Ačkoliv o komercionalizaci paleontologie píšu jen nerad, nyní musím udělat výjimku, a to v souvislosti s neuvěřitelným výsledkem dražby slavného kosterního exempláře druhu Tyrannosaurus rex známého pod přezdívkou „Stan“.
Kompletní kopie kostry „Stana“ před dražbou na podzim roku 2020
Tento dospělý jedinec populárního dravého dinosaura byl objeven na území Jižní Dakoty v roce 1987, a to amatérským sběratelem fosilií Stanem Sacrisonem, od něhož teropodí kostra získala také svoji přezdívku. Fosilie pak vykopal a vypreparoval tým komerčního sběratele Petera Larsona, jednoho z objevitelů ještě proslulejšího jedince tyranosaura s přezdívkou „Sue“.
Larson se svojí společností Black Hills Institute of Geological Research prodává repliky kostry Stana muzeím i soukromým zájemcům již tři desetiletí, nyní ale šla do dražby originální kostra samotná. Osobně neznám pozadí této aukce, ani se o ni příliš nezajímám (ostatně dá se o ní více dozvědět z jiných dostupných zdrojů), omezím se tedy spíše jen na komentář k samotnému výsledku dražby pro paleontologii.
Jak už je dobře známo, fosilie byla dne 6. října vydražena londýnskou aukční síní Christie’s v New Yorku za rekordních a takřka dechberoucích 31,8 milionu dolarů, tedy zhruba 733 milionů Kč. Touto neuvěřitelnou sumou překonal „Stan“ dosud rekordní „Sue“ několikanásobně: ta byla totiž vydražena za 8,36 milionu v roce 1997. V dnešních dolarech by přišla na zhruba 13,5 milionů dolarů.
Milovníky tyranosaura možná potěší, že rekordní zápis pro nejdražší fosilii stále zůstává v zakrnělých „prackách“ druhu T. rex, jinak nám ale tato událost nedává velký důvod k radosti.
Kopie kompletní kostry „Stana“ před dražbou na podzim roku 2020
Co oči nevidí, pro vědu neexistuje
Zjednodušeně řečeno, tento vědecky nesmírně cenný exemplář byl nejspíš ztracen pro vědu i veřejnost, která se mohla těšit z pohledu na něj. Namísto toho může skončit jako potěcha pro oko několika vyvolených, velmi bohatých lidí, kteří si mohli dovolit zaplatit za něj zmíněnou astronomickou částku. Je možné, že nový majitel poskytne fosilii vědcům k výzkumu nebo dokonce propůjčí některému muzeu, ale zatím to nevíme.
Někdy se takový šťastných konců skutečně můžeme dočkat. Například zmíněná „Sue“ byla za pomoci společností Disney, McDonald’s a některých dalších zakoupena pro Field Museum of Natural History v Chicagu, kde je od roku 2000 v trvalé expozici a přístupná pro jakýkoliv druh vědeckého výzkumu.
Ale známe případy i opačné. To je osud jedince známého pod přezdívkou „Samson“. Ten byl v roce 2009 prodán soukromému zájemci a v současné době se má údajně nacházet v sídle jakési korporace na území Spojených států amerických – nepřístupný vědcům i široké veřejnosti.
V případě „Stana“ by to byla veliká škoda. Jak poznamenal odborník na tyranosauridy Thomas Carr, „Stan“ už se 33 let od svého objevení stal předmětem asi 48 vědeckých studií.
Tento fakt může na první pohled působit naopak jako šťastná okolnost – pokud „Stan“ již byl takto intenzivně prozkoumán a poznán, nebude už přece jeho ztráta pro vědu tolik bolestná. Opak je bohužel pravdou, a to z důvodu jistých formalit při vědecké práci s cennými fosilními exempláři.
Obecně se totiž požaduje, aby předmět výzkumu byl stále k dispozici pro ověření údajů ve vědeckých pracích (měření délky a obvodu či objemu jednotlivých kostí; odebírání vzorků pro histologické, chemické, radiometrické a další analýzy, apod.). Pokud již „Stan“ nebude v tomto smyslu k dispozici, vědci nejen nemohou provádět další výzkumy, ale znehodnoceny budou i výsledky mnoha studií, které již byly v minulosti formálně publikovány! To může mít poměrně výrazný negativní dopad na další výzkum druhu T. rex i teropodních dinosaurů obecně.
