Zřejmě první vodotěsné pouzdro na fotoaparát, které používala tuzemská policie (tehdy Veřejná bezpečnost) vzniklo jako soukromý projekt v rámci diplomové práce tehdy vysokoškolského studenta Jana Hlaváčka. Nesla příznačný název "Kriminalistická dokumentace". U diplomky to ovšem neskončilo. Jan Hlaváček, později ředitel Kriminalistického ústavu Praha Policie ČR, své vodotěsné pouzdro úspěšně zavedl do kriminalistické praxe u policie a díky nové metodě dokumentace s ním spojené se podařilo objasnit pár zajímavých případů. A i o nich bude řeč.
S filmem pod vodou1856 - William Thompson nasnímal první fotografie pod vodou s pomocí fotoaparátu, který přimontoval na dlouhou tyč. Zdroj: Wikipedia.cz |
Na úplném začátku
Je nutné si uvědomit, že v následujících řádcích se vrátíme do sedmdesátých let minulého století. Přitom teprve v roce 1963 se rozšířil první sériově vyráběný podvodní fotoaparát Calypso Photo camera. Vyvinul ho Jean De Wouters a vylepšil Jacques Yves Cousteau (1910 – 1997, mimo jiné spoluvynálezce aqualungu - dýchací automatiky, která udělala z potápění masovou záležitost.) V tehdejším Československu ovšem panovaly zcela jiné podmínky a dostat se k takovému přístroji bylo téměř nemožné. A neplatilo to jenom u nás.
Zatímco legendární Cousteauovy expedice, a s tím související technické vybavení, byly dokonale finančně zajištěné, zejména amatérští potápěči si o něčem podobném mohli nechat jenom zdát. V té době se totiž běžně v obchodech neprodávaly neoprenové obleky, masky, ploutve a už vůbec ne dýchací přístroje pro tzv. "lehké" potápění. A to nemluvíme o vodotěsných pouzdrech na kamery a fotopřístroje. "Hlaváčkovo pouzdro" vyrobené někdy kolem roku 1975 tak bylo prvním svého druhu možná nejen u naší Veřejné bezpečnosti. Není však vyloučeno, že podobný problém tehdy řešil a vyřešil i některý ze čtenářů Technetu. Ozvěte se nám.
Jak na to bez návodu
Žádná dostupná literatura týkající se výroby takovéhoto aparátu tehdy neexistovala. K dispozici bylo pouze několik výstřižků z cizích časopisů a útlá knížečka z NDR (tehdejší Německá demokratická republika). Z těchto "zdrojů" Hlaváček odvodil princip pouzdra a začal s jeho stavbou.
"V SSSR se tehdy vyráběla pouzdra z lehkých kovů pro fotopřístroje FED, Zorkij a Zenit. Doma na Vysočině jsem však neměl žádnou velkou dílnu s potřebným soustruhem či frézou. Tak jsem musel improvizovat a až na vodotěsné průchodky byly všechny díly vyrobeny s pomocí ručního nářadí. Inspiroval jsem se obrázky z nějakého zahraničního časopisu, kde bylo představeno pouzdro americké firmy IKELITE. Tato společnost už tehdy dělala pouzdra celá z organického skla, navíc pro různé typy tehdejších fotopřístrojů," vysvětluje autor.
Jedním z prvních kinofilmových přístrojů s poloautomatickým ovládáním expozice (fotograf nastaví clonu a čas dopočítá automat) na našem trhu byla japonská Yashica 35GT. Tu měl Hlaváček jako nadšený fotograf doma. Na takový foťák bylo možné zkonstruovat malé pouzdro s minimem ovládacích prvků. Ty byly nakonec jen čtyři – nastavení clony, ostření, přetáčení filmu a spoušť.
Jak se později ukázalo, autor sestavil pouzdro až příliš malé. Fotoaparát v něm byl hodně natěsno, takže jej bylo velmi obtížné vkládat a vyjímat.
Ozubená kolečka z mixéru a ventilky z kola
Samotné pouzdro bylo vyrobeno z organického skla tloušťky osm milimetrů. K jeho lepení se tehdy nejlépe osvědčil katalyzátor od Lukoprenu. Zadní stěna byla původně zajištěna dvěma nábytkovými svěrkami, proti vnikání vody byl do drážky vložen pryžový "o-kroužek". Svěrky ale nebyly schopné víko utěsnit, a tak musela být přítlačná síla zvýšena šrouby s matkou. To sice ještě více ztížilo vkládání a vyndávání fotopřístroje, ale do pouzdra už nevnikla ani kapka vody.
