„Kosmický let je rizikem a my na to nesmíme zapomínat ani na vteřinu. Věřte zkušenostem kosmonautů, že lehké expedice neexistují, při každé se děje něco nepředvídaného, a my na to musíme být připraveni. V tom je zvláštnost naší profese,“ říkával jeden z nejzkušenějších kosmonautů a člověk, který sám kosmonauty vybíral, Georgij Grečko (o jeho úmrtí jsme informovali zde).
Georgij Grečko na snímku ze září 2007 před obrazem Jurije Gagarina
Grečko pocházel z Leningradu (dnes Petrohrad), kde se 25. května 1931 narodil. Na počátku války ho rodiče poslali k příbuzným do vesnice na Ukrajinu v domnění, že mu tam bude lépe. Oblast však okupovali dva roky Němci. „Když odcházeli, málem mne, bratra a babičku zabili, protože domky v naší vesnici zapálili,“ vzpomínal po letech.
Jako šestnáctiletý student se přihlásil do průzkumné geologické expedice, která zkoumala na Kolském poloostrově oblasti za polárním kruhem.
Učitel prvních kosmonautů
Oblíbil si vědecko-fantastickou literaturu. V deseti letech přemýšlel o tom, že by v budoucnosti letěl do vesmíru.
„Jednou u mě našel otec knihu Měsíc, kde bylo na první stránce razítko NIMS,“ vzpomínal. „Divil se, kde se u mě vzala kniha, která pocházela z knihovny jejich ústavu.“ Pracoval totiž ve Výzkumném ústavu metrologie a standardizace (v ruštině zkratka NIMS).
Sergej KoroljovOtevřel bránu do vesmíru, ale byl to i Stalinův vězeň  Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938. |
V polovině padesátých let, po dokončení Vojenské vysoké školy strojní, nastoupil Grečko do konstrukční kanceláře OKB-1 v Kaliningradě (dnes Koroljov) u Moskvy, kterou založil hlavní konstruktér kosmických raket a lodí Sergej Koroljov. Účastnil se prací na řadě stěžejních projektů počínaje Sputnikem, který odstartoval z kosmodromu Bajkonur 4. října 1957.
Od března 1960 přednášel raketovou techniku první dvacítce sovětských kosmonautů. O rok později, v lednu 1961, byl jedním ze zkušebních komisařů, kteří prověřovali znalosti budoucích adeptů vesmíru. „Jurij Gagarin byl jednoznačně nejlepší,“ řekl mi jednou Grečko. „Nejen že všechno uměl, ale přitom zůstával klidný, nenervoval se.“
Seznamte se s neznámým příběhem kosmodromu Bajkonur. Tady vše začalo |
Stejně jako jeho kolega Konstantin Feoktistov i on naléhal na hlavního konstruktéra Koroljova, aby do vesmíru létali také odborníci. Feoktistovovi se to povedlo v roce 1964 jako prvnímu. Grečka zařadili mezi kandidáty kosmických výprav v květnu 1966. Avšak na začátku výcviku se zranil a musel ho přerušit. Několik měsíců rekonvalescence strávil dopisováním studie o výpravě lidí na Měsíc, její obhajobou získal titul kandidáta technických věd. Po uzdravení se do výcviku vrátil.
Mezi inženýry pro Měsíc
Cílem kosmonautů obou kosmických velmocí byl v šedesátých letech minulého století Měsíc. Sověti vybrali kosmonauty, kteří ho budou oblétávat a později přistávat, v lednu 1967. Mezi osmi inženýry, kteří se začali na tento úkol připravovat, byl i Grečko. Nicméně Alexej Leonov, který měl být prvním Rusem na Měsíci, tvrdil, že tento výcvik začal už dřív – v dubnu 1967.
Proč na Měsíci nepřistáli jako první Rusové? Exkluzivní seriál o dobývání vesmíru |
S vysazením na Měsíci počítali v roce 1970 nebo 1971. Avšak Sověti měli zpoždění a jejich lunární raketa N-1 čtyřikrát havarovala krátce po startu. Když v červenci 1969 vztyčili americkou vlajku na Měsíci Neil Armstrong a Buzz Aldrin, Moskva tento projekt zrušila – druhé místo považovala za ponižující.
