KAL 007 stal "narušitel", se můžete dozvědět v prvním dílu článku o 30 let staré tragické události. |
V něm byly letouny podrobeny identifikaci pomocí dotazovačů vlastní-cizí. Vlastní letouny na dotaz automaticky odeslaly platný identifikační kód a operátorovi se na radaru objevila značka vlastního letounu. Pokud žádná odpověď nepřišla, byl cíl veden jako neidentifikovaný a na jeho vyvedení ze zakázaného prostoru byla vyslána zpravidla hotovostní dvojice z jedné, nebo více nejbližších leteckých základen.
Vzhledem k principu činnosti systému nebyli piloti "letounu narušitele" informováni o tom, že je identita jejich letadla prověřována. Obdobný systém používaly jak země západního, tak východního bloku.
Posádka KAL 007 tedy stále nevěděla, v jakých je potížích, když letoun přeletěl v letové hladině 330 (10 058 m) poloostrov Kamčatka. Poté znovu ve 04:45 místního času (17:45 UTC) vlétl do mezinárodního vzdušného prostoru nad Ochotským mořem.
Na zemi mezitím probíhala horečná činnost. Když byl KAL 007 asi 80 kilometrů od pobřeží Kamčatky, byly do vzduchu poslány tři letouny Su-15 ze základny Dolinsk-Sokol a jeden MiG-23 ze základny Smirnyč. V 04:49 (17:49 UTC) přišlo hlášení o vzletu první hotovostní dvojice.
Potíže ruských radarů
Dopravní letoun je klasifikovaný jako vysokoletící rychlý cíl a jeho sestřelení není na rozdíl od obecných představ jednoduché. Sověti měli v oblasti k dispozici letouny MiG-23 (v NATO kódu Flogger) a Su-15 (v nato kódu Flagon). Oba měly bojový dolet kolem 1 100 kilometrů, což bylo pro další rozhodování velmi důležité.
Sovětská protivzdušná obrana byla v těžké situaci, protože silné arktické větry vyřadily z činnosti jeden z páteřních radiolokátorů. Před pár dny neidentifikovaný (zřejmě civilní) letoun přeletěl přes ostrov Sachalin, aniž se ho hotovostním stíhačům podařilo zachytit. Je pochopitelné, že velitelé sovětské protivzdušné obrany nemohli od svých nadřízených čekat pochvalu.
Není bez zajímavosti, že základně Dolinsk-Sokol na ostrově Sachalin velel generál Kornukov. Jeden z mužů jeho leteckého pluku, poručík Viktor Ivanovič Bělenko, ulétl v roce 1976 s MiGem-25 (v NATO kódu Foxbat) do Japonska. To mělo dva důsledky. Hotovostním letounům se tankovalo jen tolik paliva, aby se situace nemohla opakovat a generál Kornukov si nemohl dovolit další "škraloup".
Jednoduché to neměli ani operátoři. Navzdory nefunkčnímu radaru museli navést hotovostní letouny tak, aby dokázaly cíl dostihnout dřív, než jim dojde palivo, zachytit ho na poměrně úzkém pruhu sovětského vzdušného prostoru nad Sachalinem a případně se dostat do pozice pro střelbu, kdyby se ukázalo, že jde o nepřátelský letoun.
Když KAL 007 vlétl do sovětského vzdušného prostoru nad Sachalinem, sledovali piloti zasahujících letounů narušitele již více než hodinu. Když selhaly pokusy o identifikaci letounu. Vypálil pilot Su-15 major Genadij Osipovič výstražnou dávku. Později vypověděl: "Vypálil jsem přes 200 nábojů (pozn.: celý palebný průměr byl 250 kusů). Bohužel to byly jen náboje bez stopovky. Pochybuji, že si jich všimli."
O tomto problému se vědělo. Na nedostatek v zásobování upozorňoval velitel základny i hlavní zbrojíř přes půl roku. Přesto žádná dodávka munice se stopovkou nedorazila. Pro kanon GŠ-23 měly být k dispozici tříštivo-trhavé náboje, tříštivo-trhavé náboje se stopovkou a průbojné náboje se stopovkou. Stopovka hořela asi 5 sekund a umožňovala pilotovi opravovat střelbu vizuálně. Běžně se "svítící" nabíjel každý čtvrtý až sedmý náboj.
