Británie se stala třetí zemí světa (po USA a SSSR), která úspěšně zvládla vývoj a výrobu jaderných hlavic. První jaderný program s krycím názvem Tube Alloys byl zahájen již za druhé světové války. V lednu 1947 začal nový program HER (High Explosive Research), který 3. října 1952 vyústil v operaci Hurricane, což byl první britský jaderný výbuch na australském Trimouille Island. V oblasti ponorek s jaderným pohonem Británii předběhli ještě Francouzi s třídou Le Redoutable.
Video: ponorka třídy Vanguard
První britská generace
Úplně první britskou jadernou ponorkou byla HMS Dreadnought (S101), poháněná americkým tlakovodním reaktorem Westinghouse S5W. Ponorka měla kýl založený 12. června 1959 a do služby byla zařazená 17. dubna 1963. Na tuto osamocenou a do jisté míry experimentální jednotku navazovala třída Valiant, poháněná již domácím tlakovodním reaktorem Rolls Royce PWR1 (Pressurized Water Reactor) s výkonem 20,5 MW. HMS Valiant (S102) byla založena v lednu 1962 a do služby byla zařazena v červenci 1966. Druhá jednotka HMS Warspite (S103) byla do služby zařazena o rok později.
Prvními britskými jadernými ponorkami, vyzbrojenými balistickými raketami (SSBN), byla třída Resolution. Vznikla podobně, jako úplně první ponorka této kategorie, americká USS George Washington (SSBN-598). Ta byla původně založena jako útočná ponorka USS Scorpion (SSN-589), ale během stavby byl trup prodloužen o 40 metrů vložením sekce se sily pro 16 balistických raket středního doletu UGM-27 Polaris, s doletem 2 500 km.
Obdobně využili Britové plány existujících útočných ponorek třídy Valiant a do trupu vložili sekci pro rakety Polaris A-3T, pocházející z americké třídy SSBN Laffayete. Poslední verze raket Polaris A-3T měla dolet zvýšený na 4 600 km a tři návratová tělesa MRV (Multiple Re-Entry Vehicle). MRV nebyla schopná samostatného manévrování, ale dopadala na stejný cíl s předem definovaným rozptylem, aby bylo dosaženo co největšího plošného účinku, podobně jakou u kazetové munice. Každé MRV neslo jadernou hlavici ET.317 ráže 200 kt.
Stavba ponorek šla sice rychle, ale nebyla úplně bez potíží. Americká sekce měla větší průměr než trup Valiantu, což vyžadovalo konstrukční úpravy. Protože jaderné nosiče měly být na moři mnohem déle než útočné ponorky, bylo potřeba zvýšit objem převážených zásob i komfort poskytovaný mnohem početnější posádce (143 vs. 103 mužů). Ve výsledku byl trup prodloužen o 42,6 m, výtlak vzrostl ze 4 400 t na hladině na 7 500 t a ze 4 900 t pod hladinou na 8 500 t.
Pohonnou jednotku konstruktéři převzali beze změny z valiantů, což se neblaze projevilo na výkonech třídy Resolution. Dvě parní turbíny English Electric s výkonem po 5 600 kW nedokázaly mnohem větší ponorce udělit na hladině vyšší rychlost než 15 uzlů a pod hladinou 21 uzlů. Po výměně jádra reaktoru a turbín při generální opravě, výkon stoupl a s ním i maximální rychlosti na 16, respektive 23 uzlů. Ponorka se dokázala ponořit do operační hloubky 230 m. Trup byl částečně pokrytý anechoickým potahem tlumícím „pingy“ nepřátelských sonarů.
Britové zpracovali různé scénáře jaderného konfliktu. Nejničivější Option 1 počítal se zničením sovětského politického a vojenského velení, včetně toho v protiatomových krytech. Pro naplnění tohoto scénáře se jako optimální jevila stavba 5 jednotek, která umožňovala mít v trvalém operačním nasazení dvě ponorky s 32 raketami. Salva 16 polarisů umožňovala zničit 12 sovětských měst s 96% pravděpodobností.
Nakonec byly postaveny čtyři jednotky: HMS Resolution (S22) zařazená do služby 2. října 1967, HMS Repulse (S23) zařazena 28. září 1968, HMS Renown (S26) zařazena 15. listopadu 1968 a HMS Revenge (S27) zařazena 4. prosince 1969. Plánovaná pátá jednotka HMS Ramillies byla zrušena v roce 1965. Tento počet umožňoval Britům udržovat na moři 1 – 2 ponorky pro jaderné odstrašování. Na zbylých dvou probíhaly nutné opravy po plavbě a stmelovací výcvik posádky před další plavbou.