Když padalo Rakousko-Uhersko a Československo bylo 28. října 1918 prohlášeno za samostatný stát, museli jeho zakladatelé urychleně postavit vše, co stát dělá státem.
Obrazně řečeno proto skočili po příležitosti, která se jim naskytla začátkem listopadu 1918. Z polského Lublinu se vrátil do Prahy major generálního štábu Čeněk Haužvic, kde vedl zpravodajské oddělení rakousko-uherské armády. Teď se zbavil všech symbolů monarchie na uniformě a 11. listopadu se přihlásil na nově vznikajícím Vrchním velitelství československé armády. Okamžitě ho zapojili do budování nových struktur. Byl jediný, kdo měl praktické zkušenosti, a proto dostal od Výboru národní obrany rozkaz: „Založte Zpravodajské oddělení Generálního štábu!“
„Konkrétní okolnosti vydání tohoto rozkazu neznáme,“ říká Karel Straka z Vojenského historického ústavu. „Ale myslím, že si nelze představovat nějakou zvláštní ceremonii. V těch dnech bylo nutno každý den řešit spoustu aktuálních výzev, které nešlo odložit.“
V pondělí 12. listopadu 1918 tedy vznikla první československá tajná služba.
Velitelství sídlilo v budově někdejšího pražského štábu rakousko-uherské armády na horní části Malostranského náměstí v Praze. Haužvicovi přidělili tři kanceláře. Zpočátku zaměstnával devět důstojníků včetně dvou legionářů, pět poddůstojníků včetně jednoho legionáře a dva řadové vojáky. Přednosta vyžadoval o 22 pracovníků víc, ale schopní lidé chyběli.
Německu a Rakousku zůstaly zpravodajské struktury nedotčené, dalo se čekat, že se pustí do výzvědných operací proti Československému státu. Němci a Maďaři usedlí v republice byli také prvními nejnebezpečnějšími vyzvědači.
V polovině února 1919 přijela do Prahy skupina francouzských důstojníků vedená generálem Mauricem Pelléem. Československo se mělo stát po Velké válce důležitým článkem vítězného spojeneckého uskupení. Jeho legie se vracely z Francie a Itálie, později i z Ruska, do armády se hlásili nadšení dobrovolníci, ale chybělo centrální velení. V Praze nikdo dobře nevěděl, jak by se mělo zformovat, s tím měli pomoci Francouzi. Vytvoření úřednického, vojenského a bezpečnostního aparátu loajálního republice bylo pro fungování nového státu nezbytné. Haužvicův tým převedli pod tuto misi.
Francouzi vytvořili podle své osvědčené tradice Hlavní štáb se čtyřmi odděleními. Náčelníkem druhého oddělení, které se zabývalo zpravodajstvím, určil Pellé podplukovníka Marcela Ihlera. Jeho zástupcem se stal Haužvic, který současně vedl zpravodajství zemského velitelství v Praze. V říjnu 1919, po odchodu Ihlera, se vrátil Haužvic do čela oddělení.
Francouzi učili české začátečníky špionážnímu řemeslu. Pomáhal i uprchlý ruský generál Pavel Rjabikov. V srpnu 1920 vydal tajnou učebnici Zpravodajské služby během války.
„Důstojníci jako Haužvic stavěli československou armádu přímo na domácím území,“ vysvětluje Straka. „Připadla jim jedna z nejtěžších výzev – tedy konsolidovat zázemí, podchytit rozpadající se systém rakousko-uherské vojenské správy a uvést celou soustavu opět do života. Za lidi, jako byl on, ještě dlouho neexistovala plnohodnotná náhrada. Proto se jich velení armády jednoduše nemohlo zbavit, byli nepostradatelní. Důstojnický sbor československých legií vykazoval celkově charakteristické znaky revolučního vojska, zejména nepřirozeně rychlý postup v hodnostech a funkcích, nedostatek nezbytného teoretického základu a podobně. Do řešení vysoce koncepčních otázek se mohl pustit zpravidla až po absolutoriu kurzů a škol pod vedením Francouzské vojenské mise v ČSR nebo přímo na vojenských školách ve Francii.“
Politický souboj se sousedy
Československo se zrodilo uprostřed států, které měly vůči němu územní požadavky. Sudetští Němci se pokusili o založení čtyř separátních států – Brno, Jihlava a Olomouc se měly stát součástí Německého Rakouska. Maďaři nechtěli opustit Slovensku, kterému říkali Horní Uhry. Poláci si nárokovali Těšínsko.
