Model versus fikce
Klimatický model postavený na popsaných datech a dalších informacích z Herbertových románů ukazuje rotující planetu s velkými horskými pásmy, které většinou lemují její póly. Jemná oblaka se vznášejí nad rovníkem – a hlavně nad hornatými polárními oblastmi. Model Arrakisu předpovídá, že oblačnost a další faktory způsobí, že vyšší zeměpisné šířky jsou v létě nesnesitelně horké a v zimě hluboko pod bodem mrazu. Tropické zeměpisné šířky sice jsou teplotně o něco pohodlnější, ale zase je sužují extrémně silné větry.
Pohled do Herbertových románů ale ukazuje detaily, které by podle modelu nebyly možné. Autor například popsal, jak v letním vedru ustupují polární ledové čepice. Podle modelu by však vysoká oblačnost a další procesy ohřívaly atmosféru na pólech a udržovaly ji oproti nižším zeměpisným šířkám dokonce teplejší. Na pólech by zkrátka bylo příliš horko, v létě kolem 70 °C – a navíc by bylo příliš málo srážek na to, aby se led v zimě doplnil.
Přestože v Herbertových románech žijí lidé na Arrakisu ve středních zeměpisných šířkách a blízko pólů, extrémní letní vedra a zimní mrazivé teploty – až minus 75 stupňů – by způsobily, že tyto oblasti by byly bez technologie téměř neobyvatelné.
Z pohledu teplot jsou tropické šířky Arrakisu relativně příjemnější. I úplně nejnižší zimní teploty okolo rovníku vycházejí na relativně snesitelných minus čtyřicet stupňů. A v nejteplejších měsících nepřesahují 45 stupňů. Díky výrazně nižší atmosférické vlhkosti to je navíc pocitově méně než stejná teplota v tropech na Zemi.
Model však ukazuje, že tropy na Arrakisu by před obyvatele stavěly i jiné výzvy než jen vysokou teplotu. Rozsáhlé písečné oblasti by pravidelně bičovaly větry o síle hurikánu a stavěly by až 250 metrů vysoké duny.
„Neznamená to, že by lidé na Arrakisu nemohli žít. Ale byli by extrémně závislí na technologiích – a hlavně na dodávkách jídla a vody odněkud mimo planetu. Neřekl bych, že je to svět neobyvatelný, ale určitě je velmi nehostinný,“ cituje Farnswortha Science News.