Konec války není konec možností
Do konce války prošly rukama Mary Aquinas Kinskey zástupy budoucích vojenských pilotů. Když televize CBS připravovala v roce 1956 televizní adaptaci rádiových her, tak v epizodě „The Pilot“ využila životní příběh Mary Aquinas Kinskey, kterou na obrazovce ztvárnila pohledná Nancy Kelly. Za svůj výkon dostala cenu Emmy pro nejlepší herečku.
V následujícím roce ocenilo americké letectvo (USAF) Mary Aquinas Kinskey pochvalnou citací za „významný přínos k pokroku letectva v zájmu národní bezpečnosti a světového míru“. Vyznamenané, vážené a navíc populární osobnosti mohou mít i některá neskromná přání. Mary Aquinas Kinskey se zmínila, že by chtěla letět tryskovým letadlem. V té době byla do provozu zavedena jen dvě proudová dopravní letadla – britský de Havilland D.H.106 Comet a sovětský Tupolev Tu-104. Další generace za sebou měla první vzlety, ale cesta do služeb civilních aerolinií byla ještě dlouhá. Nabídka od USAF byla „snová“ – 700 mil (1 125 km) na palubě dvojmístného letounu Lockheed T-33, což nebylo nic jiného než cvičná verze prvního proudového stíhacího letounu zavedeného v armádním letectvu (USAAF) – Lockheed P-80 Shooting Star. Kdo by odolal? Námořní letectvo, jako tradiční rival USAF, se o rok později blýsklo s nabídkou na překonání hranice zvuku. Bohužel povinnosti neumožnily Mary Aquinas Kinskey tuto nabídku přijmout.
Pilot ukazuje Mary Aquinas Kinskey správné oblékání padáku a záchranné vesty.
V „civilu“ Mary Aquinas Kinskey pracovala po válce jako školní inspektorka. Mimo jiné vypracovala směrnice pro zavedení výuky leteckých a kosmických věd do katolického základního školství. Využívala svých styků a svým kolegům, řádovým sestrám i studentům, zprostředkovávala návštěvy leteckých továren, exkurze na leteckých základnách i lety vojenskými dopravními letouny. Z té doby se v knihovně Kongresu dochovaly některé „propagační“ fotografie, například jak jí pilot nákladního Fairchild C-119 Flying Boxcar předvádí správné zapínání padáku.
Svoji polívčičku si na popularitě Mary Aquinas Kinskey přihřál i Národní úřad pro letectví a vesmír, který jí v roce 1965 nabídl cestu „Spacemobilem“, dodávkou plnou modelů nosných raket, kosmických lodí a družic, kterou NASA používala k prezentaci úspěchů kosmického programu na školách po celých Spojených státech. V tomto směru byla sestra přínosem nejen díky své popularitě, ale i svými přednáškami, jak o technice, tak o vlastním životě.
Koncem šedesátých let se články o Létající sestře začínají v novinách objevovat stále sporadičtěji. V roce 1977 prodělala infarkt a následně se uchýlila do kláštera Svaté rodiny v Manitowoc ve státě Wisconsin. Zažila ještě spuštění programu NASA Teacher in Space. V jeho rámci měli na palubách raketoplánů, jako specialisté nákladu, létat učitelé. Cílem bylo oživit u studentů zájem o matematiku, fyziku, přírodní vědy a výzkum vesmíru.
Sharon Christa McAuliffe a Barbara Raddingová Morganová, učitelky, které prošly výcvikem astronautů.
První takovou učitelkou/astronautkou, která mohla posunout odkaz Mary Aquinas Kinskey ještě dál, byla Sharon Christa McAuliffe. Ta však zahynula 28. ledna 1986, společně s dalšími šesti kolegy, na palubě raketoplánu OV-099 Challenger při misi STS-51-L. Tohoto hrůzného zážitku byla Mary Aquinas Kinskey naštěstí ušetřena. Skonala 20. října 1985 na půdě kláštera.