Předčasný start na stanici
I když byl závod o Měsíc ukončen, současně pokračoval výcvik všech kosmonautů k výpravám na orbitální stanice. Grečko byl určen do náhradní posádky Sojuzu 9, hlavní posádka však v pořádku v roce 1970 odstartovala. Později byl náhradníkem pro Sojuz 12.
Intenzívně se zabýval dálkovým průzkumem Země. Proto se účastnil několika expedic na Pamír a na Sibiř, aby poznal místa, která bude z vesmíru fotografovat. On i další odborníci se totiž museli naučit správně analyzovat získané snímky.
Mezitím ho jmenovali palubním inženýrem pro Sojuz 17, za velitele určili letce Alexeje Gubareva. V té době se rozváděl s manželkou Ninou, měli spolu dva syny. Vedení Gagarinova střediska pro přípravu kosmonautů začalo uvažovat, jestli ho nemá z tohoto důvodu z expedice odvolat a nahradit ho jiným inženýrem. Nakonec šéfové usoudili, že by to nebylo jednoduché.
Gubarev a Grečko odletěli 10. ledna 1970 v Sojuzu 17 na stanici Saljut 4. Kosmonauti tam natočili dokumentární film Služební cesta na oběžnou dráhu, který měl velký úspěch. Třebaže to neměl na programu, Grečko pomocí palubního teleskopu sledoval činnost Slunce. Studii, kterou po návratu sepsal, považovali astronomové za unikátní.
Na stanici strávili kosmonauti 29 dnů, 13 hodin a 19 minut.
Zlověstný vzkaz: Když se z kosmu nebude moci vrátit, víš, co máš dělat? |
Po několikaměsíčním odpočinku se Grečko začal chystat k tříměsíční výpravě na stanici Saljut 6. Startovat měl na jaře 1978. Avšak v říjnu 1977 přiletěli Vladimír Kovaljonk a Valerij Rjumin v Sojuzu 25 k této stanici a nedokázali ji otevřít, takže museli vzápětí přistát. Musela je zastoupit náhradní posádka – Jurij Romaněnko a narychlo vybraný Grečko, který nahradil nemocného inženýra Alexandra Ivančenka. Oba muži museli okamžitě zahájit intenzivní výcvik. Do vesmíru odletěli v Sojuzu 26 už 10. prosince 1977.
Koncem prosince vystoupil Grečko do otevřeného vesmíru, aby překontroloval stykovací uzel pro přijímání dalších lodí. Pobyl si tam půldruhé hodiny.
Ve volných chvílích četl palubní inženýr vědecko-fantastický román bratří Strugackých Je těžké být bohem, který si vzal s sebou.
Rychlozubaře Remka nakonec nepotřebovali
Romaněnko a Grečko na orbitální stanici v roce 1978 postupně přijali dvě návštěvy – dvojice ze Sojuzu 27 a Sojuzu 28. Ve druhé lodi byl v březnu 1978 i československý kosmonaut Vladimír Remek.
Stálá posádka se okamžitě vrhla na dopisy z domova, noviny a čerstvé ovoce. Grečko dostal i pár řádek od otce, jehož měl velice rád. Netušil však, že už je několik měsíců mrtev. Po poradě s manželkou mu to velitelství raději zatajilo.
Velitele stanice Romaněnka bolel v minulých týdnech zub, později si na zuby stěžoval i palubní inženýr Grečko. Stomatologové v Leninsku proto naučili Remka základům zubařského umění včetně plombování. A do Sojuzu 28 přibalili kufřík s vrtačkou a potřebným materiálem. To už si ovšem na bolest v ústech ani jeden z nich nestěžoval. „To je jasné,“ smál se Grečko. „Když se na člověka chystá ,zubař’, který má dvouhodinový kurz, tak ten zub radši přestane bolet.“
Kosmonauti se kdysi málem postříleli. Zavalení horníci naštěstí neměli zbraně |
Tříměsíčním pobytem na Saljutu 6 vytvořili Romaněnko a Grečko nový rekord v pobytu ve stavu beztíže – 96 dnů. Každý den cvičili dvě hodiny v palubní tělocvičně a navlékali si speciální obleky upravující koloběh krve v těle. Přesto se po návratu na Zemi cítili stejně mizerně jako před nimi Andrijan Nikolajev a Vitalij Sevasťjanov po 18 dnech ve stísněné kabině Sojuzu. Lékaři konstatovali: Předinfarktní stav. Stejně dopadli i noví rekordmani. Byli tak strašlivě unaveni, že první dny trávili v posteli.
