Článek znovu vydáváme u příležitosti 60. výročí založení kosmodromu.
Dodnes patří Bajkonur počtem kosmických startů k nejrušnějším v celosvětovém měřítku. Také spolehlivost provozu je dnes špičková. Samozřejmě že se tomuto kosmodromu nevyhnuly ani havárie, ani neštěstí, která stála nemálo životů.
Připomeňme jen tak zvanou „Nedělinovu katastrofu“. Při ní 24. října 1960 kvůli porušení celé řady elementárních bezpečnostních pravidel při zkouškách vojenské balistické rakety R-16 zahynulo při explozi na místě 76 lidí, vojáků i civilních techniků vývojových a výrobních závodů. Desítky dalších zemřely v nemocnicích. Mezi oběťmi havárie byl i tehdejší nejvyšší velitel strategických raketových vojsk SSSR, maršál dělostřelectva M. I. Nedělin.
Střelnice pro jaderné hlavice?
Dějiny této původně raketové střelnice sahají do počátku padesátých let 20. století. V té době vedení Sovětského svazu rozhodlo o vývoji mezikontinentální balistické rakety, která by mohla dopravovat hlavici s nukleární náloží na vzdálenost přes 10 tisíc kilometrů a ohrožovat tak i cíle na území USA, tehdejšího nejvýznamnějšího protivníka SSSR.
Do té doby vyvíjené a provozované taktické rakety s doletem pouhých několika stovek kilometrů se zkoušely na střelnici u vesničky Kapustin Jar na levém břehu řeky Volhy mezi Volgogradem a Astrachaní. Okolní obydlená území potřebám testů nových zbraňových systémů nevyhovovala.
Nejdůležitější je utajení, pak teprve bezpečnost obyvatel |
Proto byla v roce 1954 ustanovena státní komise, která měla vybrat nové, vhodnější místo. Požadavek na vzdálenost od obydlených oblastí nebyl ani tak diktován snahou o bezpečnost obyvatelstva, jako spíše potřebou maximálního utajení vojenského vývoje.
Pro prozkoumání řady míst komise, kterou vedl generálporučík dělostřelectva V. I. Vozunjuk, doporučila umístit ji na území tehdejší Kazašské SSR v Kyzyl-Ordinské a Karagandské oblasti, ve stepích východně od Aralského jezera poblíže řeky Syr-Darja, která se mohla stát zdrojem potřebné vody nejen pro vojáky, ale i pro techniku.
Leninsk (dnešní Bajkonur) v letech 1950 až 1960
300 slunečních dní v roce
Kromě velmi řídkého osídlení v místě samotné střelnice byl prakticky pustý i střelecký sektor ve východním až severovýchodním směru do vzdálenosti tisíce kilometrů. Klimatické podmínky však byly trochu sporné. Horké a suché léto střídaly kruté zimy.
Na druhou stranu pro zkoušky rakety byla výhodou okolnost, že v daném místě bylo až kolem 300 slunečných dní do roka. Významným přínosem byla i blízkost stanice Tjura-Tam na hlavní železniční trati mezi Moskvou a Taškentem, s níž paralelně běžela i silnice. Tím mohly být od
Nejdřív Tajga, pak Zarja a až nakonec Bajkonur ... stejnojmenná vesnice je přitom od kosmodromu vzdálena 320 km. |
prvopočátku dobře zajištěny logistické potřeby nového vojenského komplexu.
Sovětská vláda doporučení komise akceptovala. Již v lednu 1955 přijeli na místo první ženisté, kteří začali s přípravou staveniště. Oficiálně však vláda teprve 12. února 1955 vydala rozhodnutí č. 292-181 ss, kterým zřídila 5. Naučno-issledovatel’skij ispytatel’nyj poligon MO SSSR (Pátá vědecko-výzkumná zkušební střelnice Ministerstva obrany SSSR, zkráceně 5-NIIP) pro zkoušky balistických raket s krycím názvem „Tajga“, které bylo v červnu 1959 změněno na „Zarja“.
Bajkonur v letech 2002 až 2005
Organizační struktura vojenské správy střelnice byla stanovena rozkazem Generálního štábu ozbrojených sil SSSR ze dne 2. června 1955. Tento den byl později rozkazem ministra obrany SSSR č. 00105 ze dne 3. srpna 1960 oficiálně označen za datum zřízení kosmodromu.
Prvním velitelem kosmodromu byl jmenován generálporučík A. I. Něstěrenko. Po startu J. A. Gagarina v dubnu 1961 byl pro potřeby publikace v masových sdělovacích prostředcích celý komplex nazván „Kosmodrom Bajkonur“, přestože, nebo právě protože, se vesnice Bajkonur nachází asi 320 km severovýchodně od kosmodromu.
