O téměř zapomenutém bojovém turbočmeláku napsal v roce 2013 rozsáhlý článek do časopisu Letectví a kosmonautika Lubomír Hubený, který byl vedoucím projektu tohoto po všech stránkách zajímavého stroje. Korunu tomu všemu v dobrém slova smyslu nasadili muzejníci z Kunovic, kteří vrak předmětného letounu, dávno však už přestavěného na „obyčejný“ práškovací, našli minulý rok v Maďarsku. Po pracné a citlivé rekonstrukci se stane obnovený bojový turbočmelák významným exponátem Leteckého muzea v Kunovicích.
Co chtěli soudruzi z NDR
Tehdejší Německá demokratická republika (Východní Německo) se pyšnila rozvinutým zemědělským letectvem. Je tedy pravda, že v tomto oboru nebyl snad žádný stát RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci, ekonomické uskupení zemí východního bloku) vyloženým outsiderem, ale například Němci byli největším zahraničním odběratelem našich klasických pístových Čmeláků Z-37 (246 kusů z celkem 713 vyrobených).
Velký počet vycvičených německých práškovacích pilotů, tedy pilotů, kteří se většinu letového času pohybují ve výšce korun (vyšších) stromů, se stal v roce 1984 motivem plánů východoněmeckého vojenského velení využít tento lidský potenciál při útocích na pozemní cíle. V případě potřeby, tedy války, by práškaři povolaní ze zálohy zůstali u svých strojů, které by se jednoduše v místních podmínkách rychle upravily na bitevní. Aby to bylo možné, musel být letoun pro takovou adaptaci už naprojektován a ve vojenských skladech se musela nacházet potřebná zařízení. Prioritou východoněmeckých plánů bylo vybrat použitelný letoun, nebo lépe řečeno nalézt výrobce, který ho připraví.
Nová role pro turbočmeláka?
Letouny Z-37T Agro Turbo (ty žluté)
V té době v Československu začínala výroba zemědělského stroje Z-37T Agro Turbo, běžně zvaného turbočmelák. Toho nakonec bylo vyrobeno pouze několik desítek kusů, v čemž měla prsty již zmiňovaná RVHP, nebo chceme-li to říci natvrdo, tak její vedoucí člen Sovětský svaz. K zahraničním provozovatelům se dostala část turbočmeláků až po roce 1989.
K pohonu turbočmeláka sloužil tuzemský turbovrtulový motor M601Z, což byla „zemědělská“ verze motoru řady M601. A přesto, že „zetko“ mělo snížený výkon na 362 kW (oproti M601B s 544 kW v dopravních turboletech), poskytovalo dostatečný přebytek výkonu tak chybějícího u klasických pístových čmeláků.
Na základě zájmu německého zákazníka upravili v otrokovickém Moravanu projekt zemědělského Z-37T na vojenskou verzi, ta dostala označení Z-37TM (M jako military). Práce probíhaly za podpory Aera Vodochody a Výzkumného ústavu leteckého Kbely (č. útvaru VÚ 030).
Všechnu potřebnou výzbroj měl Z-37TM nosit na dvou závěsnících po křídlem. Kvůli takové zátěži musela být konstrukce křídla zesílena. Zemědělské turbočmeláky mohly nést sice čtveřici doplňovacích nádrží, dvě pod centoplánem a po jedné pod vnějšími částmi křídla, plánované vojenské zařízení však mohlo být o poznání těžší, případně navíc působit dynamickými silami při střelbě, atd.
Místo výzbroje mohl letoun nosit přídavné nádrže. Proto byl rozšířen palivový systém o možnost čerpání paliva z přídavných nádrží za letu. Zde možná někdo namítne, že viděl i žlutého čmeláka nebo turbočmeláka s přídavnými nádržemi, to se však jedná o již zmiňované a někdy označované jako doplňovací. V těch si pilot dopravoval dostatek paliva na odlehlé polní působiště, kde byly před zahájením prací svěšeny a palivo se z nich do letounu přečerpávalo na zemi.
Více práce než rozšíření palivového systému si vyžádala avionika a dále přivedení elektrické a pneumatické instalace k závěsníkům. Pod přístrojovou deskou se našlo místo pro ovládací panel s přepínači výzbroje, ten obsahoval i ovládací prvky přídavných nádrží. Řídící páka, na které pak byly i přímo odpalovací spínače, pocházela z letounu L-39 Albatros. V kabině přibyl také gyroskopický střelecký zaměřovač a pilot seděl na upravené sedačce umožňující použití padáku, tedy další věci, které běžný práškař při boji s mandelinkou nepotřebuje.