Rostoucí nervozita
Z přepisu záznamu z velitelského stanoviště je zřejmé, pod jakým tlakem všichni zúčastnění byli.
Osoby a obsazeníHlavní postavy tragédie nad Sachalinem ze sovětské strany byli následující: Generálporučík Valerij Viktorovič Kamenskij (Kam) – velitel PVO východního vojenského okruhu Generál letectva Anatolij Michajlovič Kornukov (Kor) – velitel letecké základny Dolinsk-Sokol Podplukovník Majstrenko (Maj) – náčelník štábu letecké divize Podplukovník Titovin (Tit) – službu konající důstojník bojového střediska stíhací letecké divize Podplukovník Gerasimenko (Ger) – velitel 41. stíhacího pluku Major Genadij Osipovič – pilot zasahujícího letounu Su-15 volací znak 805 Kozlov (Koz) – letovod bojového střediska |
První zmínka o sestřelu padla v rozhovoru generála Kornukova s generálem Kamenskim v 04:53 (17:53 UTC):
Kor: … prostě sestřelit, i když je nad mezinárodními vodami? Máme ho sestřelit nad mezinárodními vodami? Dobrá.
Na základě toho se generál Kornukov se obrátil na své podřízené.
Kor: Ať 805 udržuje vzdálenost. Nenavádějte ho zepředu, ani přímo zezadu. Nezapomeňte že (cíl) má vzadu kanony.
Z této věty je zřejmé, že generál Kornukov byl přesvědčen, že jde patrně o bombardér B-52 Stratofortress. Průzkumné letouny RC-135 žádnou obrannou výzbroj neměly.
Koz: Rozumím.
Kor: Ale rychleji. Cíl přelétává hranici 100 kilometrů (od Sachalinu).
Ve stejné době se korejští piloti bavili o větru na trati (viz první díl). Zároveň probíhalo navádění zasahujícího letounu a velitelské stanoviště se horečně snažilo zjistit identitu letounu. Přepis korespondence z 05:05 (18:05 UTC):
805: Kurz 240. Sleduji cíl.
Koz: Má cíl v zaměřovači.
Kor: Vidí ho? Kolik kondenzačních sledů vidí?
Koz: Opakujte.
Kor: Kolik kondenzačních sledů vidí? Jestli čtyři, tak to bude RC-135.
Tit: 805, vidíte cíl?
805: Vidím ho vizuálně i na radaru.
Tit: Rozumím.
Kor: Gerasimenko!
Ger: Zde.
Kor: Nerozuměl jste? Řekl jsem vám, že ho máte navést do vzdálenosti 4 - 4,5 kilometru a identifikovat cíl. Pochopte, že se chystáme použít zbraně a vy ho držíte 10 kilometrů za cílem. Dejte pilotovi rozkaz.
805: Vidím ho. Cíl zaměřen. Cíl neodpovídá.
Tit: Udržuje cíl kurz 240?
805: Potvrzuji. Cíl udržuje kurz 240.
Tit: Rozumím, odjistit zbraně.
805: Odjištěno.
Ačkoli z přepisu korespondence vyplývá, že se Sověti pokoušeli narušitele kontaktovat, na záznamníku komunikace v kokpitu CVR (Cockpit Voice Recorder) Boeingu 747 není volání na mezinárodní nouzové frekvenci 121,5MHz slyšet.
V 05:14 (18:14 UTC) generál Kornukov znovu kontaktoval generála Kamenského:
Kam: Soudruhu generále. Hlášení o situaci. Cíl 60-65 (KAL 007, pozn. aut.) je nad zálivem Těrpěnija. Kurz 240, vzdálenost 30 kilometrů od státní hranice. Stíhačky ze základny Sokol jsou 6 kilometrů za ním. Mají zaměřeno a dostaly rozkaz odjistit zbraně. Cíl neodpovídá. Vizuální identifikace není možná, protože je tma, ale stále mají zaměřeno.
Zákrok proti narušiteliStandardní postup zásahu proti letounu narušujícímu letový prostor vypadá následovně: Zakročující letoun předlétne narušitele a kýváním z křídla na křídlo, v noci nepravidelnými záblesky světel, nebo zelenou světlicí dává znamení: "jste letoun narušitel, následujte mě". Následuje zatáčka do požadovaného směru. Narušitel kýváním z křídla na křídlo, v noci nepravidelnými záblesky světel potvrzuje "rozumím, jsem letoun narušitel, následuji vás". V případě neuposlechnutí může následovat výstražná dávka, případně sestřelení. |
Kor: Musíte to zjistit. Možná je to civilní letadlo, nebo kdoví co.