Je zajímavé, že jejich názory na pobyt ve stavu beztíže byly naprosto rozdílné. Zatímco Romaněnko tvrdil, že délka se může i nadále prodlužovat, Grečko to kategoricky odmítal: Čtvrt roku je maximum! Později dodal: „Doba ponávratové rehabilitace trvá stejně dlouho jako pobyt na stanici.“ Pravdu však měl Romaněnko, jak ukázaly další expedice.
Později dostali Romaněnko a Grečko v Praze zlatou hvězdu Hrdiny Československa. Stali se i čestnými občany naší metropole.
Místo pokuty podpis na památku
Georgij Michajlovič Grečko (na poštovní známce vpravo) byl jedním z rekordmanů, kteří na kosmické stanici Saljut 6 strávili nejdelší dobu. Na poštovní známce Sovětského svazu z roku 1978 je se svým kolegou Jurijem Romaněnkem a v pozadí právě se stanicí Saljut 6.
Každý kosmonaut byl v Sovětském svazu neobyčejně populární – a stačila k tomu i jediná výprava do vesmíru. Zažil jsem to sám, když mě Grečko vezl v Moskvě autem z večeře do mého hotelu. Vpředu seděl ještě doktor Jurij Senkevič, kosmický lékař a cestovatel, moderátor populární televizního pořadu o cestování.
Tak jsme se zabrali do hovoru, že Gríša Grečko projel jednu křižovatku na červenou. Všiml si nás milicionář (policista) a začal pískat. Gríša poslušně zastavil a Jura vytáhl peněženku, že zaplatí pokutu. Když přiběhl muž v uniformě, naklonil se k řidiči, aby mu začal vyčítat jeho přestupek. Jakmile však spatřil slavného kosmonauta, roztál. Místo úředního tónu, podal Grečkovi úřední listinu a požádal: „Mohli byste se mi, prosím, podepsat na tento tiskopis?“ Podepsal se i Senkevič. O projeté červené se milicionář nezmínil ani slůvkem.
Grečko po rozvodu nezůstal dlouho sám. Oženil se podruhé. S Marijou měli syna a dceru. Od všech dětí má dohromady sedm vnuků.
Pane Gagarine, viděl jste Boha?
Grečko zůstal i nadále v oddílu kosmonautů. Byl v náhradní posádce Sojuzu T-11, v níž nakonec letěl i indický kosmonaut. Mezitím dokončil obsáhlou studii o optických jevech v zemské atmosféře, která mu vynesla titul doktora věd.
O přistání musel lhát. V kabině Gagarin přistát nemohl, katapultáž zatajili |
Když mu bylo čtyřiapadesát, v září 1985, vypravil se do vesmíru naposled, ale jenom na týden. Celkem strávil Georgij Grečko ve stavu beztíže 134 dnů 20 hodin a 32 minut.
Oddíl kosmonautů opustil v roce 1986. Z podniku Eněrgija přešel do Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd, vedl tam laboratoř výzkumu zemské atmosféry kosmickými prostředky.
Napsal 28 vědeckých studií, pronesl spoustu přednášek pro veřejnost i odborníky. Celý život se věnoval popularizaci vědy, zvláště vědy o vesmíru a Zemi. V letech 1979–1990 vedl televizní program nazvaný Tento fantastický svět, v němž představoval nejlepší díla sci-fi. Před dvěma lety žertoval v televizi na téma mimozemšťanů. Na otázku, jestli je v kosmu viděl, odpověděl: „Samozřejmě, že ano. Potkali jsme se a pili jsme spolu, ale pak jsem se probudil.“
Co bylo před ISS? Kde všude už člověk bydlel ve vesmíru |
Ovšem zajímal ho i život mimo vesmír. Jednu dobu předsedal Federaci automobilového sportu SSSR. Byl čestným předsedou plachtařů Ruska. Účastnil se i mírového hnutí.
Rád vyprávěl anekdoty, například: Nikita Chruščov si vzal v Kremlu stranou Jurije Gagarina: „Juro, viděl jsi Boha?“ – „Ano, viděl.“ – „To já vím. Ale nech si to pro sebe.“ Později navštívil první kosmonaut světa papeže. I ten měl stejnou otázku: „Pane Gagarine, viděl jste Boha?“ – „Ne, neviděl. Žádný Bůh není.“ – „To já vím. Ale neříkejte to nikomu.“