Vodotěsné průchodky, kterými vedou tyčky pro ovládání clony, ostření, převíjení filmu a spouště vysoustružil Hlaváčkovi kamarád z mosazi. Vodotěsnost zde rovněž zajišťovaly "o-kroužky".
"Aby bylo možné otáčet s ovládacími kroužky clony a ostření, napadlo mne nasadit na ně ozubená kolečka, která jsem objevil v převodovkách kuchyňského mixéru ETA," popisuje míru nutné improvizace Hlaváček. Bylo nutné upravit jejich vnitřní průměr, aby šla nasadit na ostřící a clonový kroužek na objektivu, ale držela tam sama na principu samosvornosti. Materiál podobný silonu tuto potřebu splnil skvěle. Převíjení filmu zajišťovala páka, která zabírala za páčku na přístroji, na tlačítko spouště dosedala další páka z nerezové tyčky.
Na utěsnění všech spojů byl použit tehdy ještě poměrně netradiční materiál - silikonový tmel. "Já ani moc netušil, že něco takového existuje," říká Hlaváček. "Příbuzný Vilda ho však měl doma, tak jsme to vyzkoušeli."
Přetlak proti vniknutí vody dovnitř pouzdra byl zajištěn jednoduchým, ale účinným trikem. Skrze obyčejný ventilek se hustilkou do pouzdra nafoukal vzduch. Jeho drobné úniky ihned po ponoření spolehlivě signalizovaly případnou netěsnost pouzdra. Kryt bez ztráty květinky fungoval do více než deseti metrů a zřejmě by zvládl i větší hloubku.
Zbývalo ještě vytvarovat držadla pouzdra. K tomu posloužila svého času velmi populární hmota - modurit. Dodnes používaná modeláři nejen v Česku.
Časem se ukázala potřeba mít pod vodou i zdroj světla. Na vodotěsné lampy, jaké užíval Cousteau, bylo možné zapomenout hned. Určitou šancí byl bleskový přístroj. Problémem ale nebyl ani tak jeho vodotěsný obal, jako přenesení elektrického signálu od přístroje k blesku. Vše muselo být dokonale odizolováno. "Vypomohl mi opět Vilda – elektrikář, který kdoví kde sehnal speciální vodotěsné konektory, které tehdy používali snad jen vojáci," vzpomíná konstruktér.
Jak NEostřit pod vodou
Během prvních zkoušek v Bulharsku u moře se zdálo, že vše funguje tak, jak má. Jen systém pro ostření se ukázal jako svým způsobem nadbytečný. Ostřit pod hladinou prostě nešlo. Autor pouzdra k tomu dodává: "Nejde o to, že díky fyzikálním zákonům funguje ostření pod vodou jinak – světlo se láme na skleněných deskách oddělujících vzduch a vodu, takže nastavení ostrosti je o třetinu vzdálenosti jiné. Horší je, že člověk plovoucí pod vodou má co dělat s udržením vlastní stability (pokud se "nepřikotví" ke dnu). Když před sebou drží fotoaparát ve vodotěsném pouzdru a na obličeji má masku, nemá pomocí ostřících prvků přístroje šanci na fotografovaný objekt zaostřit."
Proto se obvykle zaostření přístroje nastaví na nějakou fixní hodnotu (podle objektivu) a potápěč pouze koriguje výřez záběru přes záměrný kříž. "Takový kříž jsem nakonec zbudoval i na svoje pouzdro," dodává Hlaváček.
Unikátní dobové snímkyz testování podvodního pouzdra Dobové černobílé snímky jsou z archivu autora Jana Hlaváčka. Byly pořízeny při testech souprav pro fotografování pod vodní hladinou dne 21. 11. 1979 v plaveckém bazénu tehdejší VŠ SNB v Praze – Písnici. Zkoušky probíhaly ve spolupráci s odborníky z Kriminalistického ústavu VB a Poříčního oddílu VB Městské správy Praha. Vysvětlivky k fotografiím: Souprava A – fotopřístroj NIKONOS III a bleskový přístroj METZ 40 CT1 (v profesionálně vyrobených vodotěsných pouzdrech) |
K smysluplnějšímu uplatnění metody fotografické dokumentace pod vodou se tehdy už kriminalista Hlaváček dostal po nástupu do Kriminalistického ústavu VB. "Kolegové z oddělení fotografické dokumentace byli tehdy novou metodou vcelku nadšeni a podporovali mne," vzpomíná Hlaváček. Podle dostupných informací se podvodní fotografii do té doby nikdo v bezpečnostních sborech u nás nezabýval.
