Před 50 roky, 24. dubna 1967 se zřítila do orenburské stepi kabina kosmické lodi Sojuz-1 a v ní zahynul kosmonaut Vladimír Komarov. Byla to první tragická havárie při pilotovaném kosmickém letu. A obětí mohlo být víc.
Bude to prestižní kosmický let
Premiéra nové kosmické lodi 11F615 7K-OK Sojuz s kosmonautem na palubě, která měla Sovětům zajistit nová prvenství nejen na oběžné dráze kolem Země, ale také u Měsíce, se odehrála již pod řízením nového hlavního konstruktéra Vasilije Mišina. Nastoupil na místo legendárního Sergeje Koroljova, který zemřel v lednu 1966 během operace nádoru. Po tragickém požáru první lodi Apollo na rampě kosmodromu na Mysu Canaveral v lednu 1967 si Kreml začal dělat naděje, že by mohl získat palmu nových vítězství při pilotovaném obletu Měsíce a možná i při přistání na měsíčním povrchu. Umožnit to měla právě nová kosmická loď, která byla páteří programu.
Dlouhé čekání na smrtCelý příběh nesmyslně tragického letu Vladimíra Komarova vydaný v roce 2012 ke 45. výročí.
Články jsme aktualizovali na základě nových informací z ruského kosmického programu.   |
Hned při jejím premiérovém startu na oběžnou dráhu kolem Země měl být svět znovu udiven – během jediného dne měly totiž vzlétnout dvě nové kosmické lodi - Sojuz-1 s jedním kosmonautem a o pár hodin později Sojuz-2 s tříčlennou posádkou. První loď se měla k druhé přiblížit a pevně se s ní spojit (proto byla označena písmenem A – aktivní) a poté měli dva členové tříčlenné posádky ve skafandrech přeručkovat vnějším prostorem do druhé lodi. Co by bylo pro veřejnost nepochybně atraktivní událostí, bylo ve skutečnosti důsledkem toho, že k dispozici nebylo spojovací zařízení s hermetickým vnitřním průlezem. Přestup by proto byl pro oba členy posádky značně náročný a nepochybně také riskantní. Nic jiného se však nedalo dělat. S hermetickým průlezem sovětští konstruktéři nepočítali ani pro tehdy ještě stále chystané přistání na měsíčním povrchu, kdy měl kosmonaut na oběžné dráze kolem Měsíce z mateřské lodi 7K-LK do výsadkového modulu LK – a samozřejmě posléze i zpátky – rovněž přeručkovat ve skafandru vnějším prostorem.
Mišin neříkal pravdu
V podstatě až do své smrti trval Vasilij Mišin na tom, že nová loď 7K-OK Sojuz byla dobře připravena a prověřena i při bezpilotní zkoušce. Jako by neexistovaly pádné důkazy toho, že nešlo o jednu zkoušku a že naopak při všech uskutečněných bezpilotních zkouškách s označením Kosmos-133 a Kosmos-140 došlo k velkým technickým potížím a posléze nezdarům, a že dokonce selhala nosná raketa.
Atmosféru dokončování nové lodi a jejích příprav k prvnímu startu zhoršily rovněž značně napjaté vztahy mezi vojáky, odpovídajícími za hlavní kosmonautický oddíl, jenž spadal pod vrchní velitelství letectva a pod ministerstvo obrany, a mezi civilním sektorem, řízeným ministerstvem všeobecného strojírenství a představovaným Vasilijem Mišinem. V konstrukční kanceláři OKB-1, kterou již Mišin plně řídil, a výrobním závodě kosmické techniky v Podlipkách u Moskvy sestavil právě on ze svých inženýrů další skupinu kosmonautů. Vedl ji zkušební letec Sergej Anochin a byli v ní inženýři Bugrov, Dolgopolov, Grečko, Jelisejev, Kubasov, Makarov, Volkov a také Timčenko, který byl ale rozhodnutím Mišina posléze z další přípravy vyřazen.
