DNA člověka lze změnit, řekla v Rozstřelu forenzní genetička

Práce forenzní genetičky zasahuje do mnoha oblastí. Halina Šimková, která byla hostem čtvrtečního Rozstřelu, se právě touto prací zabývala. V pořadu poukázala na mnohá úskalí i překvapivé okolnosti, které tato věda přináší.

Rozstřel

Sledovat další díly na iDNES.tv

Halina Šimková léta pracovala jako forenzní genetička v kriminalistické laboratoři, kde vytvářela ze stop genetické profily. Ty se pak porovnávaly se vzorkem potenciálního pachatele.

Halina Šimková

• Vystudovala antropologii a genetiku člověka na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy.
• Šestnáct let působila v Kriminalistickém ústavu Praha, kde pracovala jako kriminalistická znalkyně analýzy DNA.
• Je místopředsedkyně Československé společnosti pro forenzní genetiku, svůj obor přednáší na třech vysokých školách.
• V současnosti se věnuje zejména bayesovské inferenci ve forenzních vědách, je spoluzakladatelkou 4BIN – Centra pro bayesovskou inferenci.

Má za sebou stovky případů a účastnila se i identifikace obětí po smrtící tsunami v roce 2004 v Thajsku. Dnes se věnuje spíše vzdělávání, přednáší na třech vysokých školách.

Nelze nezanechat žádné stopy

Podle Haliny Šimkové se ani opatrný pachatel, který se na svůj čin připraví a vezme si třeba rukavice, nevyvaruje zanechání nějakých stop DNA na místě činu. Většinou je to nějakým mimovolným pohybem. „Pachatel si třeba mimoděk otře čelo,“ vysvětluje genetička, jak se dostane vzorek na místo činu.

Objevit stopy na místě činu je otázkou zkušeností vyšetřovatele. Hledá tak na místech, jako je klika nebo číselník telefonu. Ale vyvíjejí se i nové metody, jak na místě činu vzorky nalézt.

Zpravidla se nacházejí epiteliální buňky, tedy odpadlé částečky povrchu těla. Ale objevit se mohou i malé krevní skvrnky nebo buňky z nosní sliznice.

Poměrně mladá kriminalistická metoda

Historie forenzní genetiky se začala psát v podstatě v roce 1984, kdy byla objevena metoda označovaná jako otisk DNA, která umožnila identifikovat DNA dané osoby.

Další pokrok zaznamenala tato věda díky kopírování pomocí polymerázové řetězové reakci. Díky ní je možné namnožit DNA pro další práci.

Ale i před tím se některé dědičné znaky během vyšetřování používaly – to jsou takové metody jako srovnání dědičnosti krevních skupin či barvy očí při určování otcovství.

Je zajímavé, co vše je možné z DNA vyčíst. Například barvu kůže, očí i základní morfologii obličeje. Vědci však dokážou částečně určit i oblast původu člověka. 

„Z jedněch kosterních pozůstatků jsme určili, že oběť je vietnamského původu,“ popsala Šimková příklad, kdy toto zjištění umožnilo kriminalistovi zaměřit se na správného pachatele. 

DNA lze upravit

Moderátorka Karla Mráčková se ptala i na to, zda lze nějak změnit svou DNA, například při implantaci kostní dřeně. Tehdy se sice podle forenzní genetičky změní DNA krve, která bude mít otisk dárce, ale nebude odpovídat jiným částem těla.

„V tom případě nebude vzorek krve odpovídat předchozímu odběru,“ vysvětluje genetička. Ale v tomto případě je velice málo pravděpodobné, že to pachatel udělá záměrně.

Zkoumala se také možnost ošálit odběry pomocí podvržené DNA na těle či na sliznicích člověka, ale i v tomto případě je to marginální počet případů. Mnohem větší problémy mohou při vyšetřování způsobit různá zkreslení úsudku.

Mozek nás klame

Halina Šimková vidí jeden z problémů v tom, jak může vyšetřovatel přistupovat k vyhodnocování důkazů. Ukazuje se to na případu jednoho experimentu.

Odborníci v daktyloskopii chtěli vyzkoušet, jakou váhu budou jejich kolegové dávat důkazům, pokud k nim přidají příběh, z něhož vyplývá, že by se důkazy shodovat neměly. Použité otisky přitom byly již dříve využity u vyřešeného případu. „Někteří pak podle toho změnili úsudek,“ popisuje závěr experimentu forenzní genetička.

Problém totiž spočívá v tom, že každé vyhodnocování na první pohled jasných důkazů je ovlivněno lidským faktorem. I když se srovnávají daktyloskopické stopy, rýhy na nábojnicích nebo písmo, nikdy nejsou porovnávané vzorky zcela shodné. I otisk může mít plastickou deformaci.

„Hledáte hranici, kdy je podoba již dostatečně shodná,“ popisuje dilema forenzních vědců Šimková.

A právě tady nastupuje ovlivnění kontextovou informací, která může úsudek ovlivnit. Ale není to jen tato informace. I náš mozek nás může klamat, pokud pracuje s pravděpodobností. Právě správnému vyhodnocování důkazů se nyní Halina Šimková věnuje a využívá k němu bayesovskou logiku, což je systém, který zjednodušeně řečeno dokáže srovnat váhu jednotlivých hypotéz.