„Na poli lidských konfliktů nikdy tak velké množství nevděčilo za tak mnoho tak nepatrné hrstce,“ prohlásil 20. srpna 1940 britský premiér Winston Churchill na adresu letců, kteří se téměř bez oddechu utkávali v tvrdých bojích s nacistickými útočníky. V té době sice ještě nebyla bitva ani zdaleka vyhrána, Churchillova slova ale přesně vystihla její podstatu.
Po nebohé Francii představovala Velká Británie další sousto v řadě, na které si hitlerovské Německo brousilo zuby. Hlavní díl práce měla vykonat Luftwaffe. Počítalo se s tím, že Britové následně v bezvýchodné situaci ještě rádi přistoupí na mír s Němci nadiktovanými podmínkami. Až krajním řešením se měla stát operace Lvoun (Unternehmen Seelöwe), tedy do jisté míry vlažně plánovaná invaze do Británie.
Do invaze se však mnohým z německých generálů moc nechtělo, mezi nimi figuroval i velitel Kriegsmarine (válečného námořnictva) velkoadmirál Erich Raeder, který už z principu představoval klíčovou postavu pro zajištění dopravy přes Kanál. A nadšen z ní nebyl dokonce ani samotný Hitler, který jinak netradičními vojevůdcovskými nápady jenom oplýval, až z toho šla kolikrát jeho generálům hlava kolem.
Lodě britského pobřežního konvoje během útoku německých letadel
Německý bombardér Dornier Do 17
Za první den letecké bitvy o Británii se zpravidla označuje 10. červenec 1940, kdy Luftwaffe provedla první větší nálet na britský pobřežní konvoj s kódovým označením Bread, přičemž vítěznou stranou v tomto konkrétním střetu byla jednoznačně ta britská. A později stejného dne Luftwaffe bombardovala i přístavy Falmouth a Swansea. Právě útoky na pobřežní konvoje a cíle na jižním pobřeží Anglie jsou charakteristické pro první fázi letecké bitvy o Británii trvající až do 12. srpna, proto ji označujeme také jako bitvu o Kanál. Oproti následujícímu období se vyznačovala nižší intenzitou a z pohledu ztrát obou stran nebyla tak bolestivou.
Od 13. do 23. srpna probíhala operace Útok orla – Adlerangriff, její první den potom známe jako Adlertag. Luftwaffe prováděla především nálety na letiště v jižní, východní a střední Anglii a na radarové stanice rozeseté po pobřeží. Zatímco útoky na letiště představovaly pro RAF velkou nepříjemnost, tak radary se díky nosníkové konstrukci nosných sloupů ukázaly do jisté míry proti náletům imunními, navíc i v případě jejich poškození nebylo až takovým problémem je později uvést opět do provozu. Po 19. srpnu začaly nálety mířit i na průmyslové oblasti městské.
Německé stíhačky Messerschmitt Bf 109E během bitvy o Británii
Hawker Hurricane Mk. I, především hurricany nesly na britské straně hlavní tíhu bitvy o Británi.
V další fázi bitvy, od 23. srpna do 6. září, pokračovaly útoky na letiště stíhačů RAF v postupně upadající míře, ale o to více vzrostl počet náletů na průmyslová města. Tyto nálety měly mimo jiné přispět i k omezení výroby britských letadel. Ač Londýn nebyl veden mezi cíli, dopadl na něj v noci 24. srpna menší objem německých pum. Následoval noční nálet RAF na Berlín a poté v noci z 5. na 6. září provedla Luftwaffe svůj první mohutnější nálet na Londýn.
Piloti z 242. perutě, uprostřed legendární stíhač a velitel perutě Douglas Bader. V roce 1931 přišel Bader následkem havárie při letecké akrobacii o nohy a musel se vzdát létání. Během podivné války se mu podařilo opět nastoupit do služby, když představené přesvědčil, že protézy nejsou v jeho případě kontraindikací.
Sektorové velitelství Duxford 12. skupiny RAF. Patřila pod něj i 310. československá stíhací peruť, viz volací znaky perutí na listech papíru připíchnutých na stěně. (Bitva o Británii, září 1940)
Poslední fáze od 7. září až do 31. října (někdy bývá půlená ještě na dvě fáze; navíc data začátků a konců jednotlivých fází bitvy se v různých zdrojích liší) byla ve znamení strategických náletů na britská města, prováděných ovšem v podstatě taktickými bombardéry. Kvůli rostoucím ztrátám bombardérů se nálety čím dál tím více přesouvaly do temné části dne. Pokračovala úporná snaha o vybombardování Londýna, ale ušetřena nebyla ani řada měst dalších.
