Výsledkem byl značný chaos, a dokonce i stanovení vědeckého jména ve skutečnosti nikdy neexistujícího domnělého gigantického brachiosaurida druhu „Ultrasauros“ macintoshi. Dnes už víme, že se jednalo pouze o chiméru složenou z fosilií dvou obřích sauropodů rodu Brachiosaurus altithorax a Supersaurus vivianae. Ale stále bylo potřeba odpovědět na řadu otazníků.
Ty pravděpodobně definitivně vyřešil nový výzkum paleontologa Briana Curtice z Arizonského muzea přírodní historie a jeho kolegů. Ten se pustil do revize materiálu, uloženého v depozitářích Univerzity Brighama Younga v Utahu a rozhodl se po půl století definitivně rozluštit záhadu coloradského „hřbitova gigantů“. V roce 1972 byly již zmíněným Jamesem Alvinem („Jimem“) Jensenem objeveny fosilie obřího dinosaura, kterého vědec o třináct let později popsal pod jménem Supersaurus vivianae.
BYU 9025, obří skapulokorakoid typového exempláře druhu Supersaurus vivianae, dlouhý 2,4 metru. Toto anatomické spojení dvou kostí (lopatky a kosti krkavčí) tvoří lopatkový pletenec sauropodů. Podle Curtice patřila tato fosilie ke kostře obřího dinosaura, dlouhého jako tři autobusy stojící za sebou.
Zpočátku si však vůbec nebyl jistý zařazením objeveného fosilního materiálu do tohoto taxonu, protože jednotlivé kosti byly zpřeházeny a promíchány natolik, že nebylo jasné, která jakému sauropodovi patřila. Velmi známou fosilií se stal především skapulokorakoid o délce 2,4 metru, naznačující skutečně obří rozměry svého původce. Zkamenělých kostí však bylo víc a Jensen nakonec popsal tři různé rody sauropodů, kromě samotného supersaura také již neexistujícího ultrasaura a konečně ještě rod Dystylosaurus, jehož vědecká platnost je dnes také zpochybňována.
Jensen toto sauropodí trio formálně představil v periodiku Great Basin Naturalist v roce 1985, brzy však bylo zjevné, že se s jejich stanovením spletl.
Ve své analýze anatomických odlišností domnělých nových druhů totiž udělal několik chyb, což je možné připsat i faktu, že Jensen nebyl profesionálním paleontologem a neměl ani formální vzdělání v tomto oboru.
„Ultrasauros“ se začátkem 90. let ukázal být chimérou (neexistujícím taxonem, založeném na materiálu různých druhů) a dystylosaurus je podle současného mínění mnoha paleontologů ve skutečnosti rovněž supersaurem. Jak uvádí nově sám Curtice, materiál z lokality Dry Mesa Quarry, přisouzený původně typovému exempláři dystylosaura, patřil ve skutečnosti právě supersaurovi a výrazně nám tak rozšiřuje naše povědomí o vzezření jeho kostry.
Curtice také tvrdí, že záhada dvou různě dlouhých skapulokorakoidů, objevených na stejné lokalitě (přičemž jeden je o 25 centimetrů delší než druhý) vlastně neexistuje. Delší z obou kostí byla totiž nepřirozeně prodloužena mrtvým prostorem v jejích trhlinách, a když jsou takto oddělené fragmenty sesazeny napevno dohromady, oba skapulokorakoidy jsou stejně dlouhé. Je tedy zřejmé, že patřily jedinému exempláři supersaura, nikoliv jinému, dosud neznámému obřímu sauropodovi.
Pohled z paleontologické lokality Dry Mesa Quarry v jihozápadní části Colorada, místa objevu typového exempláře druhu Supersaurus vivianae. Dobře patrný je kaňon Escalante. Podobný pohled se v 70. a 80. letech minulého století nabízel Jensenovi a jeho týmu při vykopávkách v místních sedimentech pozdně jurského stáří.