Již v květnu 1966 oznámil Mišin, že posádku dvou nových lodí při jejich prvním startu v září nebo říjnu téhož roku budou tvořit Dolgopolov, Jelisejev a Volkov, náhradníky budou Anochin, Makarov a Grečko. Od vojáků byli vedoucí činitelé OKB-1 ochotni přijmout nanejvýš Vladimíra Komarova, ale až někdy později, jak dodal Mišin, což velitele kosmonautů generála Kamanina doslova nadzvedlo ze židle. Křičel, že Mišin prosazuje podivnou partu, v níž hlavní roli hraje „stárnoucí muž se skleněným okem“, zatímco ve výcvikovém středisku a v kosmonautickém oddílu čekají na své kosmické starty již vycvičení a především mnohem mladší profesionální piloti. Ve své drsné narážce měl Kamanin na mysli Anochina, kterému bylo již šestapadesát a o oko přišel při letecké havárii, nemluvě o dalších zdravotních problémech, s nimiž se potýkal.
Hlavní konstruktér Vasilij Mišin na kosmodromu Bajkonur v roce 1967.
Ve výcvikovém středisku u známého Hvězdného městečka byla přitom k dispozici osmičlenná skupina vybraná rovněž pro lety v nové lodi – Gagarin, Komarov, Bykovskij a Nikolajev, kteří již kosmický křest měli za sebou a spolu s nimi nováčci Gorbatko, Chrunov, Voronov a Kolodin. Původně do této skupiny patřili od října 1965 ještě Popovič, Arťuchin, Matinčenko a Zaikin. Těžko však hovořit o jejich kompletním výcviku. Chyběl totiž především speciální trenažér nové lodi, nezbytný pro letovou přípravu.
V červenci 1966 sice už byly ve Hvězdném městečku k dispozici cvičné makety pilotní a obytné části kosmické lodi 7K-OK, ale bez vnitřního vybavení, a například montáž optické soustavy pro simulace letových situací postupovala velmi zvolna. Trenažér byl totiž Mišinovou zbraní v jeho sporu s vojenským velením výcvikového střediska kosmonautů. Proto jeho dokončení protahoval a všelijak zdržoval. Dokonce odložil dohodnutou návštěvu výcvikového střediska, od níž si přitom vojenští kosmonauti, jejich instruktoři a nadřízení slibovali, že přispěje ke zklidnění příliš vypjaté situace. Mišin však naopak urychlil přípravu svých inženýrů, aby je prosadil k prvnímu letu v nové lodi.
Moji lidé to zvládnou rychleji a lépe
Vasilij Mišin prohlašoval, že výcvik, který vojenským letcům z kosmonautického oddílu trval minimálně jeden až dva roky, zvládnou jeho kandidáti za pouhé dva až tři měsíce, protože jsou technicky zdatní a konstrukci i ovládání nové lodi znají naprosto dokonale. Zapomínal však na to, že jeho inženýři do té doby neabsolvovali žádnou zkoušku přetížení na centrifuze, netrénovali v napodobené mikrogravitaci na palubě upraveného letadla Tu-104 LL, nelétali se zkušenými instruktory ve stíhačkách, aby získali potřebné návyky, neskákali s padákem. V kuloárech se Mišin navíc nechal slyšet, že vojáci se mohou snažit prosadit kohokoli, ale při závěrečných zkouškách on upřednostní své inženýry a všem ostatním „nadělí“ špatné známky, takže do kosmu nakonec poletí pouze jeho lidé.
Rád se také chlubil tím, že „jeho inženýři zvládají setkání a spojení dvou lodí lépe než kdejaký vojenský letec“, přičemž zapomínal, že jím nespravedlivě kritizovaní vojenští letci své schopnosti zatím nemohli předvést – ve výcvikovém středisku stále chyběly potřebné trenažéry.
Na všechny tyto nesváry však doplácela především příprava nové lodi, kvůli níž byla zastavena stavba dalších Voschodů, vícemístných modifikací původního jednomístného Vostoku, s nimiž se počítalo pro překlenovací program do té doby, než začnou létat lodě 7K-OK Sojuz.
