Očima šotouše
Sledovat další díly na iDNES.tvA protože na letošní rok vychází 120. výročí od vyrobení pouhých dvou vozů řady M124.0, připomeňme si ten dochovaný na videozáznamech.
Železniční parní vozy
Parní vozy, tehdy titulované také jako parní motorové vozy, představovaly mezistupeň při přechodu od osobních vlaků s parními lokomotivami k motorovým vozům (zde samozřejmě myšleno se spalovacími motory) na lokálních tratích. Motorová trakce byla totiž o poznání ekonomicky výhodnější než trakce parní v podobě vlakových souprav s parními lokomotivami. A parní vozy se pohybovaly z pohledu provozních nákladů někde mezi tím. Proto, než se začaly na železnici objevovat klasické motoráky, zkoušelo se někde řešit zlevnění provozu právě parními vozy. Jejich výskyt v historii železniční dopravy však nebyl nijak významný.
Parní vůz má oproti parní lokomotivě mnohem nižší spotřebu uhlí a vody, je mnohem rychleji roztopen a zajištění jeho provozu a údržby vyžaduje mnohem méně personálu. Na druhou stranu přepravní kapacitou, a to i s případným přípojným vozem, se klasické vlakové soupravě nemůže rovnat. Jenže argument s přepravní kapacitou na nevytížených lokálkách před parními vozy padá, a naopak parním lokomotivám s dražším provozem v kladném hodnocení nijak nepomáhá.
Parní vůz řady M124.0 Komarek
V roce 1903 vyrobila Ringhofferova smíchovská vagónka na objednávku Zemského výboru království Českého dva lehké dvounápravové parní vozy. Hlavním subdodavatelem generálního zhotovitele byla vídeňská firma Komarek, která dodala stojaté parní kotle. A podle použitého systému byly potom i tyto vozy přezdívány Komarek.
Oba stroje byly určeny pro soukromou společnost Česká severní dráha (BNB), která je v roce 1904 nasadila na lokálce České Lípa – Kamenický Šenov. Mnoho štěstí s nimi však neudělala, vozy byly poruchové a výkon kotle nedostatečný, což na trati s náročnějšími sklonovými poměry vadilo o to více.
Jeden z vozů Komarek v první podobě, v jaké sloužil krátce u BNB. Vidíme ho tedy, jak vypadal před rekonstrukcí, než dostal označení řady kkStB 1.0 (a o necelé dvě dekády později u ČSD přeznačen na řadu M124.0).
Aby byly vozy rozumně použitelné, vyžadovaly výměnu kotle za výkonnější a řadu dalších úprav. Předtím je však od BNB, která si s nimi nevěděla rady, převzaly Císařsko-královské státní dráhy (kkStB). Když se jim v roce 1906 od výrobce vrátily zrekonstruované a osazené výkonnějším typem kotle (opět značky Komarek), byly před uvedením do provozu označeny řadou kkStB 1.0, jednotlivé exempláře pak nesly označení kkStB 1.001 a kkStB 1.002. Jednička jezdila na trati Louny – Libochovice a dvojka nejprve na pražské trati Nusle–Modřany a od roku 1910 na trati Opočno–Dobruška.
Po vzniku Československa, resp. po vzniku Československých státních drah (ČSD), začal vozy používat tento dopravce. Poté, co se v roce 1923 zavedlo u ČSD značení lokomotivy podle Kryšpína, změnilo se původní rakouské označení řady kkStb 1.0 na Kryšpínovo M124.0, což znamená individuální označení vozů M124.001 a M124.002.
Parní vůz M124.001 Komarek
Přestože ČSD patřily koncem dvacátých a ve třicátých letech mezi světové premianty v zavádění motorové trakce, projezdily se oba parní vozy M124.0 vesele celou první republikou (myšleno časově, ne prostorově, protože samozřejmě zůstávaly na svých lokálkách). A jen co nastaly zlé časy, potkalo v roce 1939 neštěstí i vůz M124.002. Prasklá šoupátková tyč ho vyřadila z provozu. Následně se už neopravoval a došlo k jeho oficiálnímu zrušení.
Vůz M124.001 byl po té nepříjemnosti s dvojkou přeřazen na trať k Dobrušce, aby tam vyřazený exemplář zastoupil. V provozu vydržel do roku 1946, kdy byl odstaven. V roce následujícím si ho naštěstí mohlo převzít Národní technické muzeum (NTM), čímž byl unikát zachráněn před odjezdem do věčných lokálek.
Své místo na dlouhé dekády našel v hlavní, tj. dopravní hale NTM. Ale tam už ho dávno nenajdete, protože v letech 2005 až 2006 byl podroben v opravnách ŽOS České Velenice rekonstrukci kvůli uvedení do provozuschopného stavu.
Parní vůz M124.001 Komarek
Na podzim 2021 potkala parní vůz M124.001 menší porucha na kotli, která ho vyřadila z provozuschopného stavu o několik měsíců dříve, než blížící se konec technické způsobilosti kotle. Na opravě vozu pro opětovné uvedení do provozu se pracuje, opět s pomocí Nadace Okřídlené kolo, stejně jako tomu bylo při rekonstrukci v předminulé dekádě.
Stručný technický popis parního vozu M124.0 Komarek Lehký dvounápravový parní vůz řady M124.0 je určen pro lokální tratě. Z označení řady vyčteme, že má jednu hnací nápravu (uspořádání pojezdu je A1), maximální povolenou rychlost 50 km/h (ke druhé číslici přičteme trojku a celé to vynásobíme deseti) a adhezní hmotnost asi 14 tun (ke třetí číslici přičteme desítku). Délka vozu přes nárazníky je 11 140 mm a rozvor náprav 5 000 mm. Prázdná hmotnost je 21,3 tuny a služební hmotnost 27,2 tuny. Zásobník vody má objem 1,44 m3 a zásobník uhlí pojme 400 kg jmenované komodity.  Parní vůz M124.0 Komarek, pohled skrze tři oddíly pro cestující  Vozy měly i své vnitřní osvětlení. Původně ho zajišťovaly olejové lampy, ale pro malou svítivost a navíc typický nepříjemný zápach byly v roce 1936 nahrazeny plynovými. Počet míst k sezení je 32 a jsou situována do tří oddílů. Původně byly oddíly pro cestující charakterizovány takto: první oddíl – 3. třída, kuřácký – 15 míst k sezení, druhý oddíl – 3. třída, nekuřácký – 9 míst k sezení, třetí oddíl – 2. třída – 8 míst k sezení. |
Na videu z roku 2017, ze série Pozor vlak, začíná v čase 7:40 minut zajímavá reportáž o parním voze Komarek:
