 |
Vzducholodě i ponorky vznikly přibližně ve stejnou dobu, na přelomu 19. a 20. století, protože jejich reálná použitelnost závisela na vhodném zdroji pohonu. Tím byl motor s vnitřním spalování. Předtím se sice dělaly pokusy s elektromotory, ale ty byly kvůli bateriím brzy zavrženy jako bezperspektivní. Zatímco vzducholodím došel dech s nástupem letadel těžších vzduchu, vývoj ponorek pokračuje nepřetržitě dodnes.
Páteř Kriegsmarine
Prvním účastníkem souboje byla německá ponorka U-134. Jednalo se o Typ VII, což byla s počtem 703 postavených kusů zdaleka nejpočetnější třída nejen v rámci Kriegsmarine, ale také na světě. Konkrétně se jednalo o verzi VIIC, které bylo vyrobeno 568 kusů, takže představovala skutečného tažného koně války o Atlantik.
Proti verzi VIIA měla o 60 cm prodloužený trup a větší objem nádrží. Dalších 38 t paliva umožnilo zvýšit dosah při plavbě na hladině rychlostí 10 uzlů až na 15 700 km. Ponorku poháněly nové dieselové motory MAN M6V40/46 s trvalým výkonem 2 100 kW a krátkodobým až 2 400 kW. Maximální rychlost plavby na hladině byla 17,6 uzlu, trvale udržitelná 17 uzlů.
Typ VIIC měl také silnější obšívku tlakového trupu. Plechy silné 18,5 mm umožnily ponor až do hloubky 230 m. Při délce 67 m a plném výtlaku 1 070 t se nejednalo o typicky oceánskou ponorku. Její nasazení v této roli byla z nouze ctnost. Pozoruhodné úspěchy nebyly ani tak výsledkem fenomenálních výkonů ponorek jako spíše nepřipraveností a nezkušeností nepřítele. Posádku ponorky tvořili 4 důstojníci a 40 až 52 poddůstojníků a mužstva, podle konkrétního cíle plavby.
Výzbroj ponorky tvořily čtyři torpédomety ráže 533 mm na přídi a jeden na zádi. Zásoba torpéd byla zvětšena z původních 11 na 14. Na ničení neozbrojených cílů, které nestály za odpálení drahého torpéda, byl na palubě před věží namontovaný kanon S.K. (Schiffskanone) L/45 ráže 88 mm s palebným průměrem 250 nábojů.
Tento kanon neměl s legendárním Flakem 18/36/37 společného nic, kromě ráže. Protiletadlové palby nebyl schopen, protože maximální náměr byl jen 30o. Se zavedením konvojů a eskort ztratilo dělo prakticky význam a postupně bylo na Dönitzův rozkaz demontováno, což byl případ i U-134.
Věž ponorky s kanonem C/30 ráže 20 mm
Na plošině v zadní části věže byl automatický kanon S.K. C/30 ráže 20 mm. Kanon měl délku hlavně 65 ráží a používal tehdy nejvýkonnější náboj ve své ráži 20 × 138 mm. Úsťová rychlost střely byla kolem 850 m/s, podle typu. C/30 měl teoretickou kadenci 280 ran/min, praktická rychlost střelby byla kolem 120 ran/min. Později zavedená verze C/38 měla kadenci 450 ran/min, což zvýšilo i praktickou rychlost střelby na 180 ran/min.
Pozemní verze na ypsilonové lafetě s reflexním zaměřovačem Flakvisier měla účinný dostřel 2 200 m, ale námořní C/30 na jednoduché pivotové lafetě s ramenní opěrkou a nitkovým zaměřovačem Linearvisier jen zhruba poloviční. Pro kanon bylo k dispozici 4 830 nábojů v zásobnících po 20.
Ponorka U-134 měla posílenou protiletadlovou obranu. Hmotnost ušetřená demontáží kanonu S.K. L/45 byla využita pro vybudování plošiny pro instalaci dalšího protiletadlového kanonu ráže 20 mm za věží. Standardní název byl Plattform II, ale ponorkáři jí běžně říkali Wintergärten – zimní zahrada.
Novinkou ve výbavě verze VIIC byl aktivní sonar S-Gerät, určený k vyhledávání hladinových plavidel. Proti zaměření spojeneckými radary dostávaly německé ponorky varovný přijímač FuMB 1 Metox (Funkmessbeobachtungsgerät – radiový zaměřovací přístroj). Metox dokázal detekovat radiové vysílače, pracující s délkou vlny 1,5 m, což byly typicky britské radary ASV Mk.II.
Není všechno zlato ...