„Stan“ (fialová silueta) byl dospělým tyranosaurem, dosahujícím délky asi 11,7 metru a hmotnosti přes 7 tun. Nebyl tedy tak velký jako obří exempláře „Sue“ (červená silueta) nebo „Scotty“. Přesto prvního zmíněného jedince vydraženou částkou výrazně překonal, a stal se tak nejdražší fosilií v historii. Bohužel se tak připojil ke smutnému zástupu zhruba dvaceti cenných exemplářů tyranosauroidů, které skončily v soukromých rukách a prakticky také „mimo dosah“ paleontologické vědy.
Již zmíněný paleontolog Thomas Carr osobně odmítá studovat exempláře vlastněné v soukromých sbírkách, a to i přesto, že někteří majitelé by mu přístup k nim povolili. Carr nejedná jen ze zásadových pohnutek, jeho pozice je i praktická – výzkum privátně vlastněných fosilií skýtá značné nebezpečí v tom, že přístup k nim může být doslova ze dne na den přerušen vůlí majitele, a náročný výzkum tak může být snadno zmařen.
Navíc podmínky uložení fosilií mohou být nevyhovující nebo dokonce neakceptovatelné pro vědeckou práci – fosilie například mohou být nevhodně smontovány, upraveny či poškozeny apod. Privátně vlastněné kostry jsou zkrátka pro vědu velmi nejistým a potenciálně nebezpečným či nepřesným zdrojem informací.
Svou váhu má i etický aspekt: zkameněliny jsou historickou přírodní památkou, která by měla sloužit vzdělávacím účelům a těšit se z nich má i široká veřejnost, nikoliv pouze několik vyvolených s takřka neomezenými finančními rozpočty.
Kdo je bude hledat?
Otázkou také je, co podobná událost udělá s trhem s fosíliemi. Sběr fosilií za účelem komerčního zisku může být dosti problematická záležitost.
Není to jistě černobílá situace: musíme rozlišovat mezi „lajdáky“ a naopak zkušenými komerčními sběrateli fosilií, kteří jsou schopní cenné nálezy odborně vykopat a zrestaurovat. Zachovají přitom i všechny podstatné informace o nálezových podmínkách nezbytných pro vědecké ocenění nálezu.
Nebýt lidí, jako je Peter Larson, tisíce cenných zkamenělin by navždy zmizely z povrchu zemského. Nebyly by totiž včas nebo vůbec objeveny a eroze by je nakonec zničila. Je stále lepší variantou mít k dispozici alespoň „problematický“ objev než objev žádný.
Sběr se ale snadno může proměnit v prvoplánově komerční záležitost, ve které se na nic nehledí. Někteří sběrači jsou pak schopni vysekat z horniny jen dobře dochovanou lebku tyranosaura, triceratopse nebo třeba alosaura a zbytek kostry ponechat „ladem“ (což se rovná naprosté likvidaci fosilie z hlediska jejího vědeckého významu).
Je někdo doma? Příprava zkamenělin je a byla vždy hodinářská práce. Ale až do nedávna nikoho nenapadlo, že by se poklady mohly ukrývat také uvnitř pečlivě vycíděných kostí.
Vysoké ceny také narušují na některých důležitých lokalitách křehkou rovnováhu ve spolupráci mezi paleontology a majiteli soukromých pozemků, díky které na nich paleontologové mohou pracovat. To se týká zejména západu Spojených států, ale i některých oblastí v Evropě.
Kdo by v kůži rančera v Montaně nebo Wyomingu nechal ze svého pozemku zdarma či jen za symbolický poplatek vykopat a odvézt dinosauří kostru s cenovkou v milionech? Vědecký tým z některého z muzeí či univerzit by vám mohl nabídnout možná tisíce dolarů, rozhodně ne miliony. Hrozí tedy, že výzkum na soukromých pozemcích v USA bude jejich majiteli přednostně svěřován komerčním sběratelům, kteří jim nabídnou podstatně zajímavější sumu peněz za potenciálně cenné nálezy.
Někdo by mohl namítnout, že „dinosauří černý trh“ a pašování fosilií je jen okrajový jev a týká se spíše zemí, jako je Mongolsko a Čína, ale tak tomu není. Už začátkem roku 2015, tedy před bezmála šesti lety, existovalo jen v rámci tyranosauroidů 15 exemplářů prodaných za nemalé peníze ve veřejné dražbě. Kromě známých případů, jako je „Sue“ nebo „dinosauří duelanti z Montany“, je to například také nizozemský exemplář s přezdívkou „Trix“ zakoupený nedávno za sumu 5 milionů eur. A to je jen špička ledovce, bohužel.
Některé prodané tyranosauří exempláře jsou přitom mladými, nedospělými jedinci, takže s jejich kostrami mizí nesmírně cenná data o vývoji, růstu a biologii tyranosauridů.
Text vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy. Před vydáním byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