Londýn 7. září 1940
Tříletá Eileen Dunne v londýnské dětské nemocnici Great Ormond Street Hospital, kde byla hospitalizovaná po zranění utrpěném při německém náletu.
Jako konec bitvy o Británii označujeme 31. říjen, ve skutečnosti však ničivé noční nálety na britská města pokračovaly i dlouho poté. Sami Němci někdy kladou konec bitvy o Británii až do jara 1941, kdy se přesunuly hlavní síly Luftwaffe do východních enkláv v souvislosti s blížícím se zahájením operace Barbarossa.
V řadách Královského letectva se během téměř čtyři měsíce trvající bitvy o Británii postupně zapojilo do bojů 2 353 domácích stíhacích letců a vedle nich také 145 Poláků, 127 Novozélanďanů, 112 Kanaďanů a v neposlední řadě 88 Čechoslováků. Více než pět stovek stíhačů RAF padlo, další stovky utrpěly vážná zranění. A téměř dvě stovky z nich se během bitvy o Británii staly esy, což znamená, že tito piloti dosáhli pěti a více sestřelů.
Velitel 242. perutě Douglas Bader a velitel 310. perutě Alexander Hess (Bitva o Británii, září 1940)
Stíhací letoun Spitfire Mk.I od 19. perutě během doplňování paliva (Bitva o Británii, září 1940)
Nejslavnější z našich v této bitvě Josef František bojoval až do své smrti 8. října 1940 v řadách polské 303. peruti. Se 17 potvrzenými sestřely, které navíc vybojoval v průběhu necelého jednoho měsíce, se František zařadil mezi nejúspěšnější stíhací esa bitvy o Británii.
K vítězství RAF zásadní měrou přispěl i britský systém včasného varování před leteckými útoky, založený na radaru a budovaný od poloviny 30. let. Radary monitorovaly letouny blížící se k Británii, další významnou složku monitoringu nepřátelských leteckých sil, teď už nad vlastním územím, tvořili příslušníci pozorovatelského sboru (Observer Corps) civilní protiletecké obrany.
A právě díky radarovým stanicím a pozorovatelskému sboru dokázala RAF účinně organizovat obranu. Ve prospěch Britů hrálo i to, že se bojovalo především nad jejich územím, a tak sestřelení stíhačky RAF neznamenalo automaticky ztrátu vycvičeného letce.
Operační místnost velitelství 10. skupiny RAF, objekt se nacházel v podzemním bunkru.
Bitva o Británii 1940, pozorovatel civilní protiletecké obrany Londýna
Prakticky je nerealizovatelné zmínit všechny složky mající svůj podíl na vítězství v bitvě o Británii. Do obrany se nějakým způsobem zapojila v podstatě celá země. Připomenout můžeme například celonárodní akci sběru hliníkového nádobí pro získání materiálu na výrobu letadel, akci rozjel tiskový magnát a tehdejší ministr letecké výroby Lord Beaverbrook. Ale když někdo přinesl sestřeleného junkerse, nemohla se s tím nějaká pánvička nejistého chemického složení rovnat.
A právě díky urputnosti obránců - vojáků i civilistů - musela Luftwaffe spolknout hořkou pilulku porážky. Své dávky samozřejmě dostali i sebevědomý říšský maršál Göring a vůdce Hitler, ale u nich se to asi ztratilo.
 |
Letadla bitvy o Británii
Protože letadlům bitvy o Británii bude později věnován samostatný článek, představíme si zde pouze ta stěžejní, a to navíc ve stručné formě.