V montážní hale byla po různých odkladech kvůli vážným nedodělkům konečně připravena loď Voschod 3KV s továrním číslem No. 6 a dokončena byla také nosná raketa. Připravena byla rovněž posádka, kterou tvořili vojenští letci a členové prvního sovětského kosmonautického oddílu Volynov a Šonin. Měli původně startovat už v březnu 1966, ale potvrzení data startu se neustále odkládalo. Mišin si totiž uvědomoval narůstající vážné problémy s dokončováním nové lodi Sojuz 7K-OK, a proto chtěl již plánované čtyři lety Voschodů 3KV odložit, nejlépe však zcela zrušit a veškeré síly a prostředky vložit do projektu Sojuz. Vojáci však trvali na dodržení rozhodnutí Rady ministrů, tedy na výrobě Voschodů s továrními čísly 6 až 9 a na jejich kosmických startech. Pro většinu z nich měli připravené speciální vojenské úkoly.
Pokud šlo o posádky pro první lety lodí Sojuz a spor mezi Mišinem a vedením oficiálního oddílu kosmonautů, koncem července 1966 se situace zcela změnila. Dosavadní Mišinův spojenec Georgij Ťulin, vlivný předseda Státní komise, se totiž dohodl s Dmitrijem Ustinovem, tajemníkem a členem politbyra ÚV KSSS, který měl na starosti zbrojní průmysl i kosmické lety. Mišin musel ustoupit. Na místa velitelů chystaných lodí byli nominováni kosmonauti z výcvikového centra, tedy především vojenští letci.
Chaos a odklady, sliby a peníze
Ještě na začátku září 1966 sliboval Mišin, že dvě zkušební lodě Sojuz odstartují již v druhé polovině října. Místo toho však 27. října 1966 pokorně žádal Ustinova o souhlas s odložením první bezpilotní zkoušky ne dříve než na 20. listopad s tím, že první let s posádkou bude možný až někdy kolem 10. ledna 1967. Odpověď mocného Dmitrije Ustinova však Mišina doslova šokovala, protože Ustinov jeho argumenty neuznal a přikázal připravit první let s posádkou na 20. prosince 1966. Jako bumerang se tak Mišinovi vrátilo, že mnohé svízele zamlčoval a vyostřenou situaci zlehčoval, případně stále intrikoval, aby prosadil ke kosmickým letům své inženýry. Pravda byla totiž taková, že ve výcvikovém středisku kosmonautů přes veškeré jeho sliby stále chyběl trenažér nové lodi, takže profesionální kosmonauti nemohli dokončit svůj výcvik, a hlavně se naučit pilotovat loď zejména při setkání a spojení s druhou lodí.
V továrně OKB-1 v Podlipkách u Moskvy ani v montážní hale na Bajkonuru navíc nebyla spolehlivě dokončena jediná plně funkční loď, kterou by bylo možné vyslat ke zkušebnímu pilotovanému letu po oběžné dráze kolem Země. A lodě chystané pro bezpilotní zkoušku vykazovaly značné závady. Nikdo z Mišinova okolí, natož sám hlavní konstruktér si přitom nepřipouštěl, že celý přetrvávající či spíše narůstající chaos je pochmurnou předehrou tragédie.
Naopak v říjnu 1966 ukázali připravovaný Sojuz, ale také Voschod-3 a dokonce lunární verzi Sojuzu 7K-LOK na Bajkonuru zahraniční delegaci, skupině politických pracovníků z několika zemí východního bloku (mj. také z Československa), kteří přijeli do přísně střežené a utajované oblasti kosmodromu na návštěvu.
Stáhněte si celý příběh jako e-knihuPůvodní seriál z roku 2012 v knižní podobě. ZDARMA U příležitosti smutného výročí smrti kosmonauta Vladimíra Komarova vyšla na serveru Technet.cz série tří rozsáhlých článků od publicisty a propagátora kosmonautiky Pavla Toufara. Populární, ale velmi obsáhlé články vám nabízíme v podobě e-booku, a to hned v několika formátech.  |
V listopadu 1966 bylo alespoň jasné, že do hlavních posádek nové lodi byli nominování Komarov, Bykovskij a Chrunov z výcvikového střediska a Jelisejev z OKB-1, do záložních pak Gagarin, Nikolajev a Gorbatko, a Kubasov z OKB-1. V polovině listopadu nacvičovali členové hlavních posádek přestup mezi loděmi v uměle navozených podmínkách beztížného stavu při letu v proudovém Tupolevu TU-104 LL. Kvůli tomu museli kosmonauti odjet na Bajkonur, kde tehdy panovaly příznivější meteorologické podmínky. Naplánováno bylo celkem čtyřiadvacet cvičných letů. Zcela výmluvně to vypovídá o spěchu, v jakém se posádky připravovaly. O letu Voschodu-3 už nikdo nemluvil. Naopak na kosmodrom Bajkonur přiletěli další členové profesionálního kosmonautického oddílu, aby pomohli v montážní hale s technickými zkouškami dvou lodí Sojuz 7K-OK(A) a 7K-OK(P), konečně již chystanými pro pilotovaný let.