Kam: Jaképak civilní? Přeletělo Kamčatku. Přiletělo od oceánu bez jakékoli identifikace. Jakmile přeletí státní hranici, dávám rozkaz k palbě.
V otázce dalšího postupu panovala shoda. Měl být sestřelen. Velitel protivzdušné obrany trval na identifikaci cíle. Velitel základny Dolinsk-Sokol byl přesvědčen, že přelet Kamčatky je dostatečným důkazem. V 05:15 (18:15 UTC) se službu konající důstojník, podplukovník Titovin, obrátil na náčelníka štábu divize. Nahoře padlo rozhodnutí cíl zničit i bez identifikace:
Tit: Soudruhu plukovníku, velitel vydal rozkaz zničit cíl, jakmile přeletí státní hranici.
Maj: Možná jde o civilní letadlo. Musíme udělat všechny kroky k jeho identifikaci.
Tit: Zkoušeli jsme ho identifikovat, ale pilot ho nevidí. Je tma. Je temná noc.
Maj: Dobře. Úkol je jasný. Žádná světla, to nemůže být civilní letadlo.
Nešťastné rozhodnutí
V ten okamžik piloti letu KAL 007 požádali letové středisko v Tokiu o povolení změnit výšku. Čas 05:15 (18:15 UTC).
007: Povolte stoupat na hladinu 370 (11 270 m, pozn. aut.).
Tokio: Žádáte o povolení stoupat na hladinu 370?
007: Potvrzuji, momentálně letíme v hladině 330 (10 058 m, pozn. aut.), KAL 007.
Tokio: Rozumím. Vydržte. Ozvu se.
007: Rozumím.
Mimo rádio si postěžovali: "To spojení je dnes hrozné". Vzápětí přišlo povolení stoupat. Pilot zasahujícího letounu se v tu chvíli snažil přiblížit k cíli. Bylo 5:21 (18:21 UTC).
805: Blížím se k cíli. Světla cíle blikají. Jsem 2 kilometry od cíle. Cíl je ve výšce 10 tisíc metrů. Další instrukce? Cíl snižuje rychlost. Oblétávám cíl. Dostávám se před cíl.
Tit: 805 zvyšte rychlost.
805. Zvyšuji rychlost.
Tit: Zvýšil cíl rychlost?
805: Ne. Zpomalil.
Tit: 805. Zahajte palbu na cíl.
805: To jste měli říct dřív. Jak? Teď jsem před cílem.
Tit: Rozumím. Pokuste se dostat do pozice pro útok.
805: Musím se dostat za cíl.
Pilot zasahujícího letounu také neměl jednoduchou pozici. Musel postupovat podle pokynů pozemního velitelského stanoviště, což mu svazovalo ruce. Z jeho reakcí je zřejmé, že nebyl způsobem navádění úplně nadšen. Cíl začal stoupat, čímž ztratil rychlost. Jihokorejský Boeing letěl rychlostí kolem 400 km/h a Su-15 se v této výšce "plácal" na hranici pádové rychlosti.
Pádová rychlost se zvyšuje s výškou letu, protože při zachování všech ostatních proměnných klesá hustota prostředí, kterému je dynamický vztlak přímo úměrný. Důsledkem je, že rozsah rychlostí je ve velkých výškách velmi omezený. V extrémních případech je rozdíl mezi pádovou a cestovní rychlostí jen pár kilometrů za hodinu.
Major Osipovič vyhodnotil stoupání nešťastného Boeingu jako typický defenzivní manévr, který ho měl přinutit předlétnout narušitele, což se také stalo. V okamžiku, kdy přišel rozkaz k palbě, byl před cílem a navíc měl téměř prázdné zásobníky kanonových pouzder UPK-23-250. V nezáviděníhodné situaci dokonce zvažoval možnost taranu (tedy nárazu do cíle). Nakonec se rozhodl udělat zatáčku, klesnout 2 000 metrů pod cíl, na forsáži se k němu dotáhnout a z dostatečné vzdálenosti (aby hlavice dokázaly spolehlivě zachytit cíl) odpálit řízené střely.