Hawker Hurricane
První moderní stíhací jednoplošník britského Královského letectva Hawker Hurricane byl do služby zařazen na podzim 1937, zhruba o rok dříve než slavnější spitfire. Za ním sice zaostával výkonem, na druhou stranu jeho tradičnější konstrukce (např. příhradový trup) zaručovala rychlejší masovou výrobu a především snadnější opravy po poškození v boji. Z rozdílných vlastností obou typů vyplynula také taktika - zatímco spitfiry se měly věnovat rychlým a obratným Messerschmittům Bf 109, hurricany měly ničit bombardéry. Hurricane během bitvy o Británii sestřelily více nepřátelských strojů než spitfiry. A právě s hurricany zasáhly do bitvy o Británii i československé perutě RAF: 310. získala status operační jednotky 17. srpna a 312. mohla být do boje nasazena od 2. října.
Piloti z 310. československé stíhací perutě RAF před letounem Hawker Hurricane Mk I, bitva o Británii, základna Duxford, 7. září 1940
Spitfire Mk.I od 19. perutě, před akcí je nezbytné stíhačku vybavit municí. (Bitva o Británii, září 1940)
Supermarine Spitfire
Spitfire se stal nejslavnějším britským stíhacím letounem celé války, mnozí ho pokládají za vůbec nejslavnější a nejkrásnější stíhačku světa. Prototyp elegantního dolnoplošníku poprvé vzlétl v březnu 1936, do služby u RAF se první Spitfiry Mk.I dostaly v srpnu 1938. V bitvě o Británii bylo těmito povedenými stroji vyzbrojeno méně perutí než hurricany, těsně před vypuknutím bitvy mělo RAF ve výzbroji jen 160 spitfirů, zatímco hurricanů bylo na 350 a poměr se - i kvůli náročnější výrobě modernějšího letounu - měnil jen pomalu. V průběhu války byl typ díky potenciálu své moderně řešené konstrukce neustále vylepšován, tzn. vznikaly nové verze se silnějšími motory, lepší výzbrojí apod. Poslední verze Mk.24 vznikla až v roce 1946.
Messerschmitt Bf 109
Hlavní stíhací letoun Luftwaffe Messerschmitt Bf 109 vydržel ve službě v postupně přicházejících verzích po celou dobu války. Prototyp vzlétl v roce 1935, první sériové kusy dostala Luftwaffe v únoru 1937. Do bojů zasáhly poprvé ještě téhož roku ve Španělsku v Legii Condor. Ačkoliv od roku 1941 začal být do služby zařazován po některých stránkách povedenější Focke-Wulf Fw 190, byla „stodevítka“ hlavním strojem německého letectva až do konce války.
Německé stíhačky Messerschmitt Bf 109E během bitvy o Británii
Německá těžká dvoumotorová stíhačka Messerschmitt Bf 110 během bitvy o Británii
Messerschmitt Bf 110
Těžká dvoumotorová stíhačka, která byla díky delšímu doletu na rozdíl od „stodevítky“ schopná dálkového doprovodu bombardérů. Přestože měl za sebou tento typ řadu úspěchů z Polska i Francie, v bitvě o Británii se rychle ukázalo, že podobný stroj nemá proti jednomotorové stíhačce mnoho šancí. V dalším průběhu války se ale Messerschmitt Bf-110 neztratil – na východní frontě se uplatnil například při útocích na pozemní cíle, a protože umožňoval zástavbu radaru, slavil také úspěchy jako noční stíhač.
Heinkel He 111
Henkeil He 111 představoval základní typ německého bombardovacího letectva na začátku druhé světové války. Vznikal v první polovině 30. let v době, kdy Německo ještě oficiálně dodržovalo zbrojní omezení a byl proto zprvu deklarován jako dopravní letoun, několik kusů také používala Lufthansa. Prototyp vzlétl v únoru 1935 a první He 111 byly k Luftwaffe zařazeny v roce 1937. Bojovým křtem prošly rané stroje v řadách Legie Condor ve Španělsku. V dalších verzích - výkonnějších a s jinak řešenou kabinou s bohatým prosklením - vstupovaly do druhé světové války.
Heinkel He 111 nad Londýnem (Bitva o Británii)
Junkers Ju 88
Junkers Ju 88
Junkers Ju 88 byl snad nejuniverzálnějším německým letounem druhé světové války, navíc byl i jedním z nejpovedenějších. Na začátku války a během bitvy o Británii se uplatnil ve své primární roli bombardéru (byl schopen i střemhlavých útoků). Postupně se používal v řadě dalších verzí: průzkumné, torpédové, noční stíhací, dálkové denní stíhací a na konci války jako létající puma.