Nezájem o sudetské Němce potvrdila nová vláda v Berlíně. Po domluvě s Prahou projelo přes Československo osm německých divizí, které se stahovaly z rumunské a bulharské fronty. Bez jakéhokoli incidentu, Němci v pohraničí zesmutněli.
Koncem února 1919 narazili čeští celníci a policisté na německé špiony. Policie zatkla vicekonzula dr. Paula Schwarze a obvinila ho z vyzvědačství. Krátce nato ze stejného důvodu vypověděla vláda konzula svobodného pána Friedricha von Gebsattela.
Celá dvacátá léta se druhé oddělení Hlavního štábu zaměřovalo na sledování situace v Rakousku a Maďarsku – od těchto nástupnických států habsburské monarchie hrozilo největší nebezpečí. Kdy němečtí voliči propadli kouzlu militantní nacistické strany v čele s Adolfem Hitlerem, musela se změnit i orientace výzvědné služby.
V roce 1934 odhadl Hlavní štáb československé armády, že nejdůležitějším nepřítelem bude nacistické Německo. Tuto orientaci přenesl do druhého oddělení v březnu i jeho nový přednosta plukovník Šimon Drgáč.
Bankéř Dobianer
Českoslovenští zpravodajci si marně lámali hlavami, jak najít zdroje informací v Německu. Na zajímavé východisko přišel štábní kapitán František Fárek. Dopisem ze 7. ledna 1931 pražskému vedení navrhl: Založíme v Ústí nad Labem jakousi soukromou banku určenou hlavně pro německé občany. V Německu panovala drahota a stát vymáhal vysoké daně.
Mnozí příslušníci střední vrstvy, zvyklí na určitý životní standard, najednou neměli na to, aby chodili do kaváren, nočních podniků a sázkových kanceláří. Cítili se ponížení a uražení. Kromě toho do armády přicházeli noví lidé pocházející nikoli z tradičních důstojnických rodin, nýbrž členové nacistické strany, kterým leckdy chyběly pevný charakter a morálka.
Takovou banku nemohl vést český důstojník, nýbrž rozený Němec. Severočeská policie mu vytipovala pětačtyřicetiletého Franze Josefa Dobianera, německého obchodníka, který vedl v Liberci firmu Verlag Privat Geld, vydávající různé tiskoviny, ale nejvíc především půjčovala peníze.
Dobianer souhlasil. Vojáci mu dodali pravou legitimaci na jméno Josef Müller a potřebné finanční prostředky, měsíčně 30–40 tisíc marek, plus koncesi na bankovní živnost, datovanou 21. dubnem 1931. Panu Müllerovi slíbili plat přes dva tisíce korun plus mimořádné odměny za získání zvláště cenných agentů.
Liberecká firma Deutsche Kreditververvetung začala inzerovat v říšskoněmeckých novinách a časopisech. Kromě toho se Dobianer spojil s několika desítkami makléřů v Německu, které znal z dřívějška.
Každý žadatel o úvěr dostal obsáhlý dotazník, který měl poskytnout vyčerpávající obrázek o jeho poměrech. Tyhle informace chtěla vědět každá banka. Získané údaje ověřovala soukromá detektivní kancelář.
