Věčně nastražené uši
Nejúčinnějším prostředkem na ničení ponorek jsou vlastní útočné (někdy zvané stíhací) ponorky. Za ideální stav se považuje, když je každá nepřátelská ponorka s balistickými raketami hned od vyplutí sledovaná vlastní útočnou ponorkou. Pokud se jí podaří „proklouznout“, je její následné nalezení obtížné a s každou hodinou roste kvadraticky plocha, kde by se mohla vyskytovat.
Naštěstí jsou místa, kudy musí proplout. V dobách studené války byly vybudovány sledovací stanice například v pásmu mezi Grónskem, Islandem a Velkou Británií. Americký systém SOSUS (Sound Surveillance System) tvořily hydrofony s dlouhým dosahem, položené na mořském dně, monitorující pohyby sovětských ponorek, které tudy proplouvaly do Atlantiku. Podobné systémy používaly i jiné země: Turecko na vstupech do Černého moře, Británie v Gibraltaru, Dánsko, Japonsko a samozřejmě Sovětský svaz.
Kanadská stíhací ponorka HMCS Windsor s vysunutým periskopem a anténou radaru
Pro představu o citlivosti hydrofonů. Dobře vycvičené obsluhy jsou schopné s využitím knihovny zvuků identifikovat třídu ponorky a mnohdy i konkrétní plavidlo, pokud vykazuje nějakou akustickou anomálii. Vše samozřejmě závisí na obsahu knihovny. Její vytvoření znamená nekonečné hodiny naslouchání a nudných analýz pořízených záznamů.
Sonary, lhostejno zda na palubě lodi nebo ponorky, narážejí na jeden problém a tím je rozdílná teplota a salinita vody. V důsledku toho vznikají „zlomy“, pod kterými se může ponorka ukrýt. Nicméně již v polovině padesátých let byla vyvinutá technika „Bottom Bounce“, tedy odraz ode dna, díky které se operátor „může podívat“ i pod takovýto teplotní zlom.
Druhou možnou technikou je používání vlečených sonarů s proměnnou hloubkou ponoru. Ty vyvinuli Kanaďané, protože jejich protiponorkové jednotky měly velké problémy s vlivem Golfského proudu u svého východního pobřeží. Jejich první typ měl dosah přes 20 kilometrů a byl při zjišťování ponorek pětkrát úspěšnější než klasické sonary umístěné v trupu lodi.
Vlečený sonar s proměnnou hloubkou ponoru na zádi lodi
Kvůli zvýšení dosahu se začaly využívat SONARy pracující na nižších frekvencích. Ty jsou schopné lépe detekovat moderní ponorky s nízkou úrovní hluku. Na druhou stranu klesla jejich přesnost, takže se hodí jen na „hrubé“ určení polohy cíle. Pro přesné zaměření je potřeba zkrátit vzdálenost a zvýšit frekvenci nebo využít zaměření více jednotkami a trigonometricky určit polohu cíle. Technicky je možné použít aktivní sonar, ale tím se zbavíme výhody „neviditelnosti“, protože nepřítel dokáže zdroj signálu zaměřit.