Z-37TM, maketa ovládacího panelu výzbroje a přídavných nádrží
Pumy nebo raketnice měly být výzbrojí Z-37TM, první v řadě je přídavná nádrž.
Plánovaná výzbroj
Pod každou polovinu křídla dostal Z-37TM jeden upravený závěsník z L-39. Na ně se plánovalo v případě bojového turbočmeláka zavěšovat především pumy o hmotnosti 50, 100, nebo 250 kg. Velkou paseku na méně odolných cílech, pokud by se pilot trefil, by nadělaly salvy neřízených protipozemních raket S-5 ráže 57 mm z raketnic UB-16-57, kam se jich vešlo 16 kusů. A do třetice se uvažovalo o kontejnerech PK-3 se třemi kulomety ráže 7,62 mm.
Z přídavných nádrží byly na výběr 350litrové, nebo 150litrové, opět typy používané na L-39. Tady si musíme uvědomit, že při bitevních akcích se s nimi snad ani nepočítalo, protože kam dát potom v případě pouhých dvou závěsníků výzbroj. Hypotetickým řešením by bylo použití například jedné nádrže a jedné pumy. Praktické využití takové konfigurace je na vážkách, neboť charakter nasazení bojového turbočmeláka při útoku na relativně blízký cíl z vyloženě polního letiště, by použití přídavné nádrže nevyžadoval. Ale je pravdou, že letové zkoušky s nesymetrickou zátěží proběhly (let s jednou pumou). S nesymetrickou zátěží se totiž vážně uvažovalo při letech průzkumných, kdy by jeden závěsník nesl průzkumný kontejner a druhý přídavnou nádrž. Své uplatnění by přídavné nádrže našly také při delších přeletech.
Za zlatý hřeb plánované výzbroje, ale plánované takříkajíc v akademické rovině před startem projektu, můžeme označit řízenou raketu vzduch-vzduch s infračerveným naváděním K-13 (v kódu NATO AA-2 Atoll). Rakety K-13 byly vlastně sovětské Sidewindery, kdy první tuto americkou střelu, použitelnou k podrobnému studiu sovětskými inženýry, přivezl čínský MiG-17 poté, co se do něj zapíchla a nevybuchla při souboji s tchajwanským stíhačem. Turbočmelák s Atollem by působil rozhodně impozantně a můžeme si ho představit v protivrtulníkovém boji (porovnáním parametrů je jasné, že zdaleka ne každý vrtulník by pro něj byl lehkým soupeřem).
Bojový turbočmelák jde do vzduchu
Pro adaptaci na prototyp bojové verze byl „obětován“ právě vyráběný letoun z první série s výrobním číslem 006. Ten se částečně upraven pro novou roli (určitě zesílená konstrukce křídla) poprvé vznesl 13. července 1985, zatím bez jakéhokoliv vrchního nátěru a s prototypovou imatrikulací OK-088
Bojový Turbočmelák Z-37TM
V srpnu, když byly práce na vojenskou konverzi dokončeny, dostal hnědo-zelenou kamufláž na horní a boční plochy a světle modrou barvu na spodní. Na kýlovce byl malý nevojenský praporový výsostný znak (ten se objevoval i na žlutých práškovacích turbočmelákách) a na trupu a křídle byly prototypové imatrikulace OK-078.
A zuřivě vypadající „prášek“ začal létat. Letové zkoušky probíhaly se cvičnými pumami, prázdnými raketnicemi i přídavnými nádržemi. Zkoušely se i odhozy cvičných pum při horizontálním letu či při mírném klesání pod úhlem 30°. Cílová plocha se nacházela na otrokovickém letišti. Jednoznačným plusem bylo, že při tom nikdo nepřišel k úhoně, na druhou stranu asi ten, kdo ty betonové pumy pak hledal a případně vyrýval ze země, příliš nadšený nebyl.
V září došlo konečně k předvedení stroje Němcům. Od té doby však o nich nikdo z tvůrců projektu neslyšel a projekt bojového turbočmeláka byl z vyšších míst zastaven.
Na stále kamuflovaném letounu se pak nějaký čas zkoušelo různé zemědělské aplikační zařízení, rozmetací i postřikovací. Nakonec stroj dostal klasický žlutý kabát (předtím došlo k výměně plátěného potahu) a pod imatrikulací OK-PJD nastoupil službu u SlovAiru. O dalším osudu stroje a o jeho rekonstrukci pro Letecké muzeum v Kunovicích si můžete přečíst v tomto článku.
 |