Metox měl charakteristickou dřevěnou anténu, které se kvůli tvaru přezdívalo Biskajakreutz (Biskajský kříž). Dokázal zachytit impulzy radaru a převést je na zvukový signál. Výhodou všech varovných přijímačů je, že jim stačí zachytit impulz radaru, takže operátor ví o pracujícím radaru dříve než jeho protivník o něm, protože ten musí počkat, až bude odraz od cíle tak silný, aby ho dokázal přijímač radaru zachytit. Na druhou stranu, zachycení pulzu radaru ještě nemusí znamenat, že jste odhaleni (posádka bitevní lodi Bismarck by „mohla vyprávět“).
Radary ASV Mk.II měly dva rozsahy nad a pod 14 km. Důvodem bylo, že radar nemohl vyslat nový signál, dokud nezachytil a nezpracoval předchozí. Pod hranicí 14 km mohl operátor přepnout na dvojnásobnou opakovací frekvenci, čímž vzrostla přesnost a rozlišovací schopnost radaru. Pro operátora Metoxu znamenala dvojnásobná frekvence pípání jistotu, že jsou skutečně zaměřeni.
Jenže při rychlosti letadla již bylo většinou pozdě, protože mezitím bylo možné ponorku identifikovat vizuálně. Proto měl Metox jen malý význam, a navíc Američané a krátce po nich i Britové začali používat radary s 10cm délkou nosné vlny, kterou Metox nedokázal zachytit. Od srpna 1943 bylo používání Metoxu úplně zakázáno, protože si Němci mysleli, že ho Britové dokážou zaměřit.
Přestože mluvíme o ponorkové hrozbě, ponorky měly nejslabší výkony pod hladinou, kde byly poháněné dvěma elektromotory s výkonem 560 kW. Tím pádem spadla nejvyšší rychlost jen na 7,6 uzlu. Při ekonomické rychlosti 4 uzly dokázala ponorka urazit pouhých 150 km.
Pobyt pod vodou byl omezen jak kapacitou baterií, tak zásobou kyslíku. Čím více ponorka pod vodou manévrovala, tím dříve byly baterie vybité, proto se posádky snažily spíše „nenápadně odplížit“ z dosahu. Většinou však byla limitem dýchatelnost vzduchu. Doba pobytu pod vodou se lišila v závislosti na aktivitě a odolnosti posádky. Maximální doba zpravidla nepřesahovala 14 hodin.
Typická silueta ponorky typ VII C
Kýl U-134 byl založen 6. září 1940 v loděnici Bremer Vulkan v Brémách. 17. května 1941 byla spuštěna na vodu a 26. července téhož roku předaná Kriegsmarine. Prvním velitelem byl kapitán-poručík (Kptlt.) Rudolf Schendel.
U-134 nepatřila mezi úspěšné ponorky. Během dvou plaveb u břehů Norska se posádce podařilo potopit jen britskou nákladní loď Waziristan z konvoje PQ-7a. Na další tři plavby vyrážela U-134 z francouzského La Pallice, kam byla převelena, ale úspěch se nedostavil. Neúspěšná byla i šestá plavba k břehům USA.
Teprve na sedmé plavbě se posádce podařilo v centrálním Atlantiku potopit panamský parník SS Scapa Flow s nákladem manganu a gumy. Radost z úspěchu však kazilo, že se během plavby z neznámých důvodů zastřelil námořník Gerhard Rataj. Kapitán Rudolf Schendel byl po návratu převelen k výcvikové jednotce a jeho místo zaujal Kptlt. Hans-Günther Brosin.
Ani ten nebyl dítkem štěstěny. Původně se chtěl stát námořním pilotem, ale byl převelen na ponorku U-634. Během cvičné plavby se jeho U-boot srazil s ponorkou U-272. Obě plavidla se potopila a zahynulo 29 mužů. Brosina před vojenským soudem zachránil jen zoufalý nedostatek důstojníků.
Na první bojové plavbě byla U-134 napadena a poškozena leteckým útokem. Poučením pro Brosina bylo, že nemá smysl se pokoušet uniknout letadlům nouzovým ponorem. Pro příště byl rozhodnutý postavit se jim na hladině.
Vytrvalost není k zahození
Spojené státy byly jedinou zemí, která používala ve větším měřítku vojenské vzducholodě ještě za druhé světové války. Důvodem byla německá ponorková hrozba. Od 12. prosince 1941 probíhala operace Paukenschlag, což bylo nasazení německých ponorek proti obchodním lodím u amerického východního pobřeží. Přestože bylo napoprvé nasazeno jen šest ponorek (z toho se jedna musela vrátit), byly spojenecké ztráty vysoké.
V USA neplatilo nařízení o zatemnění, takže siluety lodí byly proti osvětlenému pobřeží dobře patrné a protiponorková opatření byla v plenkách. Němci mluvili o „Zweite glückliche Zeit“ – druhých zlatých časech (první byly po pádu Francie).
