V roce 1974 se v rámci ambiciózní operace Azorian Američané pokusili o zdánlivě nemožné: vytáhnout potopenou sovětskou ponorku na hladinu z více než pětikilometrové hloubky. Operace skončila jen částečným úspěchem, ponorka se při vyzvedávání rozlomila a velká část spadla opět do hloubek. Není zároveň zcela jasné, jak důležité informace CIA ze získané části obdržela. Nicméně tajná mise lodi Glomar Explorer bude mít nakonec možná jiný význam pro budoucnost, který nepramení z jejího pravého účelu, nýbrž ze zástěrky, s jakou vlastně vyplula.
Krádež ponorky z hlubinO operaci Azorian se můžete dočíst ve článcích od Karla Pacnera: Díl první: Rudou hvězdu vyzvedli Američané. Jak probíhala „krádež“ ponorky K-129 Díl druhý: Američané vyzvedli sovětskou ponorku, nic netušící Rusové jim mávali |
Aby nebyl Rusům odhalen pokus dostat jejich ponorku z hlubin Tichého oceánu, přišla totiž CIA s krycí historkou o průzkumu mořského dna za účelem těžby vzácných materiálů. Loď Glomar Explorer zkonstruovala loděnice výstředního miliardáře Howarda Hughese (ztvárněn Leonardem DiCapriem ve filmu Letec), u kterého nebyly výjimkou nejrůznější obří investice, a proto nikdo neměl pojmout podezření. Na oko měl tedy akční miliardář investovat stovky milionů dolarů do lodi, která měla vyplout s cílem prozkoumat mořské dno a hledat tam příležitost k dalšímu obřímu bohatství.
Z krycí historky k realitě
Ačkoli šlo pouze o zástěrku tajné výzvědné mise, opírala se o reálný výzkum, a technologie použité pro vyzvedávání ponorky posloužily později právě k výzkumu drahocenných minerálů na mořském dně. Po prozrazení operace Azorian byly totiž další plánované „záchranné“ operace odvolány, Glomar Explorer však do důchodu ještě odeslán nebyl. Společnost Ocean Minerals Company s jeho pomocí několik dalších let prováděla průzkum tektonické zóny Clarion-Clipperton, což je oblast 5 000 metrů pod hladinou Tichého oceánu o rozloze 9 milionů kilometrů čtverečních. Právě v této zóně se mají nacházet obří naleziště manganových konkrecí, několikacentimetrových hrudek skládajících se hlavně z manganu a železa. Mají však také název „polymetalické konkrece“, protože kromě těchto dvou kovů obsahují v menším množství také další prvky, tzv. vzácné zeminy (rare earth materials). Právě kvůli těm se prý můžeme dočkat i další „zlaté horečky“ a masivních investic s cílem rozjet podmořskou těžbu.
Tyto vzácné zeminy totiž ve skutečnosti nejsou až tak vzácné, co se týče jejich obsahu v zemské kůře. Ale vzácné jsou blízko povrchu, respektive nacházejí se tam v nízkých koncentracích, a jejich těžba je tedy velmi náročná a zatěžuje životní prostředí. Díky svým vlastnostem jsou však nesmírně důležité pro moderní technologie a někde zcela nenahraditelné. Například europium a yttrium jsou používány v televizních obrazovkách, LED diodách nebo úsporných zářivkách. Optické kabely využívají erbium. Neodym je důležitý pro tvorbu silných magnetů využívaných v pevných discích nebo třeba větrných elektrárnách. Další prvky jsou zase potřeba pro tvorbu laserů, kontrastních látek do medicíny apod. Stručně řečeno jsou dnes potřeba všude.