Z přepisu je zřejmé, že pilot Su-15 viděl rozsvícená světla i blikající antikolizní majáčky. Později vypověděl, že si byl vědom, že jde o Boeing 747, protože viděl dvě řady světel. Jiný civilní letoun v té době neměl dvě paluby. O typu letounu velitelské stanoviště neinformoval, protože se na to neptali a všichni byli pod časovým tlakem. Generál Kornukov pobízel své podřízené k vyšší aktivitě. Čas byl 5:22 (18:22 UTC).
Kor: Gerasimenko, přestaňte si s ním hrát. Opakuji rozkaz: Odpalte rakety. Sestřelte cíl 60-65 (KAL 007, pozn. aut.).
Ger: Provedu.
Kor: Pošlete tam Tarasova. Převezměte navádění MiGu-23 ze základny Smirnyč, volací znak 163. Je za cílem. Zničte cíl.
Ger: Rozumím rozkazu. Zničit cíl 60-65 (KAL 007) raketami. Přebírám navádění stíhačky ze základny Smirnyč.
Kor: Pokračujte. Sestřelte ho. Jak dlouho mu bude trvat, než se dostane na pozici? Už je skoro zpátky nad neutrálními vodami. Ať okamžitě zapne forsáž. Pošlete tam MiG-23. Zatímco jste tu mrhali časem, skoro vám uletěl.
Tit: 805, zničte cíl palbou z kanonu.
805: Jsem příliš vzadu. Použiju rakety.
Tit: Rozumím.
Do toho se v 05:23 (18:23 UTC) vložil pilot stíhacího MiGu-23 s volacím znakem 163.
163: Jsem 12 kilometrů od cíle. Vidím oba (KAL 007 i zasahující Su-15 majora Osipoviče, pozn. aut.)
Ale velitelské stanoviště vědělo, že Su-15 bude na pozici dříve.
Tit: 805 přibližte se a zničte cíl!
805: Rozumím, cíl zaměřen.
Tit: 805, blížíte se k cíli?
805: Blížím se k cíli. Cíl zaměřen. Vzdálenost osm kilometrů.
Tit: Forsáž, 805.
805: Už jsem ji zapnul.
V 5:25 (18:25 UTC) zazněl rozkaz:
Tit: Pal!
805: Rakety odpáleny.
Kor: Rakety odpáleny. Sledujte cíl. Vyveďte ho z prostoru a naveďte MiG-23.
805: Cíl zničen.
Tit: Proveďte odval na kurz 360.
Na velitelském stanovišti nadále panovaly pochybnosti o zničení cíle. Nejméně jednou se majora Osipoviče dotazovali, zda odpálil obě rakety. Generál Kornukov nařídil, aby pilot MiGu-23 zaujal palebnou pozici, ale ten hlásil, že mu dochází palivo a má posledních 600 litrů. Podle radaru pokračoval cíl v letu.
Z korespondence je zřejmá nervozita:
Ger: Cíl zatáčí k severu.
Kor: Cíl zatáčí k severu?
Ger: Potvrzuji.
Kor: Pošlete MiG-23, ať ho sestřelí.
Generál byl zjevně nespokojen s výsledkem:
Kor: Nerozumím tomu. Jak to, že cíl pokračuje v letu? Rakety byly odpáleny. Jak to, že cíl pokračuje v letu? Co se stalo?
Zasahující letoun odpálil dvě řízené střely R-98 s dvousekundovým intervalem. Řízené střely měly přibližovací zapalovače. První explodovala asi 50 metrů za letounem. Střepiny probily tlakový trup, způsobily dekompresi kabiny a poškodily řízení. Podle výpovědi pilota druhá zasáhla levé křídlo Boeingu. Nicméně pozdější vyšetřování prokázalo, že levé křídlo bylo neporušené. Střela byla zřejmě zničena autodestrukcí.
Dlouhý pád
Boeing 747 měl čtyři hydraulické okruhy. Minimálně jeden zřejmě nebyl poškozen, což zaručovalo ovládání primárních okruhů řízení (směrovka, výškovka, křidélka), většiny sekundárních, kromě slotů na náběžné hraně. Dále vysunutí a řízení podvozku a brzdění kol. Ze záznamníku komunikace v kokpitu CVR (Cockpit Voice Recorder) bylo zřejmé, že motory byly v pořádku.