Jednou z nesporných výhod vzducholodí proti letounům je to, že výkon motorů potřebují jen pro dopředný let. Jinak mohou „viset“ ve vzduchu dle libosti, po dobu omezenou jen odolností posádky, úbytkem nosného média nebo povětrnostními vlivy. To se dá velmi dobře využít, při hlídkování nad rozsáhlými plochami moří a oceánů, což je činnost, která nevyžaduje dosahování závratných rychlostí.
Formace amerických neztužených vzducholodí
V době napadení Pearl Harboru měly Spojené státy ve výzbroji jen 10 neztužených vzducholodí. Z tohoto počtu byly tři cvičné lodě třídy L, jedna cvičná třídy G, dvě bývalé armádní vzducholodě třídy TC a čtyři moderní blimpy třídy L, vyráběné od roku 1940 gumárenskou společností Good Year.
Vzhledem ke geografické poloze USA byly vzducholodě velmi užitečným prostředkem pro hlídkování proti ponorkám. Při dodržování elementárních pravidel to byla poměrně bezpečná činnost, protože vzducholoď byla vždy rychlejší než ponorka, takže si mohla udržovat bezpečný odstup. Nepřátelské letouny neměly takový dolet, aby se mohly ke vzducholodi přiblížit, natož ji ohrozit.
Vzducholodě snadno unesly tehdy ještě poměrně objemný radar a obsluhu, která se mohla ve službě střídat. Kromě toho mohly vzducholodě posloužit při záchraně leteckých osádek, protože se dokázaly vznášet prakticky v nulové výšce. Výhodou Američanů bylo, že na rozdíl od zbytku světa dokázali ve velkém vyrábět helium, což zajišťovalo vzducholodím mnohem větší bezpečnost než vodík.
Rychlé posilování
Základna vzducholodí byla vybudována a oficiálně otevřena 2. ledna 1942 v Lake Hurst. Jednotky LTA (Lighter Than Air) tvořila první skupina hlídkových vzducholodí 1. APG (Airship Patrol Group), složená z 12. peruti (ZP-12) a 32. peruti (ZP-32). ZP-12 se základnou v Lake Hurst měla ve výzbroji čtyři vzducholodě třídy K. ZP-32 byla převelena na základnu Moffet Airfield v Kalifornii.
Do roku 1945 vzniklo pět křídel vzducholodí s celkem 13 podřízenými perutěmi. Na východním pobřeží působil Fleet Airship Wing 1 se základnou v Lake Hurst, který vznikl reorganizací 1. APG. Tvořily ho čtyři perutě ZP-11, ZP-12, ZP-14 a ZP-15. Třináctka byla vynechána, protože námořníci jsou pověrčiví, piloti také a námořní piloti úplně nejvíc. Oblast Mexického zálivu kryl Fleet Airship Wing 2, tvořený perutěmi ZP-21, ZP-22 a ZP-23.
Porovnání velikosti amerických blimpů tříd L, G, K a M
Pro představu o rozsahu činnosti LTA: za války bylo vycvičeno zhruba 1 400 pilotů vzducholodí a 3 000 členů posádek, početní stav vzrostl ze 430 na 12 400 lidí. Firma Good Year vyrobila celkem 154 vzducholodí, z toho 133 třídy K, 10 třídy L, 4 třídy M, sedm cvičných třídy G a pět třídy L pro civilní zákazníky.
Překotným vývojem prošly prostředky pro detekci ponorek. Radar jsme zmínili. Sedmého března 1942 byla vyzkoušena novinka. Radiová sonarová bóje, shazovaná do vody. Testů, ve vodách mezi New London a Long Islandem, se zúčastnila vzduchloď K-5 a ponorka USS S-20. Sonarová bóje dokázala detekovat ponorku v hloubce do 20 m na vzdálenost 5,5 km.
Další novinkou byl detektor magnetických anomálií MAD (Magnetic Anomaly Detector), který dokázal zachytit drobné změny způsobené ocelovým trupem ponořené ponorky. Testy na vzducholodích a armádních bombardérech Douglas B-18 Bolo proběhly v červnu.
MAD byl účinný proti ponorkám v malých hloubkách, do 30 m a při průletu v malé výšce, kolem 35 m. Z toho důvodu byla vzducholoď ideálním nosičem. Navíc měla, proti letounu, výrazně menší počet kovových částí, což se projevilo na účinnosti MAD. Na základě výsledků byla pod krycím názvem Project Sail okamžitě objednána výroba 200 souprav.
Pro usnadnění dlouhých letů byl zaveden systém hyperbolické radionavigace LORAN (LOng RAnge Navigation). První testy ve vzduchu proběhly 13. června 1942 se vzducholodí K-2. Do konce války bylo vybudováno 72 vysílacích stanic a vyrobeno přes 75 000 přijímačů. První verze pracovaly s přesností zhruba 10 mil na vzdálenost 1 500 mil. Modernější verze testovaná od dubna 1943 zajišťovala přesnost navedení 1,5 míle na vzdálenost 1 100 mil.