Souběžně byly dokončovány přípravy prvního zkušebního startu dvou bezpilotních lodí, které byly na kosmodrom přivezeny z Podlipek 9. září a 5. října 1966. Kosmonauti a spolu s nimi další technici a inženýři z OKB-1 přijeli doplnit bajkonurský montážní tým, kterému chybělo poměrně velké množství kvalifikovaných specialistů. Do 19. listopadu 1966, tedy necelých deset dnů před plánovaným prvním zkušebním startem, bylo u lodi s výrobním číslem 1 zjištěno celkem 79 závad a nedostatků a u lodi s výrobním číslem 2 dokonce 115 technických problémů.
Nepřipravená byla také startovací rampa v komplexu č. 31, který se předtím používal pro nosiče R-7 varianty Vostok a Molnija a bylo nutné upravit jeho vybavení pro starty s posádkami. Vojenské velení kosmodromu slíbilo Mišinovi, že přes šibeniční termín všechny potřebné práce budou dokončeny tak, aby raketa s první lodí mohla být na rampu přepravena nejpozději 24. listopadu. Hlavní konstruktér se rozhodl své požadavky podpořit penězi – rozhodl se uvolnit 10 tisíc rublů na prémie pro své techniky a inženýry a pro vojenský personál dokonce 20 tisíc rublů.
Vynechali i důležité zkoušky
Vasilij Mišin se však stále víc zaplétal do svých slibů. Například ještě na jedné poradě v posledním listopadovém týdnu dokonce tvrdil, že v prosinci 1966 odstartují dva pilotované Sojuzy, v lednu 1967 poletí Voschod-3 a v únoru další dva Sojuzy s posádkou. Podle těchto jeho slov by mělo jít o celkem pět pilotovaných letů!
Důsledky nezodpovědného spěchu se však projevily již 27. listopadu, kdy z montážní haly vyvezli na startovací rampu nosnou raketu 11A511 Sojuz s první zkušební lodí (typové označení 11F615, model 7K-OK(A), tovární výr. č. 2). Došlo však na trestuhodné lajdáctví. Protože nebyl čas předem prověřit transport rakety nebo alespoň její technologické makety po železniční vlečce z montážního hangáru, došlo k poškození aerodynamické hlavice a části rakety. Vše se sice podařilo s nasazením veškerých sil v krátkém čase opravit, ale obavy panovaly také z toho, jak dopadne vztyčování rakety s lodí, protože v této formaci raketu 11AQ511 nikdy předtím nevyzkoušeli při usazení na rampu. Zkušenosti byly pouze s přípravou letů lodí Vostok a později především Voschod, ale sestava s lodí Sojuz byla odlišná.
Někteří z montérů neskrývali obavy, že by při vztyčování rakety a jejím usazování do lůžka rampy mohlo dokonce dojít k odlomení celé lodi s těžkým aerodynamickým krytem a s věžičkou záchranného raketového systému SAS od posledního stupně rakety!
Nakonec se instalace rakety na rampu obešla bez větších problémů a posléze se zdařil i start této první zkušební lodi s továrním výrobním číslem 2. Přesto jde o případ doslova k neuvěření, co všechno bylo možné spáchat v atmosféře přílišného spěchu.
Technici začali připravovat start druhé zkušební lodi (typové označení 11F615, model 7K-OK(P) s továrním výrobním číslem 1). Obě se měly na oběžné dráze automaticky setkat a spojit. Loď 7K-OK(P) měla být pasivním cílem (proto písmeno P v jejím označení), zatímco první loď, která se s ní měla aktivně spojit, byla označena písmenem A (aktivní).