Díky dalším aktivitám, experimentům a spolupráci s příslušníky Poříčního oddílu VB v Praze se metoda postupně dostala i do československé kriminalistické literatury, která měla v odborném světě věhlas. Následně se podařilo přesvědčit tehdejší vedení ústavu, že je potřeba nakoupit v té době (přelom 70. a 80. let min. st.) již profesionálně vyráběný fotopřístroj NIKONOS III. Měl jednoduchou konstrukci založenou na bajonetových uzávěrech, výměnné objektivy s různou ohniskovou vzdáleností a snadno se ovládal.
Ačkoliv kriminálních případů, kdy bylo nutné se kvůli důležitých stopám a důkazům potopit pod hladinu a provést tam fotografickou dokumentaci, nebylo mnoho, přístroj byl navíc podroben i speciálním zkouškám u "důlního úřadu". Zde získal oprávnění k bezpečnému používání například v uhelných dolech při dokumentaci, respektive vyšetřování mimořádných událostí.
Pouzdro v akci: Karlův most a zloděj s lupem v řece
Na první případy, kdy byla u policie (tehdy VB) využita podvodní fotografie, vzpomíná Hlaváček takto:
Jeden z prvních "ostrých" případů, kdy jsme realizovali metodu fotografické dokumentace pod vodní hladinou, se týkal zadokumentování nálezu starožitných předmětů odhozených pachatelem do říčky někde v oblasti Uherského Brodu. Případ byl o to pikantnější, že ho řešila tehdejší Inspekce MV ČSSR a že bylo potřeba dokázat časovou souvislost mezi dobou spáchání trestného činu, resp. zbavení se věcí, a jejich nálezem.
Neblahou roli v tomto případu hrál jistý příslušník bezpečnostní služby, který někdy začátkem roku 1979 odhodil odcizené předměty do říčky, aby se zbavil podezření. Při výsleších posléze přiznal, že je odhodil do řeky, ale dlouho mlžil kde. Teprve někdy v listopadu 1979 vyšetřovatelům přiznal místo, kam předměty ukryl. Nepamatuji si již detaily, ale důležité bylo mu dokázat časovou souvislost. I přes nedostatečnou viditelnost (cca 60 cm) byly předměty nalezeny v poměrně mělké vodě pod mostkem. Při fotografování ani nebylo nutné se potápět, stačilo ponořit ruce s fotopřístrojem pod hladinu. Hluboko to nebylo, ale kolegovi v neoprenu jsme museli lít teplou vodu do obleku, aby nám tam neumrzl. Po vyvolání snímků bylo patrné, že předměty jsou obrostlé mikroorganismy, což svědčilo o tom, že byly ve vodě delší čas, jak by řekli odborníci, přes vegetační období. A to jako důkaz proti pachateli stačilo.
Policejní muzeum Nejen pouzdro na podvodní fotografii, ale i doličné předměty k legendárnímu případu "Kvadratura ženy" a další krvavé, nevysvětlené, úsměvné i poučné případy si můžete přijít prostudovat do Muzea policie v Praze. |
V jiném případě, rovněž na konci roku 1979, požádali vyšetřovatelé o podvodní fotodokumentaci ledolamů instalovaných před pilíři Karlova mostu v Praze. Vyšetřovali podezření z přefakturace (nadhodnocení fakturace) oprav těchto ledolamů jistou firmou. Jak se ukázalo, některá do vody šikmo směřující břevna nebyla pod vodou vůbec ke stojnám ledolamu připevněna. Přesto si však firma za neprovedenou práci nechala zaplatit.
Tenkrát ovšem naše dokumentační metoda "zklamala". Nikoliv však kvůli vlastnímu technickému principu, ale protože proud v řece byl velmi silný a bylo velmi riskantní pustit do vody potápěče s fotopřístrojem. Akce byla odložena na jaro, ale pak už se neuskutečnila. Vyšetřovatel se nakonec spokojil se svědeckou výpovědí potápěče, který ledolamy ohledal.
Možná vás bude zajímat, kde první vlastnoručně vyrobený "case" skončil. "Když jsem byl donucen odejít ze služby, nabídl jsem ho Muzeu Policie ČR i s tolik milovaným foťákem. K čemu by mi tahle věc ještě dneska byla? A tam si ho přišel Technet nafotit," dodává na závěr Hlaváček. A tam se na něj můžete přijít podívat i vy.
Autor provozuje web pro železniční modeláře Honzíkovy vláčky.
Černobílé fotograie archiv autora Jana Hlaváčka.