Zavřít skoro na tři měsíce hlavní přistávací dráhu frekventovaného letiště, to není jen tak. Znamená to komplikace v provozu, přísnější sledování hlukových limitů v okolí a samozřejmě také obrovské finanční náklady - jenom letošní etapa oprav vyjde na necelých 160 milionů korun. Ruzyně k tomu však přikročit musela.
Po padesáti letech si dráha rekonstrukci zaslouží
"Dráha už vykazovala spoustu poruch jako nalomení desek, ulámané rohy a zatékání vody," popisuje Jiří Kraus, výkonný ředitel letiště pro rozvoj a správu majetku. Rozsah poškození se stále zhoršoval, takže rostly náklady na opravu a každoroční jarní a podzimní opravy se prodlužovaly.
Na stavu hlavní ruzyňské dráhy, která byla uvedena do provozu v roce 1963, se totiž začalo výrazně podepisovat její stáří i konstrukce. Od 60. let nesrovnatelně vzrostla jak intenzita leteckého provozu na Ruzyni (v současnosti tu ve "špičce" přistává a vzlétá až 46 letadel za hodinu), tak hmotnost strojů.
Rekonstrukce začala v polovině května. Stavební práce začaly obvyklou jarní údržbou poškozených míst na celé ranveji. Koncem května se pak technika přesunula na poslední čtvrtinu dráhy směrem na Jeneč.
Nejprve stavbaři odsekali povrch staré ranveje do hloubky cca 60 centimetrů takzvanou gilotinou. Sedmdesát tisíc tun betonu, které z opravovaného úseku dráhy odstranili, se pak rozdrtilo a materiál se použije na stavbu pozemních komunikací.
Plán oprav dráhy15. 5. - 8. 8. 2012: 2013 (?): 2 000 metrů střední části dráhy 2014 (?): 900 metrů na konci dráhy 06 (směr na Horoměřice)  Jiří Kraus, výkonný ředitel letiště pro rozvoj a správu majetku |
Opravou "jenečského konce" však generální oprava teprve začíná. "Druhá etapa bude v délce dvou kilometrů a třetí zase přibližně 900 metrů. Plánujeme je na roky 2013 a 2014," upřesňuje Kraus. Pak by podle něj mohla dráha vydržet bez zásadních oprav dalších třicet let.
Jedna betonárka nestačí, finišer je žrout
Kolem jihozápadního okraje letištního areálu panuje čilý provoz. Stavbaři využívají betonárnu, která stojí nedaleko letiště na kraji Kněževse. V areálu betonárny je rušno - v jednu chvíli houf novinářů nestíhá uskakovat před nakladačem, jehož lžíce se hladově zarývá do hromady štěrku.
Auta navážejí cement a nakladače vozí štěrk do dvou obřích míchaček, které za den vyprodukují kolem 1 200 kubíků betonu. "Jedou obě dvě. Stabilní betonárka jede naplno a mobilní domíchává zbytek podle potřeby. Zásobují finišer, který má obrovskou spotřebu," vysvětluje Jiří Kraus.
Betonárna zajišťující materiál na opravu ruzyňské dráhy. Fungují tu dvě míchačky, které denně vyprodukují až 1 200 m3 betonu.
Přesouváme se za okraj zkrácené dráhy, kde je vidět, jak stavební práce probíhají. "Zasahovalo se asi do hloubky šesti set milimetrů a postranní pásy se opravovaly ještě hloub." A z čehože se tedy povrch nové ranveje skládá? "Je tam podkladová vrstva ze zpevněného štěrkopísku. Na tu přijde vrstva z mezerovitého betonu a na tom je čtyři sta milimetrů silná cementobetonová deska," popisuje Tomáš Gross, který zajišťuje stavební dozor. "Do vrstev se samozřejmě zapracovává drenážní systém a trubky pro elektroinstalaci, tedy dráhová světla."
Většina novinářů se během sběru technických podrobností pídí po zásadní informaci - kdy řízení letového provozu znovu "pustí" provoz na zkrácenou dráhu. Během zastávky u betonárny letadla startovala ze zkrácené ranveje, ale těsně před naším příjezdem přesunuli řídicí odlety na vedlejší dráhu. Po chvíli se však dočkáme - v dvouapůlkilometrové dálce se proti nám rozjíždí letadlo. Pro Boeing 737, standardně velký stroj, nepředstavuje zkrácená dráha sebemenší obtíž. Ve chvíli, kdy vlétá nad uzavřený konec ranveje, je už ve výšce několika desítek metrů a zatahuje podvozek.
Na zkrácené ranveji se však nepřistává - letadla by nemohla využívat systém přesného přístrojového přiblížení ILS. Omezení provozu na hlavní dráze totiž využilo i Řízení letového provozu a přikročilo k výměně pozemního vybavení přistávacího systému. Pro přistání se tedy používá vedlejší dráha 12/30, na kterou letadla nejčastěji nalétávají právě přes Prahu.
Finišer jede. Půl metru za minutu, 300 metrů za den
Na poslední zastávce na novináře čeká unikátní podívaná. Finišer, stroj o váze 155 tun, zajišťuje položení svrchní cementobetonové vrstvy. Zepředu jej nakladač "krmí" směsí dovezenou z betonárny, stroj hmotu rovnoměrně rozprostírá, vsazuje do ní potřebné součásti, zhutňuje a pak povrch uhlazuje.
Na jeden zátah finišer položí vrstvu o šířce 15 metrů a za směnu stíhá naklást 300 metrů. "Poté, co se to zahladí, tu ještě projede druhá část finišeru, která dělá takzvanou striáž. Pak už se na to nesahá. To, co vidíte, je už definitivní povrch, který tu bude desítky let," ukazuje Jiří Kraus.
Finišer, stroj o váze 155 tun, zajišťuje položení svrchní cementobetonové vrstvy.
Dělníci vkládají do finišeru balík trnů. Ty stroj zabudjuje do cementobetonových desek. Při pohybech způsobených tepelným rozpínáním trny brání "rozjetí" desek.
Uhladit a nechat tvrdnout. Další kus ranveje je téměř hotov. Následovat bude ještě takzvaná striáž - zdrsnění povrchu, aby za mokra neklouzal.
Do položené svrchní desky ještě dělníci dodatečně zavedou elektroinstalaci k vestavěným dráhovým světlům. Ta budou nově navádět piloty z obou směrů, dosud byla světelná navigace pouze v nejpoužívanějším směru 24, čili na Jeneč.
"Tenhle kus jsme položili včera," ukazuje při odjezdu Kraus s určitou dávkou hrdosti. "A dneska už po něm jezdí auta." Nový povrch sice evidentně tvrdne rychle, ale po položení jej čeká ještě měsíční doba technologického zrání. Pak dráha i navigační zařízení projdou potřebnými testy. Pokud vše půjde podle plánu, první letadlo dosedne na nový povrch 9. srpna.