Když případný klient patřil do kategorie lidí, o něž měla výzvědná služba zájem, zastavil se u něho Dobianerův makléř: „Jedná se o větší půjčku, pane, proto bych vám doporučil, abyste navštívil samotného bankéře. Bydlí kousek od hranic. Pas k tomu nepotřebujete, jednodenní propustky vydává německá pohraniční a celní stráž.“
Nakonec přicházelo 400–500 žádostí o půjčky měsíčně. Čtvrtinu z nich tvořili vojáci, policisté a další státní zaměstnanci. Štábní kapitán Fárek a vedoucí ofenzívy major František Dastich začali mezi nimi hledat vhodné kandidáty. Bankhaus D, jak toto hnízdo zasvěcenci pokřtili, zahájil činnost.
„Někdy mi stačilo, abych »zákazníkovi« nabídl příležitost k vedlejšímu výdělku, jindy jsme dlouho hledali nejcitlivější místo, abychom mohli »zapáčit«,“ konstatoval Fárek. „Často jsme trávili celé hodiny, než jsme svého hosta získali k menším, naprosto nevinným protiúsluhám, z nichž se později vyvinula vědomá zpravodajská spolupráce.“
Pan Müller svým klientům doporučoval, aby zbytečně neriskovali: „Peníze, které ode mne nesete, si připevněte náplastí na tělo. Tím předejdete prozrazení při občasných osobních prohlídkách německými celníky.“
V roce 1936 dohodil Dobanierovi makléř z Lipska inženýra Steindorfa z vojenských dílen na ostrově Sylt. Nejdřív půjčil pan Müller novému klientovi 500 nebo 1 000 marek, potom jeden či dva tisíce marek.
A to už byla částka, při níž se mohli zpravodajci pokusit o navázání spolupráce. Pan inženýr bez dlouhého váhání přikývl, všichni byli spokojeni. Odpovídal na otázky, které je zajímaly, nakreslil mapu letišť, které pomáhal stavět, snažil se ve všem vyhovět. Při čtvrté schůzce ho prý hostitelé odvezli do Prahy, aby se seznámil s některými zpravodajci. Toto tvrzení obsahují německé soudní spisy – jenže to je podle pravidel konspirace nesmysl. Každý agent směl znát co nejméně dalších lidí.
Už po prvním setkání uvědomil Steindorf gestapo. Tento klient několikrát navrhoval bankéři, aby se sešli v Německu. Dobianer ani jeho řídicí důstojníci na to nepřistoupili – to by byla past. „Dost, Steindorfa musíme odepsat!“ rozhodli zpravodajci.
Začátkem roku 1937 našel Dobianer v poštovní schránce vily v Podmoklech brožuru o německé branné moci. Neznámý posel mu ji doručil přímo do domu. V kapitole Špioni, zrádci, sabotéři našel čtyři stránky o činnosti své banky včetně kopií části korespondence se Steindorfem.
Dopisem z 10. března oznámil tento proval podplukovník Václav Kopačka druhému oddělení: „Naštěstí gestapo zatklo pouze sedm makléřů, kteří měli s firmou v Podmoklech obchodní styky. Dalších 150 nevypátralo. Kromě toho máme rozpracováno na čtyři stovky lidí, mezi nimiž bychom mohli získat několik dobrých agentů.“
Bilance Dobianerova bankovního domu byla úctyhodná. Tímto způsobem získalo druhé oddělení 25 agentů z řad německých vojáků, většinou poddůstojníky a tři důstojníky, dále dva členy pasové a celní kontroly, pět policistů a pět četníků. Mezi civilisty měl Dobianer na stovku spolupracovníků a kromě toho v Berlíně pilně zaměstnával soukromou detektivní kancelář. Ti všichni dodávali prvotřídní informace a dokumenty. Bohužel několik ochotných Němců a českých vlastenců zaplatilo tuhle spolupráci životem anebo dlouholetým vězením.