Tyto experimenty se neobešly beze ztrát. Osmého června 1942 v noci došlo ke srážce vzducholodí L-2 a G-1. Při katastrofě zahynulo na palubě G-1 pět mužů posádky a tři civilní vědci, na palubě L-3 tři muži posádky a jeden vědec. Přežil pouze pilot L-2 Howard Fahey. Tu noc vědci testovali u pobřeží New Jersey možnost použití podvodních magneziových flér k nasvícení siluety proplouvající ponorky.
Bojové úsilí LTA jen nad Atlantikem přestavovalo 37 554 letů v celkovém trvání 378 237 hodin. Německé ponorky potopily u amerického pobřeží 532 lodí bez doprovodu. Pokud byly lodě nebo konvoje doprovázené vzducholodí, došlo k jediné ztrátě. 25. května 1942 byl ponorkou U-593 potopen panamský tanker Persephone s nákladem 80 000 barelů ropy. Na druhou stranu, navzdory původním obavám, byla v boji ztracena pouze jediná vzducholoď a z posádky zahynul jediný muž.
Královská loď
Třída K, přezdívaná The King Ships, byly neztužené vzducholodě (blimpy) vyráběné firmou Good Year v Akronu ve státě Ohio. S počtem 133 vyrobených kusů byla třída K páteřním typem vzducholodi amerického námořnictva. K-74 patřila k poslední objednané sérii. Měla při délce 76,7 m a průměru tělesa 17,6 m objem 12 043 m3 a nosnost 3 525 kg.
Potah vzducholodi byl trojvrstvý, impregnovaný gumou nebo neoprenem. Díky nízkému tlaku v tělese neznamenalo protržení pláště žádnou katastrofu. K-52 se dokázala při jednom nočním letu vrátit na 80 km vzdálenou základnu s roztrženým krytem levého motoru a dvěma trhlinami v potahu v délce 25 a 18 cm.
K pohonu sloužily dva hvězdicové, vzduchem chlazené, zážehové devítiválce Pratt & Whitney R-1340-AN-2 Wasp, se zdvihovým objemem 22 l, poskytující výkon po 410 kW. To s trojlistými stavitelnými vrtulemi stačilo k dosažení cestovní rychlosti 93 km/h a maximální rychlosti 125 km/h. V optimálním režimu měla třída K dolet 3 535 km a vytrvalost 38 h a 12 minut.
Posádku vzducholodi tvořilo 10 mužů. Pobyt v gondole nebyl žádný med. Gondola nebyla kvůli úspoře hmotnosti izolovaná proti hluku. Posádky si stěžovaly, že jim hučí v uších ještě pár hodin po letu. Gondola neměla ani tepelnou izolaci. Běžně zamrzaly potraviny, včetně vajíček. Uvnitř bylo cítit gumu z impregnace. Na druhou stranu byla na palubě kuchyňka, toaleta, umyvadlo, proutěná křesla pro muže, kteří neměli službu, a dvě plátěná lehátka.
Typický „blimp“ třídy K z období druhé světové války
Na palubě byl jen jediný padák určený pro vazače, který mohl seskočit a na zemi zorganizovat skupinu, která zajistila přistání vzducholodi. Ostatní členové posádky padáky neměli. Vzducholoď se pohybovala většinou v tak malé výšce, že jejich použití nebylo možné.
Výzbroj vzducholodi tvořil kulomet Browning M2HB (ráže 12,7 mm) s palebným průměrem 500 nábojů umístěný v „horním patře“ přední části gondoly. Pumovnice pojala 2 bomby nebo hlubinné nálože AN-Mk.41 případně Mk.47 s hmotností 136 kg. Další dvojici bylo možné zavěsit na vnější závěsníky. Pod sedačkou pilota byla pistole ráže .45 a signální pistole.
Pro vyhledávání ponorek nesla vzducholoď radar AN/APS-2. Zařízení pracující v 10 cm pásmu (nosná frekvence 3,3 GHz) mělo dostatečnou rozlišovací schopnost, aby dokázalo zaměřit objekty s charakteristickým rozměrem v řádu metrů. Radar dokázal na 140 km zaměřit pobřežní linii, na 60 km cíl o velikosti křižníku a na 30 km věž vynořené ponorky se 7% přesností ve vzdálenosti a 3% v kurzu. Novější verze pracovala s vlnou dlouhou 3 cm, což zajišťovalo větší přesnost a vyšší rozlišovací schopnost.
Druhý díl uvedeme zítra, 7. července, pozn. red.