Druhá loď měla odstartovat o 24 hodin později v podstatě v době, kdy by první loď přelétala nad oblastí kosmodromu, a to tak, aby byla navedena na oběžnou dráhu do vzdálenosti kolem 20 km od aktivní lodi. Ta by se již během následujícího oběhu začala automaticky přibližovat a uskutečnilo by se pevné spojení a společný let. Poté by se lodi rozpojily a aktivní loď by prověřila systém orientace na hvězdy a s jeho pomocí by upravila dráhu svého letu tak, aby na ní setrvala nejméně 5 dnů a poté se vrátila zpátky na Zemi. Pasivní loď měla prověřit systém orientace na Slunce a poté rovněž jako druhá v pořadí přistát zpět na Zemi s odstupem několika hodin po první lodi.
Představa jak měl proběhnout společný let lodí Sojuz-1 a Sojuz-2.
Zkoušku nové lodi odhalili školáci
Druhá zkušební loď No. 1 nakonec vůbec neodstartovala. Aktivní zkušební loď No. 2, která dostala oficiální označení Kosmos-133 (kdyby vše fungovalo jak, bylo plánováno, měl podle Borise Čertoka let dostat označení Sojuz), se totiž dostala na nesprávnou dráhu a navíc začala rotovat rychlostí dvou otáček za minutu. Automatika se snažila rotaci lodi zastavit, čímž se vyčerpalo značné množství pohonných hmot. Bylo jasné, že setkání a spojení s druhou lodí nebude možné uskutečnit.
Záznam rozhovoru Vladimíra Komarova s Jurijem Gagarinem:
25. dubna 2012 |
Západní sledovací stanice experiment pozorně sledovaly. Kosmos-133 totiž svou oběžnou dráhou sice připomínal dřívější sovětské špionážní družice, ale vysílal na frekvencích, které Sověti používali při pilotovaných letech.
Nikdo netušil, že řídicí středisko řeší technické svízele s orientací a stabilizací lodě a s nedostatkem pohonných hmot, a snaží se, aby se kabina zkušební lodě vůbec vrátila zpátky na Zemi. Poměrně dlouho se oficiálně uvádělo, že kosmická loď se skutečně vrátila na Zemi. Až později vyšlo najevo, že kabina se rozpadla během sestupu. Nikdy nebyly nalezeny žádné trosky.
Radary sovětské protiletecké obrany v Krasnodaru, Gurjevu a Akťubinsku sledovaly klesající kabinu ve výšce 70 až 100 km v oblasti nad městem Orsk, ale pak se kabina z obrazovek ztratila. Podle všeho automatika řídící sestup vyhodnotila, že sestup probíhá po nesprávné dráze a kabina přistane mimo území SSSR, takže uvedla do činnosti samodestrukční systém a kabina byla zničena.
Oficiální zpravodajství SSSR oznámilo pouze start družice Kosmos-133 bez uvedení dalších podrobností. Školáci ze zájmového kroužku z dnes již zrušeného gymnázia v anglickém Ketteringu pod vedením svých učitelů fyziky a chemie Geoffreye Perryho (1928-2000) a Dereka Slatera (1930 – 2015) však po pečlivé analýze zachycených dat konstatovali, že šlo o zkoušku nové lodi pro pilotované lety. Tato skupinka nadšenců například v březnu 1966 také odhalila, že se uskutečnil start (Kosmos-112) z tehdy nového a přísně utajovaného vojenského kosmodromu Pleseck, o jehož existenci neměli tehdy tušení ani nejzkušenější američtí specialisté.
V bývalém SSSR odhalili skutečný úkol letu s označením Kosmos-133 až v roce 1985 na 373. straně Encyklopedie kosmonautiky, kde byla zveřejněna stručná tabulka „letů bezpilotních Sojuzů“, které nesly označení Kosmos. Ani tehdy nebyly uvedeny bližší podrobnosti.
