Zatímco lochnesská nestvůra tak má být plesiosaurem, tedy dravým vodním plazem dinosaurům nepříbuzným, v rovníkové Africe existují zprávy o podivných tvorech, kteří bývají někdy označováni za přežívající sauropodní, teropodní nebo rohaté dinosaury. Asi nejznámějším příkladem je Mokele Mbembe (či Mokele-mbembe) z pralesů Demokratické republiky Kongo. Po tomto středoafrickém kryptidovi pátralo již mnoho týmů nadšenců, lovců senzací, ale i seriózních vědců, zatím ovšem bez úspěchu.
Jako by tento domnělý sauropodní dinosaurus vůbec neexistoval nebo přinejmenším před nedávnou dobou zcela vyhynul. A to by byla velká škoda, pokud dokázala jeho populace jako jediný druh neptačího dinosaura přečkat uplynulých 66 milionů let. Jaká je tedy šance, že podobný tvor skutečně donedávna žil nebo dokonce ještě žije v pralesích rovníkové Afriky? Bohužel prakticky nulová, a to z více důvodů.
Nejprve však k samotným sauropodním dinosaurům. Sauropodi představují velmi početnou skupinu mohutných plazopánvých dinosaurů. Drtivá většina příslušníků této skupiny byla velikých, někdy až gigantických rozměrů. Patří sem ostatně také největší suchozemští živočichové všech dob. Mezi sauropody se řadí dobře známé a populární rody, jako jsou svrchnojurští obři Diplodocus a Brachiosaurus.
Sauropodi se objevují již ve svrchním triasu a během následující jury se stávají dominantními býložravci pevninských ekosystémů. Na konci svrchní jury, asi před 150 miliony let, jsou již rozšířeni téměř po celém světě. V křídovém období postupně mizí většina skupin s výjimkou titanosaurů, kteří jsou ve svrchní křídě téměř kosmopolitní a extrémně úspěšnou skupinou. Jako všichni neptačí dinosauři vymírají také sauropodi na konci druhohor před asi 66 miliony let.
Sauropodi byli ve fosilním záznamu objeveni již na všech kontinentech, a to včetně Antarktidy. Byli téměř výhradně býložravými čtvernožci, s listovitými nebo kolíkovitými zuby pro ukusování velkého množství rostlinného materiálu.
Typickým tělesným schématem sauropodů byla malá hlava, velmi dlouhý krk i ocas, mohutný soudkovitý trup a čtyři sloupovité končetiny zakončené tupými chodidly s pěti prsty. U některých druhů byla natolik prodloužena špička ocasu, že s ním zřejmě dokázali švihat rychlostí vyšší než zvuk a vytvářet tak sonický třesk.
Rekonstrukce vzezření pozdně křídového titanosaurního sauropoda druhu Ampelosaurus attacis. Podobně vypadal podle některých svědectví také záhadný středoafrický kryptid Mokele-mbembe. Na rozdíl od tohoto fiktivního tvora však ampelosauři skutečně žili, a to v době před 70 až 66 miliony let na území současné Francie.
Dlouho panoval názor, že sauropodi neměli žádný kostěný pancíř, který by jejich tělo chránil před útokem predátorů, jako tomu bylo například u „obrněných“ ankylosaurů. Jedinou zbraní proti nebezpečí jim měly být jejich obří rozměry.
Jak ale ukázaly nálezy z pozdější doby, určité vývojové linie sauropodů si vyvinuly jako prostředek obrany hrozivé hřbetní ostny nebo menší kostěné palice na konci ocasu. Někteří zástupci titanosaurů pak měli na některých částech těla dokonce „pancíř“ tvořený malými kostěnými destičkami – osteodermy. Zajímavé v této souvislosti je, že podle některých svědectví mělo mít i Mokele-mbembe jakýsi tělní pancíř.