Bajkonur v letech 2002 až 2005
První beton do základů Bajkonuru nalili v roce 1955
Za nesmírně tvrdých podmínek zahájili ženisté výstavbu raketové střelnice pod velením plukovníka T. M. Šubnikova. Nejprve byla na řadě samozřejmě betonárka se skladem cementu, písku a štěrku, pak výstavba provizorních komunikací a první výkopové práce.
První beton do základů ramp komplexu 1 pro připravovanou Koroljovovu balistickou raketu typu R-7 - dodnes používanou pod přezdívkou „semjorka“ (sedmička) - jako první stupeň raket Sojuz, začali vojáci ukládat 20. července 1955. Stavbu prvních dvou ramp tohoto komplexu ukončili v prosinci 1956.
Místo skutečné rakety použili přesnou maketu ... |
V té době sice Koroljov neměl k dispozici letový prototyp své rakety, ale na střelnici odeslal přesnou rozměrovou maketu, aby se mohlo vyzkoušet celé vybavení startovní rampy.
Město Bajkonur dnes
První start Koroljovovy rakety: havárie
První zkušební start rakety R-7 se uskutečnil 15. května 1957, ale stejně jako následující skončil nezdarem. Teprve třetí prototyp 21. srpna téhož roku urazil celou plánovanou vzdálenost asi 8 000 km, i když maketa bojové hlavice nevydržela při návratu do atmosféry tepelné namáhání a vysoko nad Kamčatkou se rozpadla.
Sputnik4. října 1957 v 19:28:34 |
Nicméně tento úspěch umožnil hlavnímu konstruktérovi Koroljovovi připravit další raketu k vypuštění první umělé družice, Sputniku 1. Stalo se tak 4. října 1957 v 19:28:34 světového času. Na Bajkonuru bylo už 5. října necelou půlhodinu po půlnoci místního času.
Ještě téhož roku startoval odtud druhý sputnik s fenkou Lajkou.
Paralelně s kosmickými starty pokračovaly zde zkušební lety balistických raket R-7, které SSSR potřeboval co nejdříve zařadit do výzbroje své armády.
V té době se již na severu evropské části Ruska rozbíhala v Archangelské oblasti výstavba další raketové základny, kde měly být tyto rakety připraveny k bojovému nasazení proti Američanům.
Nosná raketa Sojuz s kosmickou lodí Sojuz-TMA na rampě
Série úspěchů: první oběžnice Slunce, fotky Měsíce, Gagarin ...
Luna 12. ledna 1959 |
Po třech neúspěšných pokusech odstartovala 2. ledna 1959 upravená raketa R-7, která vynesla směrem k Měsíci první meziplanetární sondu Luna 1.
Sonda sice Měsíc minula a stala se první oběžnicí Slunce. Ještě týž rok ale zasáhla Měsíc sonda Luna 2 a Luna 3 pořídila první snímky odvrácené měsíční strany.
Gagarin12. dubna 1961 |
V roce 1960 začal Koroljov na Bajkonuru zkoušet prototyp pilotované kosmické lodě Vostok. Přestože řada těchto pokusů nedopadla podle jeho představ, 12. dubna 1961 na palubě Vostoku 1 odstartoval do kosmu i první kosmonaut, Jurij Alexejevič Gagarin.
Nosná raketa Proton-M s telekomunikační družicí putuje na rampu
Raketová vojska, kosmická vojska a nakonec kosmická agentura
Správou kosmodromu byla pověřena strategická raketová vojska RVSN (Raketnyje vojska strategičeskogo naznačenija), později rampy pro kosmické nosiče spravovala kosmická vojska VKS (Vojenno-kosmičeskije sily), která v roce 1996 přešla zpět do RVSN. V té době kosmodrom ještě nesl oficiální název 5. Gosudarstvennyj ispytatel’nyj kosmodrom MO RF (Pátý státní zkušební kosmodrom Ministerstva obrany Ruské federace, zkráceně 5-GIK).
Nosná raketa Proton-M s telekomunikační družicí putuje na rampu
Protože na základě dohody se samostatnou Republikou Kazachstán se postupně stahovaly vojenské jednotky z kosmodromu, projevilo se to i na názvu. 17. prosince 1997 vydal tehdejší ruský prezident Vladimir Putin dekret č. 1312, kterým se zřídilo středisko Federal’nyj kosmičeskij centr „Bajkonur“. V souvislosti s tím začala přebírat postupně jednotlivá zařízení kosmodromu ruská kosmická agentura FKA (Federal’noje kosmičeskoje agentstvo) od vojenského útvaru č. 11284, který postupně nekosmické objekty a pozemky předával městu Bajkonur.