„Průměrná životnost dobrovolného spolupracovníka zpravodajské služby (agenta, důvěrníka, informátora či chcete-li špiona) obnášela podle mínění odborníků tři až čtyři roky,“ připomínal Fárek zkušenosti z období mezi dvěma válkami. „Přitom jsme samozřejmě nevylučovali, že při dobrém vedení ze strany zpravodajské organizace může informátor pracovat úspěšně i déle – pět až šest let... Každá výzvědná organizace musí počítat s přirozeným úbytkem spolupracovníků, který nahrazuje náborem nových. Znamená to v prvé řadě starat se o existující sítě a současně hledat a budovat odpovídající náhradu.“
Vojáci se snažili Dobianera zachránit, proto mu dali doklady na cizí jméno. Ráno 15. března 1939, kdy německý wehrmacht pochodoval Prahou, mu dal Fárek peníze a dokumenty, aby mohl utéct. Nejschůdnější cesta vedla do Polska. Později se usadil ve VÍdni.
I tam ho gestapo vypátralo, v únoru 1940 poslalo do koncentračního tábora v Oranienburgu. V červnu 1943 skončil v Berlíně na šibenici.
František Moravec „štikou“
Šéfem pátrací skupiny byl 30. září 1934 jmenován podplukovník generálního štábu František Moravec. Jeho krédem byla podle historika Stanislava Kokošky myšlenka: „Pro vojenské zpravodajství platí zásada, že vede válku už v míru.“
„Zpravodajská síť proti Německu neexistovala až na několik agentů velmi nízké úrovně, chyběly zdroje, které by mohly pravidelně získávat informace na vojenském poli,“ stěžoval si nový šéf pátračky. „Zprávy o Maďarsku byly slabé a nedostatečné. Nebyly konspirační domy a byty, ani krycí adresy, na nízké úrovni byla technika fotografování a tajného písma, kódy a šifry primitivní a v praxi zřídka používané. Neexistovaly zpravodajské základny v přátelských a neutrálních zemích zaměřená na zpravodajské operace v Německu.“ Z Vídně přicházely „podrobné zprávy o soukromém životě a milostných pletkách bývalých arcivévodů a vysoké rakouské aristokracie, materiál spíš vhodný jako libreto Lehárových operet“.
Brigádní generál František Moravec - Československý legionář, důstojník Československé armády a přednosta druhého oddělení Hlavního štábu (vojenská zpravodajská služba)
Přesto kolují o Moravcovi různé historky, které ho neukazují v dobrém světle. Podplukovník měl mnoho osobních nepřátel, které si vytvořil svou povahou – byl sebevědomý, nekompromisní, ale také ironický a uštěpačný. Podezřívali ho, že chce rychle dosáhnout vysoké funkce.
Moravec chápal, že hlavním cílem je nacistické Německo. Dokázal vyhledávat schopné lidi. Byl náročný a nekompromisní k podřízeným a jejich práci dal účelný a vysoce produktivní styl práce. Navíc získal více peněz na zpravodajskou činnost a značně rozšířil zpravodajskou síť proti Německu.
