Při ní 24. října 1960 na místě zahynulo při explozi balistické rakety R-16 (SS-7 podle klasifikace NATO) 76 lidí, vojáků i civilních techniků vývojových a výrobních závodů. Na vině bylo porušení celé řady elementárních bezpečnostních pravidel při zkouškách.
Cigareta zachránila konstruktéra rakety
Desítky dalších lidí zemřely v nemocnicích. Mezi oběťmi havárie byl i tehdejší nejvyšší velitel strategických raketových vojsk SSSR Mitrofan I. Nedělin. Ten se rozhodl sledovat start rakety přímo na startovací ploše. Nejhorší nehoda v dějinách letů do vesmíru je tak označována jako Nědělinská katastrofa.
Jako zázrakem přežil konstruktér rakety Michail Jangel. "Jak to, že jsi to přežil," ptal se Jangela v telefonu těsně po havárii sovětský vůdce Nikita Chruščov. "Šel jsme si zakouřit," zněla lakonická a roztřesená odpověď Jangela, který dostal krátce poté jeden ze svých několika infarktů.
Sovětské vedení oficiálně oznámilo, že maršál Nědělin a dalších 91 příslušníků raketových vojsk i civilistů zahynulo při letecké katastrofě.
Pravdu se veřejnost dozvěděla až po 30 letech. Pozdější odhady hovoří o 125 až 200 obětech.
Ignorované problémy
Již od počátku příprav start provázely problémy, sovětští vůdci ale nechtěli nic slyšet o tom, že by se posunul.
Raketa R-16, na Západě označované jako SS-7 Saddler, měla původně odletět 23. října 1960. Z technických důvodů byl start odložen o 24 hodin.
O výsledek se osobně zajímal tehdejší šéf Sovětského svazu Chruščov, a tak vedoucí představitelé armády o dalším odložení odmítli diskutovat. Marná byla četná varování techniků.
Raketové motory a přístroje se kontrolovaly a opravovaly přímo na odpalovací ploše a nový druh paliva se oproti běžné praxi ani nepřečerpával do vedlejších zásobníků. Únik paliva označil "otec" rakety Jangel za drobnost.
Nešťastný 24. říjenTento den je prostě v Rusku pro start raket prokletý. V letech 1960 a 1963 v tento den vybuchly rakety R-16, respektive R-9. |
Ve večerních hodinách 24. října byla vyhlášena třicetiminutová předstartovní pohotovost. Najednou vyšlehl z jednoho motoru plamen, který okamžitě pronikl do palivové nádrže s kyselinou dusičnou a ta se vylila na betonové prostranství. Tlaková vlna následné exploze, která byla viditelná do vzdálenosti 50 kilometrů, odhodila přítomný personál na několik desítek metrů a pak se rozpoutala ohnivá smršť.
Raketa i se startovací konstrukcí se přelomila a spadla na ještě živé, hořící lidi, kteří připomínali živé pochodně. Filmové záběry katastrofy ukazují, že mnozí se marně pokoušeli o útěk a pokud je nedostihly plameny, udusili se jedovatými výpary paliva.
Po Nědělinovi zůstala pouze část čepice a hodinky, které se zastavily v čase 18:45. "Kdo se bojí, ať jde domů," prohlásil krátce před svou smrtí.
Vyšetřování vedl Leonid Brežněv, ale sovětské vedení se vše snažilo zamést pod stůl. Mrtví byli pochováni na různých částech hřbitova, aby nebyl nápadný stejný den smrti uvedený na hrobech.
Pozůstalí se pravdu dozvěděli až po třiceti letech, kdy se také v Bajkonuru objevil památník obětem s nápisem: "Věčná sláva vojínům, kteří zemřeli hrdinnou smrtí při plnění svých vojenských povinností 24. října 1960". Do té doby se oficiálně hovořilo o "leteckém neštěstí".
Pozdější vyšetřování ukázalo, že chyba byla v tom, že systém dal nesprávný signál k otevření palivových uzávěrů. Samozápalné a vysoce toxické palivo pak katastrofu dokonalo. Velkou roli sehrálo i uspěchání celé akce.
Pokusy s mezikontinetální balistickou raketou s novým palivem pokračovaly až do ledna 1961 a koncem téhož roku byla raketa SS-7 zařazena do výzbroje sovětské armády. Přesně o tři roky později, 24. října 1963, explodovala na kazašské základně další raketa. Tato nehoda si vyžádala sedm obětí.
