V polovině února 1919 dorazila do Prahy francouzská vojenská mise v čele právě s Pellém, která podle předchozí dohody s československou vládou převzala organizaci armády nové republiky.
Armáda v té době byla složena z mnoha nesourodých celků bojujících na několika frontách – v českém pohraničí proti českým Němcům, na Těšínsku proti Polákům a na Slovensku proti Maďarům. V řadách armády bojovali dobrovolníci z řad sokolů, námořníci a navrátilci z fronty, jak v rakouských uniformách, tak v legionářských.
Podobně nesourodý byl i velitelský sbor – na Slovensku velel italský generál Piccioni, před ním rakouský plukovník Schöbl a legionářům na Těšínsku plukovník Šnejdárek, Čech v uniformě francouzské cizinecké legie.
Úkolem generála Pellého bylo, aby z nesourodých jednotek, které neměly ani jednotné uniformy a zbraně, vybudoval akceschopnou armádu.
Československo požádalo o pomoc Francii a ta vybrala právě jeho, důstojníka, který měl zkušenosti z Madagaskaru i Maroka, i ze zákopů a štábů armády bojující v 1. světové válce. Jeho velkou výhodou bylo, že uměl dobře německy, což mu usnadnilo komunikaci.
Zastavte bolševiky
Pellé ovšem jen neorganizoval, musel i bojovat. Na konci května 1919 nastoupil do funkce náčelníka generálního štábu a 4. června byl prezidentem T. G. Masarykem jmenován vrchním velitelem na Slovensku, kterým zůstal až do října téhož roku. Jeho hlavním úkolem bylo ubránit území Slovenska před maďarskou ofenzivou.
Maďarům se zprvu dařilo, v březnu se v Budapešti odehrál komunistický převrat a ustanovili republiku. Jednotky pod rudými vlajkami začaly obsazovat jih a východ Slovenska; 7. června 1919 dobyly Zvolen a v Prešově byla 16. června 1919 vyhlášena regionální Slovenská republika rad. Československé jednotky se statečně bránily proti přesile.
Formoval armádu i kreslil. Villa Pellé oslavuje stoleté výročí republiky |
Ale generál Pellé se snažil také o diplomatické vyřešení celého konfliktu. Na mírové konferenci ve Francii bylo 12. června 1919 rozhodnuto ve věci československo-maďarské hranice. Po dlouhých poradách maďarská vláda nakonec přistoupila na příměří, které mělo nastat k 24. červnu.
Československé jednotky pak 7. července postoupily na vyhlášenou demarkační čáru, v podstatě na budoucí státní hranice. Úspěch oslavili i spojenci, Rumuni, kterým se 3. srpna podařilo obsadit Budapešť. Poslední boje skončily 14. srpna, kdy čs. jednotky dobyly bratislavské předměstí Petržalku.
Pellé však nemá jen bojové a diplomatické zásluhy. Podařilo se mu vybudovat struktury generálního štábu, kladl důraz na vojenské školství, postavil armádu na moderní základy a podpořil zavedení všeobecné vojenské služby.
Umění, manželka a dcera
Generál nicméně nebyl jen voják. Jeho zájmy byly velmi široké. Stejně jako na předchozích působištích i v Praze se zajímal o kulturu a historii. V zájmu posílení kulturních vztahů mezi naší zemí a Francií pomáhal organizovat výstavu československého umění v Paříži.
Zájem o umění ho přivedl i do roztockého ateliéru malířky Zdeňky Braunerové. Tady se 56letý generál seznámil s o 30 let mladší malířčinou neteří Jarmilou. Bláznivě se do ní zamiloval, začal se učit česky a česky jí také psal dopisy.
„Litovam upřímné, zarinko, že dnes zbratil jsem vaší laskavu navštívenu. Bohužel přišel jsem několika minuty pozdě a viděl jen vaší sestru ve svatojirske ulici. A nebudeme se hubičkovati do neděli!“ psal jí zamilovaný voják, donedávna zapřisáhlý starý mládenec.
Jeho mise v Praze skončila v lednu 1921, kdy se stal vysokým komisařem Francie v tureckém Istanbulu. Měl dohlížet na plnění mírových dohod, byl předsedou komise pro černomořské úžiny a podílel se na přípravě mezinárodní konference v Lausanne.
Do Prahy se však vrátil, 23. dubna 1921 se na Staroměstské radnici oženil se svou Jarmilou. Společně si pořídili vilu v Dobřichovicích u Prahy a narodila se jim dcera Maryška.V novém domově nakonec společně strávili jen jedno léto. Generál zemřel v roce 1924.