„Do jakési »personální tišiny« vpadla ve druhé polovině třicátých let »štika« v podobě pplk. gšt. Františka Moravce, která rozhýbala celé povodí,“ napsal historik Zdeněk Titl. „Může být ještě dlouhá léta předmětem historického bádání, nakolik pozitivně i méně pozitivně ovlivnila Moravcova osobnost nejen předválečný, ale i válečný a dokonce poválečný vývoj československého vojenského výzvědného zpravodajství. Jako nesporná se však potvrdila jedna důležitá zásada: prosadit se do řízení tak náročného a citlivého úseku československého vojenství, jakým bylo předválečné vojenské zpravodajství, mohla jen osobnost, která ve své povaze sjednocovala osobní interes s interesem instituce, v níž pracovala. Takovou osobností Moravec byl se všemi svými osobními mentálními silami a slabinami. Věděl, co chce, a věděl i jak toho dosáhnout. Střetával-li se přitom nejen s věcnými problémy, ale i s konkrétními lidmi ve svém blízkém okolí, je nasnadě, že vystupovaly do popředí právě jeho osobní povahové rysy a vlastnosti. Ty nemuselo toto okolí vždy plně akceptovat. Muselo je však brát na vědomí a počítat s nimi.“
V únoru 1936 vystřídal Drgáče plukovník František Hájek, reprezentativní postava, jemuž přezdívali Maharadža. „Plk. gšt. F. Hájek nalezl ve svém novém přednostovi pátrací skupiny zřejmě přesně to, co potřeboval – výkonného, rázného a odborně zdatného důstojníka, jenž miloval své povolání, obětoval mu všechen čas, a který měl výsledky,“ hodnotil jejich spolupráci Jiří Šolc v knize Ve službách prezidenta. „Potřeboval též někoho, kdo bude denně řídit chod oddělení za jeho poměrně časté nepřítomnosti. Hájek nechával Moravcovi zcela volné pole působnosti, a protože sám inklinoval spíše ke společenské než k pracovní stránce funkční náplně svého zařazení, přenášel na jeho bedra stále častěji rozhodování i odpovědnost, které měl vykonávat sám.“
Rozsáhlá mezinárodní spolupráce
Také po odborné, technické a materiální stránce se druhé oddělení zdokonalovalo. Za Moravce dostali všichni operativci osobní auta, takže se stali pohyblivějšími. V listopadu 1937 proběhl kurz pátrací služby, na kterém referenti přednášeli o činnosti německých a maďarských tajných služeb.
Moravec vytyčil čtyři stupně zpravodajské struktury:
- Pražská centrála měla za úkol řídit podřízené složky a analyzovat získávané zprávy.
- V Praze, Brně, Bratislavě a Košicích umístit krajské ústředny, které měly vést operace proti přirozeným nepřátelům.
- Těmto ústřednám budou podřízeny předsunuté agenturní ústředny (PAÚ), jejichž důstojníci vyhledávali nové agenty a udržovali s nimi spojení.
- Krajským ústřednám podléhají zpravodajci na velitelství armádních sborů, divizí a pluků.
Důležité bude zřídit agenturní skupiny ve státech sousedících s Německem, nakonec vznikly ve Švýcarsku a Holandsku.
Nejlépe se československým zpravodajcům spolupracovalo s francouzskými kolegy z tamního druhého oddělení (Deuxiéme Bureau). Dvakrát ročně se scházeli v Praze a Paříži. V letech 1934–1935 dokonce fungovalo v československé metropoli společné středisko Poste Mixe, na jehož provoz přispěla Paříž 1,2 miliony korun. Po jejím zrušení se tady usadil jako styčný důstojník Henri Gouyou.
V únoru 1934 se v Praze zabydlel pod rouškou konzula – to bylo obvyklé krytí příslušníků SIS – major Harold Charles Lehrs Gibson. Moravec s ním okamžitě navázal spojení. Britům chyběly strategické informace o Německu, zvláště když Hitler mluvil stále agresivněji, a proto byli vděčni za všechny zprávy.
Když prezident Beneš podepsal v Moskvě v roce 1936 smlouvu o spolupráci, začalo se uvažovat i o vzájemných zpravodajských stycích. Dne 27. května založili v Praze společné pracoviště vojenské tajné služby GRU a druhého oddělení pod krycím názvem VONAPO 20 (VOjennyj NAbljudatělnyj POst). Jeho služebnu zřídili ve vile majora Karla Palečka v Praze-Střešovicích, financovala ji Moskva. Přebýval tam i jeden styčný sovětský důstojník. Za španělské občanské války, kdy proti levicové vládě vystoupili vojáci v čele s generálem Franciskem Frankem, zajišťovalo VONAPO přesuny sovětských důstojníků a vojenského materiálu ke španělské republikánské vládě.
Pro Prahu špionilo 850 Němců a Rakušanů
V rukou československé rozvědky se tak postupně v letech 1933 až 1939 ocitly nesmírně citlivé strategické informace o nacistickém Německu. Konkrétně třeba o rozvoji jeho leteckého programu nebo konkrétních zbrojních plánech.