Letoun ztratil asi 600 metrů výšky. Potom piloti vypnuli autopilota a snažili se obnovit řiditelnost. Dopravní letoun se nezřítil. Zhruba ve výšce 5 000 metrů se kapitánu Chunovi podařilo dostat letoun částečně pod kontrolu a asi 4 minuty pokračoval v letu. Nicméně nakonec letoun přepadl do vývrtky a zhruba 12 minut po zásahu dopadl na hladinu moře. Tím také definitivně zmizel z obrazovek sovětských radarů. Nikdo na palubě nepřežil.
Dnes celý příběh známe a porovnáním záznamů všech zúčastněných stran je možné vykreslit poměrně přesný obraz toho, co se osudné noci stalo. Řada otázek z minulosti však zůstává.
Měli Sověti právo letoun sestřelit? Ano, měli. Korejský letoun se bohužel pohyboval v jejich vzdušném prostoru. Postupovali podle předepsaných postupů. Mohli bezesporu postupovat méně razantně. Ale stejně jako ve všech ostatních případech není možné situaci posuzovat dnešníma očima. Svět byl uprostřed studené války. Propaganda na obou stranách strašila jak obyvatelstvo, tak vojáky téměř hororovými historkami o životě "za oponou". Obě strany pravidelně "brnkaly" protivníkovi na nervy a zkoušely jeho připravenost.
Major Osipovič je dodnes přesvědčen, že sestřelil výzvědný letoun. Nepřipouští možnost, že by dostal rozkaz střílet na civilní letoun. Rozsvícená světla neměla na jeho rozhodnutí vliv. Jak vypověděl: "Nic to neznamenalo. Rozsvítíte světla a máte z vojenského letadla civilní." Podstatné bylo, že letoun nereagoval na výzvy. S důsledky se samozřejmě musel vypořádat sám.
Vojenští piloti se připravují na možnost, že budou muset stisknout spoušť, ale nic je nemůže připravit na eventualitu, že se v jejich zaměřovači octne civilní stroj. Jedinou drobnou úlevou je, že rozhodnutí není na nich. Odpovědnost nesou jejich nadřízení. Ale ti nevidí explozi hlavice a nevidí padající letadlo.
Měli Američané právo nasadit průzkumné letouny? Ano. RC-135 se pohybovaly v mezinárodním vzdušném prostoru. Ruské experimenty s mobilními verzemi mezikontinentálních balistických raket jejich nasazení ospravedlňovaly. RT-2PM Topol (v NATO kódu SS-25) s doletem 11 tisíc kilometrů, schopný na tuto vzdálenost dopravit náklad s hmotností 1,2 t (například termojaderná hlavici ráže 0,5 Mt ekvivalentu TNT) představoval vážnou globální hrozbu.
Šlo o klasické letecké neštěstí, kterému bylo možné předejít. Stejně jako u všech ostatních leteckých neštěstí šlo o sérii dílčích opomenutí, událostí a špatných rozhodnutí, z nichž ani jedno nemuselo vést ke ztrátě dopravního letounu. Jejich zřetězením však vznikla situace, jejíž následky byly fatální. Přerušením kteréhokoli článku by se pravděpodobně podařilo ztrátě lidských životů zabránit.
Po nehodě
Nějaká pozitiva? Zdálo by se, že na neštěstí podobného rozsahu nemůže být nic pozitivního. Ale není tomu tak. Spojené státy prodloužily oblast radarového sledování z původních 200 na 1 200 mil od Anchorage. Na ostrově St. Paul byl instalován sekundární radar.
Sekundární radarna rozdíl od primárního nepracuje se signálem odraženým od pevného předmětu, ale spolupracuje s palubním odpovídačem letounu. Výhodou je, že signál může nést více informací (identifikační údaje o letounu, výšku letu). Na druhou stranu sekundární radar "nevidí" letouny bez funkčního odpovídače. |
Po roce 1986 se SSSR a USA dohodly na společném systému monitorování leteckého provozu v oblasti severního Pacifiku. Byl upraven autopilot, aby bylo zřejmé, v jakém režimu pracuje a nemohlo dojít k záměně módu INS a Heading. A jednu praktickou vymoženost užíváme prakticky denně. V září 1983 oznámil prezident Ronald Reagan uvolnění zatím tajné technologie GPS pro civilní využití, aby se podobným omylům předešlo. Nicméně 269 zmařených životů je za všechna tato pozitiva vysoká cena.