Většinu trhu ovládá Čína
Od poloviny 60. let do poloviny 80. let probíhala většina těžby v dole v Mountain Pass v Kalifornii, nicméně s nalezením bohatých nalezišť v Číně došlo k rychlému přesunu těžby právě tam. Americká společnost Molycorp nedokázala soupeřit s čínskou levou pracovní silou a absencí regulací, co se ochrany přírody týče a těžební operace v roce 2002 ukončila. Čínská těžba nepřestávala posilovat a v roce 2010 už představovala 97 % trhu s vzácnými zeminami. Vzhledem k důležitosti těchto prvků i ve vojenské technologii se objevovaly obavy, že by Čína mohla svou monopolní pozici zneužít. Obavy se ukázaly být opodstatněné, když Číňané nejprve uměle snížili vývoz kvótami, aby dosáhli zvýšení cen. V září roku 2010 došlo pak i k tomu, že v reakci na spory s Japonskem Čína zakázala veškerý prodej těchto surovin do této země. Tento spor byl rychle vyřešen a k embargu de facto nedošlo, stejně tak čínské kvóty byly o několik let později pod tlakem Světové obchodní organizace zrušeny, nicméně ochota Číny využívat své výhody přiměla ostatní státy k hledání řešení.
Graf znázorňující vývoj podílu těžby USA, Číny a zbytku světa na světové těžbě vzácných zemin. Je vidět razantní nástup Číny po objevení tamních nalezišť.
Kromě otevírání nových dolů v jiných státech nebo znovuotevírání již zavřených se také jedná o inovace za účelem snížení potřeby těchto surovin nebo jejich recyklaci z nepoužívaných produktů. Podle všeho však jejich potřeba bude i přes tato opatření stále stoupat a podle Alexe Kinga z Institutu kritických surovin bude potřeba těžbu dále rozšiřovat. A jednou z cest, je využít právě polymetalických konkrecí z hlubin oceánu, které obsahují mnohem více zvláště cenných „těžkých“ vzácných zemin oproti povrchovým nalezištím.
České mořeZajímavostí je, že od ISA má Česká republika přiděleno 75 000 km2 mořského dna v oblasti Clarion-Clipperton. Nárok vznikl v rámci našeho členství v organizaci Interoceanmetal, kam kromě nás patří také Polsko, Rusko, Slovensko, Bulharsko a Kuba. |
Mořská těžba bude drahá
Moře tak skýtá opravdu velký potenciál, problémů s podmořskou těžbou je však dost. Prvním z nich je samozřejmě dostat tisíce tun materiálu z pětikilometrové hloubky na těžařskou loď a následně převézt ke zpracování. Ačkoli základy potřebných technologií položil už 40 let starý projekt CIA, investice do jejich zdokonalení a vývoje by byly stále obří a hlavně značně nejisté. O podmořské těžbě totiž rozhoduje mezinárodní regulátor International Seabed Authority (ISA), spadající pod OSN, a ten zatím nevydal jediné povolení k těžbě. Čtrnáct soukromých nebo státních společností (mimochodem nárok má i Česká republika) se zájmem o podmořskou těžbu sice již dostalo svolení k průzkumu v oblasti Clarion-Clippeton, ISA však stále připravuje rozsáhlé regulace a pravidla pro těžbu, u kterých není jasné, nakolik budou přísná.
Podobná těžba totiž může být ekologickou katastrofou, jelikož mořské dno je domovem pro obrovské množství vysoce specializovaného života, který by těžba mohla nenávratně zničit i na několik tisíc až milionů let. Těžba může také znečistit vody i velmi vzdálené místu těžby. Zatím se tedy nikomu nechce investovat velké peníze do projektu, kde není jisté, kdy a jak se vrátí. „Kdybych měl šekovou knížku s neomezenými prostředky, mohli bychom mít zkušební těžbu v zóně Clarion-Clipperton rozjetou do několika let,“ říká CEO těžební společnosti Nautilus Minerals Mike Johnston. „Financování je ten velký problém.“
Budoucnost našich technologií se tedy dost možná dnes nachází hluboko na mořském dně, ale zatím se k ní nedokážeme dostat. Podle všeho to není technologický problém, chybí však zatím odhodlání „nalít“ do těžby peníze a také zbývá vyřešit, jak nenávratně nepoškodit citlivý podmořský život.