„Šlo o veledůležité strategické informace – například o počtech německých armádních a leteckých jednotek, kvalitě jejich výzbroje i dislokaci, včetně jmen velitelů,“ říká Karel Straka.
K nejvýznamnějším informátorům patřil Hugo Zappe, který sloužil u abwehru, tedy vojenské zpravodajské služby, v Drážďanech. Prověřoval minulost lidí, kteří byli vypovězeni anebo utekli z Československa. Získával rovněž údaje o tom, jestli se jiným agentům vyslaným do Německa podařilo překonat kontrašpionážní „karanténní bariéru“, anebo ne. Podílel se i na odhalení desítek nacistických agentů, kteří působili v ČSR. Případně dával tipy na odborníky, kteří by mohli s čs. rozvědkou spolupracovat. Gestapo ho zatklo v roce 1937 a byl odsouzen k trestu smrti.
Expert Říšského ministerstva letectví Albrecht Spiess posílal do Prahy takové unikátní zprávy, že je předávali spojencům, zvláště Francouzům. K nejzávažnějším patřily strategické informace o nacistickém leteckém programu z let 1934–1936. Francouze přiměl k přehodnocení modernizace letectva a k zintenzivnění špionáže v nacistickém leteckém průmyslu. V roce 1935 byl i Spiess popraven.
Levicový německý emigrant Manfred Cammerer vytvořil v Německu rozsáhlou síť důvěrníků. Zřejmě nejdůležitější byly zprávy o tamních zbrojovkách. Po rozbití Československa ho gestapáci našli a poslali na popraviště.
Velmi cenným špionážním úlovkem se staly plány německé štábní hry z roku 1936, která rozehrávala nejrůznější varianty přepadení Československa. „Šlo o jedno z nejzásadnějších varování, že nacisté se o svých agresivních plánech jen tak nebaví, ale podnikají velmi konkrétní plány a kroky, jak napadnout a obsadit Československo,“ vysvětlil Straka.
Ve službách československé špionáže se ve dvacátých a třicátých letech vystřídalo 850 Němců a Rakušanů. Mnozí bohužel zahynuli. „Ukazuje to na jejich neobyčejně vysoký morální kredit.“ Při několikaletém bádání ve francouzských, německých, rakouských a českých archivech Straku fascinovalo i to, že „ti lidé do toho šli s plným vědomím, že spolupráci s čs. rozvědkou nemusí přežít“.
Pracovníci studijní skupiny rekapitulovali v lednu 1939 činnost oddělení. Ukázalo se, že hlavní zprávy o německých mobilizačních plánech dostalo oddělení od Francouzů a o organizaci divizí domobrany (Landwehr) a zřízení pohraniční stráže (Grenzwacht) od Sovětů.
Unikátní informace o invazi
Začátkem března 1938 zažádal osvědčený agent A-54 o naléhavou schůzku v sobotu 11. března ráno v Turnově. „Sdělil mi bez jakéhokoli úvodu, že Čechy a Morava budou 15. března obsazeny a že Slovensko se za německé patronace osamostatní,“ napsal později major Emil Strankmüller, který s ním jednal. „Postupně mně agent na mé dotazy sdělil všechny podrobnosti. Byl informován i o tom, že ve dnech 12. až 14. března mají být v Brně a Jihlavě organizovány provokační akce zbylé německé menšiny, které měly ospravedlnit Hitlerovu pomoc německým soukmenovcům na zbytku našeho území a politicky aspoň částečně odůvodnit nutnost porušení mnichovské dohody.“
Členové vlády tomu nechtěli věřit. Zato o stejném nebezpečí se dověděly britské a francouzské tajné služby. Britská MI 6/SIS nabídla Moravcovi, aby se s několika důstojníky uchýlil do Londýna. V úterý 14. března 1939 odletělo jedenáct zpravodajců k Angličanům.