Téměř všechny zastaralé ilustrace zobrazují sauropody ponořené po krk nebo dokonce až po hlavu ve vodě. Takové pojetí odpovídalo obecně přijímané představě, že šlo o vodní živočichy, brodící se jezery a močály. Důvodem měla být jejich vysoká hmotnost, která podle představy tehdejších vědců vyžadovala nadlehčování vodou. Sauropodi se zkrátka zdáli být příliš těžcí na to, aby se aktivně pohybovali po suché a pevné zemi. Něco podobného se objevovalo i v popisech záhadného kryptida z Afriky.
Obři
Dnes však zcela převládá přesvědčení, že sauropodi byli plně suchozemští tvorové, kteří se snad pouze občas brodili mělčími močály a řekami. Objevené stopy navíc jasně dokazují, že se tito dinosauři pohybovali ve stádech po suché zemi. Dokonce i ti nejmenší známí sauropodi, jejichž délka dosahovala asi pěti metrů, patřili k největším živočichům svých ekosystémů.
Ti největší pak svými rozměry nemají konkurenci a jediným vážným soupeřem jim je současný kytovec plejtvák obrovský. Ten sice s hmotností až kolem 180 tun překonává všechny dosud známé sauropody, maximální délkou 33,5 metru však zaostává hned za několika rody těchto vyhynulých dinosaurů.
Mořský živočich může pochopitelně dorůstat větších rozměrů, protože ho neustále nadnáší voda. V případě suchozemských zvířat se hmotnostní limit předpokládá zhruba v rozmezí 120 až 140 tun. Jakýkoliv hmotnější tvor by musel mít tak silné končetiny, že by jimi prakticky dřel o sebe a nemohl se tak účinně pohybovat.
Model obřího titanosaurního sauropoda druhu Argentinosaurus huinculensis téměř v životní velikosti. Počítačový model lokomoce tohoto obřího dinosaura ukázal, že se i přes svou osmdesátitunovou hmotnost dokázal pohybovat překvapivě svižně – rychlostí až kolem 8 km/h. Rychlejší ostatně být nemusel – pokud dorostl do plné velikosti, pak pravděpodobně neměl žádného přirozeného nepřítele.
Největším dnes dostatečně dobře známým dinosaurem je titanosaur Argentinosaurus huinculensis. Tento jihoamerický sauropod žil zhruba před 95 miliony let a některé velikostní parametry jeho kostry (pažní kost o délce 181 cm, obratel vysoký přes 1,5 m) svědčí o délce kolem 35 metrů a hmotnosti v rozpětí 70 až 100 tun.
Naopak nejmenšími dnes známými zástupci sauropodů byli například „trpasličí“ titanosaur Magyarosaurus z Maďarska a Rumunska (délka jen 6 metrů) nebo podobně velký brachiosaurid Europasaurus, objevený na severu Německa. Ke „zmenšení“ obou těchto sauropodů došlo zřejmě v důsledku geografické izolace. Žili totiž na ostrovech.
Ve velikosti to není
Tady se můžeme znovu vrátit k Mokele-mbembe, což měl být tvor dosahující délky asi 10 metrů a hmotnosti slona. Pokud by byl skutečně přežívajícím sauropodem, musel by představovat trpasličí formu, žijící na omezeném geografickém území.
Velikostně by tedy problém nebyl, známe i druhy sauropodů s menšími rozměry, než které jsou připisovány africkému kryptidovi. Problém je spíše v tom, že aby se tento druh až do současnosti „udržel“ a nevyhynul, musel by po desítky milionů let udržovat stabilní, poměrně početnou populaci (a spíše více populací), což by znamenalo relativně vysoký počet jedinců.
Toto číslo by muselo jít přinejmenším do tisíců, spíše pak do desítek nebo stovek tisíc. A je prakticky jisté, že v takovém případě už bychom Mokele-mbembe objevili a popsali.
Další problém spočívá v tom, že nebyly objeveny žádné fosilie „neptačích“ dinosaurů mladší 66 milionů let. Je sotva představitelné, že by jediný druh dinosaura ze všech dokázal přežít desítky milionů let v početně malé populaci. Ačkoliv je tedy myšlenka přežívajícího dinosaura v pralesích rovníkové Afriky lákavá, můžeme ji s klidným svědomím odmítnout.
