Kanadská společnost Carbon Engineering, která se zabývá technologií získávání, či chcete-li odstraňování, CO2 ze vzduchu, si v novém kole financování zajistila 68 milionů dolarů, tedy zhruba jeden a půl miliardy kroun. Mezi investory najdete na pohled možná překvapivě velké společnosti z oboru těžby fosilních paliv: Chevron, Occidental a uhelný „gigant“ BHP.
Společnost chce za získané prostředky začít budovat první zkušební provoz na odstraňování tohoto skleníkového plynu z atmosféry. Dalším kolem by pak měla být konstrukční příprava a pak i stavba většího komerčního provozu, který by za rok měl z atmosféry odstranit zhruba milion tun skleníkového plynu.
To je v globálním měřítku zanedbatelné, Carbon Engineering ovšem o změnu klimatu ani neusiluje. Technologie by měla spíše pomoci producentům fosilních paliv obstát v prostředí s nějakou formou uhlíkové daně.
Za kolik?
Samozřejmě pokud cena bude dostatečně nízká. Ovšem kolik vlastně by proces odstraňování CO2 ze vzduchu stál, je dnes dosti nejasné. Pro představu: různé analýzy od různých autorů v posledních letech uváděly možný rozptyl cen v rozmezí někdy mezi mezi padesáti a tisíci dolary za tunu CO2.
Tým Carbon Engineering se nechal veřejně slyšet, že by bylo možné dostat se na cenu sto až dvě stě třicet dolarů za tunu, a to včetně kapitálových výdajů na stavbu linky. Externí odborníci opatrně odhadují, že by se cena mohla dostat k hodnotám kolem sta dolarů, až bude technologie vyspělá a za předpokladu, že půjde o větší linku, při jejímž budování se mohou uplatnit úspory z rozsahu a technologie bude natolik vyzrála a propracovaná, aby opravdu fungovala. Jak píše totiž i v práci tým z firmy, na papíře je každé technické zařízení účinné, připravené k okamžitému nasazení a snadno sestavitelné. V praxi to samozřejmě bývá jinak.
V provozu firmy Carbon Engineering se k zachycení používá čtyřstupňového procesu, jehož chemický zápis a hrubou energetickou bilanci najdete na připojeném schématu. Firma zvolila technologii zachycování CO2 v zásaditém roztoku, která by měla být snáze škálovatelná než jiné metody.
Carbon Engineering se tedy snažil v poslední době přesvědčit investory, že dotáhl do podoby použitelné ve velkém měřítku postupy, které jsou v podstatě známé dlouho. Firma zvolila technologii zachycování CO2 v zásaditém roztoku, která je podle nich snáze škálovatelná. V podstatě ve všech krocích využívá postupy a reakce známé z jiných oborů, například papírenství. Proces také nezvykle otevřeně popsala v loňské publikaci v časopise Joule (zde v PDF).
Neznamená to, že by již nebylo co vyvíjet. Firma se údajně proces snaží zefektivnit a zlevnit, samozřejmě, ale stále je zapotřebí mimo jiné poměrně vysokých teplot (cca 900 °C), a tak zlevňování má své meze. Pokud by měl také najít místo v ekonomickém prostředí, kde se platí daň z uhlíku, měly by k ohřevu ideálně přestat používat zemní plny a celý ho elektrifikovat.
Pak by se možná podobný postup mohl uplatnit například v Kalifornii, kde by měl platit tzv. nízkouhlíkový palivový standard. Ten žádá postupné snižování uhlíkové stopy prodávaných paliv s penalizací sto padesát dolarů za tunu uhlíku.
Do motorů nebo pod zem?
Zachycováním CO2 by pro producenty paliv mohl být například způsob, jak na trh dostávat palivo s velmi nízkou uhlíkovou stopou, protože se při něm ve skutečnosti neuvolní uhlík navíc. Za zachyceného uhlíku by se vyráběly jednoduché uhlovodíky, určené ke spalování.
Samozřejmě, v praxi je celý proces složitější než na papíře. Vyžaduje kromě separace CO2 také vhodný zdroj levného vodíku, který je dalším důležitým stavebním kamenem případného paliva a tvoří údajně větší část výrobní ceny. Dnes se prakticky veškerý vodík získává ze zemního plynu, což ovšem výrazně mění uhlíkovou bilanci případného syntetického paliva a tím i potenciální rentabilitu. Společnost tedy musí doufat, že jí pomůže další snižování cen elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ta by podle jejích odhadů mohla srazit zhruba někdy kolem roku 2025 ceny vodíku získávaného elektrolýzou na ceny srovnatelné s cenami vodíku ze zemního plynu. Nu, uvidíme…
Druhou možností by zřejmě mohlo být provozovat velký filtr na CO2 jako „vyrovnání“ za prodávaná paliva – v tom případě by se plyn mohl ukládat pod zem. Což by také mohl být vlastně ziskový byznys. Oxid uhličitý by totiž mohl sloužit těžařům, kteří ho mohou pumpovat do ložisek a tím zvýšit jejich výnos. Na postupu není vlastně nic nového, je osvědčený a poskytuje zajímavé výsledky.
Rozhodně víme, k čemu se proces minimálně zatím použít nedá. Ke snížení obsahu CO2 v atmosféře. To je za současné situace čistá ekonomická utopie – a ostatně plány samotného Carbon Engineering jsou také mnohem skromnější a žádné podobné grandiózní vize v nich nenajdete.
Větší neúspěšný bratr
Zachycování oxidu uhličitého přímo z atmosféry je zatím zcela okrajovou technologií, které se věnuje pouze doslova pár firem na světě. Mnohem větší pozornost se dlouhodobě věnuje technologii zachycování CO2 přímo v energetických a dalších provozech. To ovšem neznamená, že by měl obor za sebou více úspěchů.
Jednou z prvních oblastí, kde se technologie zachycování a následného ukládání začala využívat, je úprava zemního plynu. Například v rámci norského projektu ukládání oxidu uhličitého Sleipner, který běží už od roku 1996, se každoročně zachytí zhruba milion tun CO2. Plyn se následně vtlačuje a trvale ukládá do „podzemního jezera“ (slaného akviferu) ležícího hluboko pod dnem Severního moře. Jedná se pochopitelně o kapku v moři, ale jde samozřejmě do značné míry o projekt ověřovací a tedy i symbolický.
Prvním projektem, který ve velkém využívá technologii CCS při výrobě elektřiny, je elektrárna Boundary Dam v kanadském státě Saskatchewan, fungující od roku 2014. Tento projekt se ovšem proti původním plánům výrazně prodražil a první provozní výsledky také nebyly excelentní. A to nemluvíme ještě o výrazně dražších neúspěších, jako je elektrárna Kemper ve státě Mississippi. Měla stát 2,4 miliardy dolarů a začít fungovat v roce 2014. Zatím ovšem stále nefunguje a odhadovaná cena je zhruba 7,5 miliardy dolarů.
Zklamání z nenaplněných nadějí je patrné i při zběžném rozhovoru s některým z odborníků, kteří se věnují výzkumu konceptu označovanému jako CCS (Carbon Capture and Storage). Po přelomu 21. století se všeobecně očekávalo, že technologie se dočká rychlého rozšíření, ve skutečnosti byl ovšem pokrok mnohem pomalejší, než se předpokládalo. Potíže jsou přitom jak technického rázu, tak také čistě finanční. Byť technologie může v řadě případů fungovat, je prostě příliš drahá.