V Londýně Moravec stručně zformuloval úkoly svého týmu. Roztřídíme dovezené spisy a všechno, co je nezbytné, předáme Britům. Dále podchytíme a rozšíříme existující sítě agentů. Zajistíme styk s protektorátem, zvláště s našimi důstojníky Jaroslavem Hájíčkem a Antonínem Longou. Poblíž Londýna instalujeme rádiovou vysílačku.
Postupně podchytíme zpravodajce i ostatní důstojníky, kteří na různých místech Evropy iniciativně budují kanály pro utíkající lidi a sbírají informace, a vytvoříme z nich jednotnou funkční organizaci. Všude bychom měli vytěžovat uprchlíky, protože ti přinášejí čerstvé znalosti o situaci v protektorátu a v říši. A samozřejmě využijeme zastupitelské úřady, které naši diplomaté nevydali Němcům.
Dopisem exprezidentu Edvardu Benešovi, který přednášel na univerzitě v Chicagu, mu nabídl Moravec své služby. Když se Beneš usadil v Británii, nosil mu informace z domova a domlouval různé akce.
Na území protektorátu vznikalo spontánně několik odbojových skupin. Takřka všichni bývalí příslušníci druhého oddělení se do nich zapojili. Trvalo dlouho, než se domácí a zahraniční odboj zformovaly a začaly spolupracovat. S Londýnem se čeští odbojáři poprvé spojili rádiem 4. října 1940. Postupně začalo fungovat několik tajných vysílaček.
Patrně nejdůležitějším informátorem zůstával agent A-54, se kterým se stýkali čeští odbojáři. „Z vojenské kanceláře protektorátu se tvrdí, že k útoku na Anglii dojde do 15. září,“ telegrafovali z protektorátu do Londýna 3. září. „Osmnáct tisíc letadel všech druhů, ve vlnách. Dráždivý a slzotvorný plyn. Za náletu pokus o vylodění s použitím všech člunů námořního loďstva, také ponorek a rychlých člunů.“ Je připraveno „padesát svěžích divizí“.
To je příliš velké nebezpečí, než abychom o něm informovali pouze britské zpravodajce. Beneš proto požádal o přijetí u premiéra Winstona Churchilla.
V listopadu 1940 agent sdělil: Letos Hitler na Francii nezaútočí – pochytil to z diskusí, které vedou důstojníci abwehru. Předpokládá se, že německé armády na ni vtrhnou přes Belgii a Holandsko.
Další zpráva se blížila fantazii: „Nejpřísněji tajená zbraň proti Anglii. Z porady šéfa štábu pražského abwehru s vedoucím oddělení 3 v Berlíně vysvítá, že jde o jistý druh vzdušného torpéda, které se katapultováním změní v letadlo. Schopnost dosáhnout cíl není prozatím velká. Získat podrobnější informace je těžké.“ Ovšem britští vojáci a vědci už měli o nových létajících zbraních první zprávy – tohle je jenom potvrzovalo.
A-54 rovněž popsal činnost pražského gestapa a abwehru i změny v zaměření výzvědné činnosti – ale to byly spíše báchorky. Zato zpravodajce ohromily informace o tom, jak hluboce Němci pronikli mezi odbojáře.
Praha informovala Londýn o pokračujících přípravách k invazi a nakonec i o rozhodnutí Hitlera ji přeložit na později a místo toho nejdřív zaútočit na Sovětský svaz. Podle historika Keitha Jefferyho, který napsal oficiální historii MI 6, napsal, si šéf této služby generál Steward Menzies pochvaloval, že špičkové informace o těchto zvratech v Berlíně dostával od Moravce, který je měl od agenta A-54.
Konec I. dílu.
První díl najdete zde. Třetí a poslední díl pak zde.
Oprava: Článek v jednom případě špatně uváděl datum vzniku rozvědky jako 11. listopadu 1918. Správné datum je 12. listopadu 1918. Chybou redakce se v textu také objevilo, že major Haužvic se do Prahy vrátil v listopadu 1978, správně samozřejmě mělo být 1918. Autorovi i čtenářům se omlouváme.