Curtice má pro svoji domněnku, že supersaurus byl jediným obřím dinosaurem, objeveným v dotyčné části lokality Dry Mesa Quarry, také další podpůrné indicie. Tak například žádná z velkých kostí není ve fosilním záznamu z lokality duplikována, což by znamenalo přítomnost jiného dinosaura. Všechny kosti také velikostně odpovídají jediné kostře a některé deformity u kostí „dystylosaura“ zřejmě zmátly Jensena v jeho úsudku, že se jedná o nový taxon, odlišný od supersaura.
Vzhledem k tomu, že všechny fosilie byly vykopány z jednoho společného „lůžka“, je jejich přiřazení k jediné kostře velmi pravděpodobné. Curtice se také domnívá, že k rodu Supersaurus nepatří jen druhý objevený exemplář „Jimbo“, představený v roce 2008, ale také příznačně pojmenovaný „Goliáš“ (Goliath), jehož formální popis by měl být brzy publikován.
Celkem už tedy nejspíš známe tři různé exempláře obřího diplodokidního sauropoda ze souvrství Morrison, jedná se o samotný typový exemplář z Colorada a následně pak i další dva exempláře, objevené později ve Wyomingu.
Jak dlouhý byl tento pozdně jurský gigant?
Spolu s popisem exempláře „Jimbo“ byl publikován také hrubý odhad jeho délky na 33 až 34 metrů, což byl rovněž pomyslný rekord. Prokazatelně delší totiž byly jen některé kontroverzní nálezy nebo enigmatičtí sauropodní dinosauři, pro něž dodnes nemáme dostatek fosilního materiálu. Curtice si je však nyní jistý, že supersauři dorůstali ještě podstatně větších rozměrů.
Autoři práce z roku 2008 totiž vycházeli z mnohem menšího množství dat o kostře supersaura a neměli k dispozici údaje, které se nově objevily. Curtice měl během posledních několika let možnost poprvé nahlédnout do dosud neotevřených sádrou obalených bloků horniny, dovezených z původní lokality v Dry Mesa Quarry. Identifikoval například několik dosud neznámých krčních a ocasních obratlů, hrudní obratel i levou kost stydkou. Ocasní obratle byly velmi podobné těm, které známe u rodu Apatosaurus, což dokazuje blízkou vývojovou příbuznost obou zmíněných sauropodů.
A nyní už to podstatné – Curtice si je na základě těchto nových výzkumů jistý, že supersaurus měl krk dlouhý kolem 15 metrů, ocas kolem 18 metrů a celkově dosahoval délky mezi 39 a 42 metry. Na základě umístění obřího krčního obratle s označením BYU 9024, nedávno paleontology Wedelem a Taylorem přisouzeném rodu Barosaurus, byl tedy supersaurus dlouhý buď jako deset nebo jedenáct menších automobilů v řadě.
Pokud tedy přijmeme nové údaje a vyloučíme barosaura (není původcem obřího 1,3 metru dlouhého krčního obratle), argentinosaura (neznáme dostatečně velkou část kostry), maraapunisaura a bruhathkayosaura (enigmatické taxony s nejistým zařazením a validitou), pak máme před sebou zřejmě nejdelšího dosud známého dinosaura.
A samozřejmě je to také nejdelší obratlovec (rekordní plejtvák obrovský byl asi o 9 metrů kratší) a jeden z nejdelších živočichů všech dob (s jedinou výjimkou, kterou je ovšem titěrný koloniální polypovec ze skupiny trubýšů, rod Apolemia). Nižší údaj 39 metrů je přitom pro supersaura naprostým minimem, sám Curtice se domnívá, že v pozdní juře museli existovat nám neznámí kolosální jedinci, jejichž délka výrazně přesahovala čtyřicetimetrovou hranici. A tak si tentokrát již zcela oficiálně můžeme začít zvykat na představu sauropodních dinosaurů delších než tři linkové autobusy stojící za sebou, přičemž prvním z nich je právě severoamerický druh Supersaurus vivianae.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
