Bernard Bigot, od jara 2015 patrně šéf projektu ITER
Novým šéfem projektu ITER, který se staví v jižní Francii, se stane Bernard Bigot, dnes šéf francouzské Komise pro alternativní a atomovou energii (francouzská zkratka je CEA). Bigot je zkušený vědecký manažer: je ředitelem CEA (organizace, pro kterou pracuje 16 tisíc vědců a techniků) a od roku 2003 je francouzským komisařem pro atomovou energii. Komise, která měla nového ředitele IETR vybrat, dostala od členských států návrhy na deset osob, ale nakonec jako jediného kandidáta doporučila právě Francouze.
Bigot vystřídá Japonce Osameho Motojimu, který je ve funkci od roku 2010. Ke změně dojde na začátku příštího roku. V lednu členské státy zřejmě dostanou ke schválení nový „akční plán“ pro ITER, včetně změny vedení a změn ve struktuře organizace. Ke schválení nového ředitele i plánu by mělo dojít po zasedání výboru ITER v únoru.
Jak funguje fúzePrincip jaderné fúze není vůbec nijak složitý: v reaktoru dochází k syntéze dvou atomů do jednoho většího. Při tom se uvolňuje energie, často v podobě neutronů urychlených na vysoké energie, které je v principu možné využít k výrobě energie. Této energie by mělo být teoreticky téměř neomezené množství. Každopádně bychom při troše snahy nejméně na tisíce let neměli mít potíže s nedostatkem paliva, tvrdí zastánci výzkumu. V praxi jde o velmi složitý problém, protože slučování jader je analogií řečeno podobná práce jako snaha přiblížit dva magnety shodnými póly k sobě: potřebujete k tomu opravdu extrémní sílu (více v nedávném článku). V dostatečně extrémních podmínkách se tak čas od času s jistou pravděpodobností stane. Na Slunci šanci zvyšuje kombinace ohromného tlaku (fúze probíhá v jeho středu, ne u povrchu) a vysokých teplot. Díky nim mají jádra dost energie a tak málo místa, že čas od času překonají ohromné síly, které obvykle brání jejich slučování, a dvě se spojí v jedno. Na Zemi podobné tlaky nevytvoříme, a tak jdeme cestou zvyšování teploty: v ITER by měla dosahovat až 150 milionů °C (nebo Kelvinů, to v tomto případě je zanedbatelný rozdíl). V reaktoru by mělo vznikat desetkrát více energie, než kolik je zapotřebí k ohřátí a udržení plazmatu s těmito parametry. |
Změna vedení se široce očekávala. Letos v únoru projednával ITER nové hodnocení projektu, které nebylo vůbec laskavé (zpráva byla neveřejná, ale časopis New Yorker se dostal alespoň k výtahu s hlavními body). Není to překvapení, projekt se dlouhodobě potýká se skluzy v harmonogramu, nárůstem nákladů a dalšími potížemi. Cenový odhad za dokončení projektu vystoupal v tuto chvíli na 15 miliard eur a často se hovoří o tom, že tato částka není konečná. Provoz reaktoru si pak ještě vyžádá zhruba několik stovek milionů eur ročně.
ITER měl stát původně v roce 2010, ale postupně se start oddaloval a nyní se oficiálně uvádí rok 2020. Ani v tomto případě nejde zřejmě o údaj konečný a otevřeně se hovoří o letech 2022-23.
Motojima měl pomoci potíže vyřešit (měl zkušenosti se stavbou japonského tokamaku, která proběhla podle rozpočtu a časového plánu), ale naděje nenaplnil. Řada výtek ve zmiňované zprávě směřovala právě k vedení projektu. Zpráva uváděla, že ITER by potřeboval na čele výraznou a vůdčí osobnost. Vyjádření je těžké brát jinak než jako zastřenou kritiku současného vedení. Motojima měl pověst ředitele, který ITER vedl trochu jako tradiční japonskou korporaci s hierarchickou strukturou, ve které se šetří informacemi navenek i dovnitř.
ITER by také měl s novým vedením dostat novou organizační strukturu. Na tom se v podstatě všichni shodují. Dnes platí, že centrála, tzv. ITER Organization, není nadřazená agenturám jednotlivých členských států, takže v podstatě každé rozhodnutí se musí pečlivě a často zbytečně komplikovaně vyjednávat. A vedení projektu také v podstatě nemá páky, jak by jednotlivé členské státy mohlo donutit k dodávkám jednotlivých dílů podle harmonogramu. Ve chvíli, kdy projekt přechází do fáze výstavby reaktoru, to může být velmi nebezpečná slabina (ona byla i dosud, ale nyní by to mohlo mít skutečně neblahé důsledky). Změna by měla znamenat, že ITER Organization bude nadřazena národním organizacím. ITER by se tak přiblížil třeba podobě evropského fyzikálního střediska CERN.
ITER stojí v oblasti, kde se čas od času vyskytují zemětřesení, a tak je základová deska položena na pylonech (jsou vidět vpravo), které mají případné otřesy ztlumit.
Může se zdát, že jde o banální a nudnou záležitost, ale možný význam a nutnost podobných změn bychom neměli podceňovat. Již jednou zmiňovaný New Yorker kromě výtahu ze zprávy o stavu ITER letos zveřejnil i vynikající a velmi rozsáhlý článek o zákulisí ITER od Raffiho Khatchadouriana (vřele doporučujeme, ale jde o opravdu dlouhé čtení), ve kterém autor shrnuje náladu v týmu slovy: řada inženýrů a fyziků v ITER se domnívá, že odklady stavby vznikly vlastní vinou organizace, že nijak nesouvisí s technickou či fyzikální stránkou projektu, ale rozhodně souvisí se strukturou a způsobem vedení projektu.
Je tedy téměř jisté, že ITER změny potřebuje. Nepochybně i plazmoví fyzici si uvědomují, kolik je v sázce. „Ovládnout energii Slunce“ je starý lidský sen, ale neúspěch projektu ITER by nepochybně vedl k výraznému omezení prostředků vynakládaných na tento účel. A to by mohlo na dlouhou dobu znamenat konec nadějí. Jak jsme psali nedávno, fúze je totiž v nezáviděníhodném postavení: podle našich fyzikálních znalostí může svou schůdnost dokázat jen v dostatečně velkém zařízení, které ovšem pochopitelně stojí velké peníze.
Menší zařízení jen prokazují, že princip funguje, ale nedokážou v současné podobně vyrábět ani zdaleka dost energie na to, aby fungovala jako elektrárna. Pokud by tedy ITER nevznikl, nebo nefungoval zhruba podle představ fyziků, celý obor by zřejmě čekal výrazný útlum.