Poslední vojenské útvary, které tvořily původní 5-GIK MO RF, byly rozpuštěny k 1. lednu 2009.
Město Bajkonur, město, které měnilo své jméno
Město Bajkonur na břehu řeky Syr-darji, kde žijí zaměstnanci kosmodromu se svými rodinami, se začalo stavět 5. května 1955, kdy se zde začal montovat první z dřevěných domků pro ženisty.
Leninsk (dnešní Bajkonur) v letech 1950 až 1960 (Zdroj: http://meteocenter.net/bai_photo.htm)
V té době nesl pouze krycí název „Zarja“, později rozšířený na celý kosmodrom. Město častokrát měnilo svůj název. První oficiální poštovní adresa zněla Taškent-90. Pak krátkou dobu neslo jméno blízké železniční stanice Tjura-tam, od ledna 1958 na základě usnesení prezidia Nejvyššího sovětu Kazašské SSR dostalo název Leninskij, později pozměněné na Leninsk. Současný název Bajkonur nese od 20. prosince 1995.
Leninsk (dnešní Bajkonur) v letech 1950 až 1960 (Zdroj: http://meteocenter.net/bai_photo.htm)
Smlouva s Kazachstánem, nové nosné rakety a plán na nový kosmodrom
Po rozpadu SSSR v roce 1993 přešel kosmodrom do vlastnictví nově vzniklého samostatného státu Kazachstán.
Po složitých jednáních byla 28. března 1994 v Moskvě podepsána dohoda o základních principech a podmínkách využívání tohoto kosmodromu Ruskem a 10. prosince 1994 pak v Moskvě dohoda o pronájmu kosmodromu Bajkonur Ruské federaci na dobu nejméně 20 roků za 115 milionů USD ročně, která vešla v platnost od 25. září 1995.
Nové nosné rakety Angara Dne 9. ledna 2004 podepsali ruský prezident V. Putin a kazašský prezident N. Nazarbajev v Astaně dohodu o prodloužení pronájmu do roku 2050. Dne 20. března 2005 byly v Astaně podepsány zakládající listiny společné kazašsko-ruské společnosti „Baterek“ pro komerční poskytování nových nosných raket typu Angara ruským, kazašským i zahraničním zájemcům.
Přestože má Rusko zajištěno ještě na dlouhou dobu možnost využívat tento kosmodrom, v současné době připravuje výstavbu nového kosmodromu „Vostočnyj“ v Amurské oblasti na Dálném východě Ruska, zejména pro nové typy vyvíjených nosných raket a pro budoucí starty pilotovaných lodí nové generace.
Nosná raketa Sojuz-FG s kosmickou lodí Sojuz-TMA při cestě na start na Bajkonuru
Současný kosmodrom Bajkonur
Vlastní kosmodrom (bez pádových oblastí stupňů ve střeleckém sektoru) zabírá plochu 6 717 km2.
Nachází se zde:
- 15 ramp devíti typů pro vypouštění kosmických nosičů,
- 4 rampy pro vypouštění mezikontinentálních balistických raket,
- 11 montážních budov MIK (montažno-ispytatel’nyj korpus) se 34 halami pro přípravu nosných raket, družic a sond,
- 3 tankovací stanice pro plnění nádrží kosmických těles KPL a stlačenými plyny,
- sledovací stanice s výpočetním střediskem pro zajišťování vzletu raket,
- stanice pro zkapalňování vzduchu pro výrobu kapalného kyslíku a dusíku (kapacita 300 t/den),
- tepelná elektrárna s výkonem 60 MW,
- energovlak s výkonem 72 MW,
- 2 letiště (“Krajnyj“ a „Jubilejnyj“, kde byla i přistávací dráha sovětského raketoplánu Buran),
- 470 km železničních tratí (z toho 40 km speciálního rozchodu), 1 281 km silnic,
- 6 610 km elektrorozvodné sítě a
- 2 784 km spojové sítě.
Nový seriál: Neznámé příběhy známých i tajných kosmických přístavůS Antonínem Vítkem budete moci na stránkách Technetu postupně procestovat všechny světové kosmodromy. Ty současné, známé i zcela neznámé, naprosto utajené i ty, které už byly dávno zrušeny. Navazujeme na unikátní seriál Technetu nazvaný Půlstoletí kosmonautiky, který následně vyšel i knižně. |