Druhá bezpilotní zkouška skončila 14. prosince 1966 rychle a velmi dramaticky. Použita byla loď 7K-OK(P) s výrobním číslem 1 a počítalo se pouze s jedním samostatným letem. Mišin totiž rozhodl, že prověrku sblížení a spojení dvou lodí může uskutečnit až posádka a že sólový nepilotovaný let bude věnován prověrce všech odhalených a snad již napravených nedostatků. Aby se za problémy udělala potřebná tečka, jmenoval 9. prosince na velké poradě v OKB-1 v Podlipkáchcelkem šest konkrétních zaměstnanců, kteří nesli odpovědnost za veškeré zásadní závady a chyby. Upozornění, že zkoušky záchranného systému SAS, který měl umožnit spásu kosmonautů při havárii rakety během startu a vzletu, smetl Mišin ze stolu rázným konstatováním, že je do letu prvních kosmonautů ještě dostatek času a že bezpilotní let může letět i s ne zcela prověřeným systémem.
Jurij Gagarin (vlevo) s Vladimírem Komarovem v trenažéru pilotní kabiny lodi Sojuz během přípravy na sklonku roku 1966.
Následující den na poradě užšího vedení ještě Mišin poměrně sebevědomě reagoval na promítání střihového dokumentárního filmu o přípravách amerického programu Apollo, který dodala vojenská rozvědka GRU, a o další dva dny později byl už opět na Bajkonuru, aby mohl sledovat start druhé zkušební lodi. Aby se předešlo chaosu a naprosté absenci řádné organizace práce a spolupráce, které provázely předchozí zkušební let, kdy se nedokázal shodnout tým z hlavního řídicího střediska v Jevpatorii na Krymu a narychlo sestavená krizová pracovní skupina vrcholových odborníků na Bajkonuru, bylo rozhodnuto, že nyní budou v Jevpatorii téměř všichni vysoce postavení činitelé. Byly také dohodnuty základní postupy práce, rozdělení do pracovních skupin a jejich vzájemná spolupráce.
Návrat zkušební lodi se předpokládal po více než čtyřdenním letu do Turkestánského vojenského okruhu v jižní části SSSR.
Tentokrát však selhala už nosná raketa. Havarijní systém vypnul nesprávně pracující dva ze čtyř bočních urychlovačů, takže se okamžitě vypnuly také motory zbylých dvou urychlovačů a středového stupně. Rampu ochlazovaly proudy vody a začali se vracet technici, aby raketu zajistili a připravili k podrobné technické prohlídce. Podle prvních odhadů odklad neměl trvat déle než dva až tři dny. K raketě se zvolna začaly zvedat montážní věže. Měly umožnit přístup techniků, ale také měly ochránit raketu před poměrně silným větrem.
Nečekaně se však automaticky zažehly motorky záchranného systému SAS (podle jednoho názoru vlivem náklonu rakety nebo nějakého otřesu). Po podrobném zkoumání se většina specialistů ale shodla na závěru, že povel s největší pravděpodobností vydal gyroskop řízení letu, který i po deaktivaci kabiny a rakety stále setrvačností pracoval a přibližně o 27 minut později mylně informoval automatiku záchranného systému, že „dochází ke stále se zvětšující odchylce od určené trajektorie“.
Motorky systému SAS dopravily kabinu zkušební lodi do výšky a stranou od rampy, odkud přistála na padáku. Raketa však shořela. Startovací rampa byla značně poničená, mezi techniky byla jedna ztráta na životě a vážná zranění. Většině přítomných se naštěstí v doslova šíleném běhu o život podařilo před požárem utéci do bezpečí. V živé paměti všech přítomných totiž bylo hrůzné neštěstí po explozi Jangelovy vojenské rakety R-16 (6K64) v roce 1960, které si vyžádalo kolem 120 obětí včetně těch, kteří umírali ještě po dlouhých týdnech boje o život v nemocnicích. Tentokrát si požár a exploze vyžádaly pouze jednu oběť, ale několik techniků utrpělo vážné popáleniny a další velká zranění.
Dokladem v jakém spěchu a za neustálých zmatků probíhaly přípravy a zkoušky je také zjištění, že záchranný systém SAS zkonstruovaný pro Sojuzy byl vůbec poprvé odzkoušen na zkušebním polygonu ve Vladimírovce nedaleko raketové základny Kapustin Jar pouhé čtyři dny předtím. A nyní tedy již nechtěně a naostro při záchraně lodi z havarované rakety. Teď navíc ani nebylo odkud startovat. Ale o tom až v druhém díle, který vydáme zítra.
Konec prvního dílu
Autentické archivní záběry z požáru lodi Sojuz:
25. dubna 2012 |
